KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (21)

Druhé vydání první detektivky Michaela Connellyho!

Nakladatelství Domino přichází s chvályhodným nápadem, totiž reedicí detektivek Michaela Connellyho. Je to vlastně logické – od prvního vydání uplynulo již deset let, případy Harryho Bosche oslovily tisíce čtenářů a ti z nich, kdo si tenkrát v roce 1999 nestihli koupit Černou ozvěnu (patřím mezi ně i já!), mají teď možnost to napravit!

Domino je známé precizní redaktorskou prací (v jeho knihách se např. vyskytuje minimum tiskových chyb) a pečlivým výběrem kvalitních překladatelů. „Connellyovky“ má zde „pod palcem“ skvělý Jiří Kobělka a dá se říct, že i díky němu se tak výborně čtou.

Harry Bosch se velmi rychle stal kultovní postavou a jeho hvězda na literárně-detektivním nebi září jako málokterá jiná. Druhé vydání Černé ozvěny se má na pultech knihkupectví objevit 29. dubna 2019 a já budu ještě dnes kontaktovat Danu Konvičkovou (která má v Dominu na starosti marketing), aby na mě pamatovala s recenzním výtiskem...

ZAMYŠLENÍ NAD REPORTÁŽÍ „MLČENÍ BISKUPŮ“

Potřebujeme pravověrné biskupy, nikoli bázlivce a zbabělce!

Jsem obyčejný katolík, snažící se nějak zorientovat v mediální kauze, odstartované Sabinou Slonkovou a Jiřím Kubíkem, kteří v reportáži s názvem Mlčení biskupů upozornili na skandální jednání kněze V. Z. a nečinnost jeho církevních nadřízených. Není toho mnoho, co k tomu mohu říct, ale chci se o to alespoň pokusit v naději, že mé zamyšlení třeba někomu pomůže vidět celou záležitost z trochu jiného úhlu pohledu.

Toho kněze znám a nikdy bych si nedokázal představit, že by mohl spáchat to, co je mu kladeno za vinu. Vím rovněž, že spravoval farnosti, k nimž patřilo velké množství lukrativních pozemků, na něž si brousili zuby místní mafiáni. Mezi nimi měl řadu nepřátel, neboť jim odmítal „jít na ruku“ a důsledně bránil církevní majetek. Logicky se tudíž nabízí otázka, zda nařčení ze sexuálních deliktů není něčí pomstou, popř. snahou odstranit nepohodlného kněze s cílem nahradit jej jiným, „vstřícnějším“...

Výpověď ženy ve zmíněné reportáži se ovšem zdá být naprosto věrohodná. Pokládám za takřka nemožné, že by si mohla všechno vymyslet a následně tak přesvědčivě podat. Za této situace, kdy nevím, na čí straně je pravda, mně nezbývá nic jiného než se spolehnout na policejní vyšetřování, které jako jediné může všechny tyto nesrovnalosti objasnit.

Nemohu se ale nepozastavit nad tím, jak k této kauze přistupují církevní hodnostáři, konkrétně biskupové Kročil, Holub a Duka. Jestliže média mluví o tom, že se snažili případ ututlat, pak jim k tomu svými výroky bohužel „nahrávají na smeč“. Jsme však svědky i druhého extrému – v posledních dnech se tito biskupové vyjadřují na adresu onoho kněze velice radikálně, o jeho vině nemají žádné pochybnosti a omlouvají se obětem, kterým na slovo věří. Jako by neexistovala presumce neviny a samotné obvinění již bylo rozsudkem...

Zároveň mi připadá podivné, jak rozdílně přistupují Slonková s Kubíkem k jednotlivým biskupům. S Dukou a Kročilem se nijak „nemazlí“, kolem Holuba chodí po špičkách. Je to snad proto, že první dva jsou „konzervativci“, zatímco třetí má pověst liberála a ambiciózního preláta, pošilhávajícího po křesle pražského arcibiskupa a českého primase?  

Katolická církev je organizací, v níž jsou její „zaměstnanci“ podrobováni tak přísným „vstupním pohovorům“, jako tomu není nikde jinde. Adepti kněžství prochází tolika psychologickými, osobnostními, sexuologickými a jinými testy, že je na minimum omezena možnost, aby se mezi ně vloudila „černá ovce“. A skutečně – za sexuální delikty bylo za dlouhá desetiletí odsouzeno jen několik kněží. Navíc je třeba ještě zmínit jednu důležitou věc, kterou je ambivalentní přístup „světa“ k morálním doktrínám Církve. Je např. známo, že pro homosexuály platí zákaz kněžského svěcení, což je Církvi předhazováno jako diskriminace na základě sexuální orientace. Když se v USA a dalších západních zemích v tomto směru ustoupilo a semináře zaplavili homosexuální zvrhlíci, kteří poté jako kněží a biskupové pokračovali ve svém „životním stylu“ a zneužívali děti a mladé muže, opět byla Církev na pranýři za to, že je plná „sexuálních predátorů“.

Vraťme se ale k nám a představme si teoretickou situaci, že dojde k soudu s oním knězem. Tam by se ukázalo, že podle světského práva se vlastně ničeho nedopustil, protože pohlavní styk mezi dospělým mužem a dospělou ženou není zločin. Podle církevního práva je však kněz vázán celibátem a byl by tudíž suspendován. A kdybychom celou věc chtěli dovést ad absurdum, pak by se mohlo stát, že kněz by žaloval Církev za to, že nadřazuje své zákony těm světským a soud by mu dal nejspíš za pravdu a nařídil by, aby byl přijat zpět a nebylo mu bráněno ve výkonu služby kvůli poměrům s dospělými ženami...

Domnívám se, že Církev udělala velkou chybu tím, že se začala přizpůsobovat „době“ a fakticky kooperovat se státní mocí. Vidíme, že „svět“ tuto „dobrou vůli“ (ve skutečnosti hloupost) chápe jako slabost a stupňuje své požadavky, protože jeho konečným cílem není dohoda na nějakém statu quo, nýbrž zničení Církve, resp. její přeměna na jakousi neziskovou organizaci humanitního zaměření. Pokud si toto církevní hodnostáři uvědomí, pak současná bolestná kauza může mít paradoxně ten pozitivní závěr, že lokajské postavení vůči státu a společnosti se změní a Církev bude napříště sebevědomou institucí, která si své vnitřní záležitosti umí řešit sama. To se však podle mého názoru může stát pouze za předpokladu, že „stará garda“ odstoupí a na její místo přijdou noví, pravověrní a nebojácní lidé. 

DIGITALIZACE STÁTNÍ SPRÁVY

aneb debilizace českých úřadů...

Hezky se ty řeči pana Babiše poslouchají – myslím teď jeho žvanění o digitalizaci státní správy, o tom, jak se pro občany zjednoduší jednání na úřadech, kam vlastně už ani nebudeme muset chodit, protože si všechno vyřídíme přes internet... Lidé nadšeně tleskají, volají ANO a při volbách nemají sebemenší pochybnost, komu dát hlas. Pak ale člověk chce např. stavět dům – a z růžových snů o moudrém Oligarchovi, který soucítí s obyčejnými lidmi a chce je zbavit ponižujícího běhání od čerta k ďáblu, se probudí do reality, která je mnohem horší, než by si dokázal představit v těch nejhororovějších snech!

Koupíte si drahý pozemek. S geometrickým plánem pak jdete na příslušný stavební úřad, kde požádáte o povolení k započetí výstavby. Dozvíte se, že nejdříve musíte zajít na katastrální úřad, aby vyměřený pozemek zanesli do katastru. Tam vám řeknou, že to mohou udělat až poté, co jim přinesete potvrzení ze stavebního úřadu, že souhlasí se stavbou. Když si toto kolečko bezvýsledně oběhnete pětkrát či šestkrát, napadne vás, zda nežijete v Kocourkově. Načež se zeptáte svých známých, kteří lítají po úřadech stejně jako vy, na jejich zkušenosti – a zjistíte, že Kocourkov je ještě slabé označení pro to, co se děje v českém Babišstánu.

Od podobně postižených šílenců, kteří uvěřili Babišovi a rozhodli se postavit si vlastní dům v naději, že jim v tom státní orgány vyjdou vstříc, se dozvíte neuvěřitelné informace. Např. o tom, že co stavební úřad, to úplně jiný výklad zákonů, někde po vás chtějí to,  jinde ono, dokonce je to tak, že stavební úřady v jednotlivých městech mají mezi lidmi jakousi neoficiální stupnici škodlivosti podle toho, jak komplikují stavebníkům život. Tam jim to „jen“ trvá dlouho, onde vám dělají naschvály, všude ale se nemohou vyznat v zákonech, které jim přichází „shora“ a často si úplně protiřečí. 

Když se vám nějakým zázrakem podaří opatřit si stavební povolení, čeká vás další martýrium, odborně nazývané „vyjmutí pozemku ze zemědělského půdního fondu“. Pokud budete mít štěstí, za půl roku můžete... stavět? Nenechte se vysmát! Musíte si oběhat další úřady, aby vám daly drahocenná razítka, že proti stavbě nic nemají – vodárny, elektrárny, plynárny...

Sláva, teď už mám všechno a jdu kopat základy! Moment, občane – nacházíš se na území, kde před 200 lety došlo ke slavné bitvě tří císařů a tak si nemysli, že ti dovolíme postavit patrový dům, který sis nechal vyprojektovat... Máš nárok pouze na bungalov! Říkáš, že támhle na kopci je obrovský radar, který hyzdí celou  krajinu? Ten je tu ale z důvodu těch nejvyšších strategických zájmů NATO, tak zavři hubu, ty odporný proruský agente!

Já vám řeknu – ta liberální demokracie babišovského střihu fakt není žádná selanka...

 

ХАЙКУ (53)

Н о в ы й   г о д
 
п о л н о ч ь   п р е в р а т и л а
 
п р о щ а н и е   в   п р и в е т с т в и е

MOZKOVÁ MRTVICE SLOVENSKÉHO NÁRODA...

Slováci zvolili změnu – bohužel k horšímu!

Před pár dny jsem napsal článek s názvem Novým slovenským prezidentem bude Štefan Harabin. Byl jsem přesvědčen, že naši východní sousedé tu primitivní habaďůru, kterou na ně nachystali Sorošovi agenti, přece musejí prokouknout! Vždyť ani my Češi jsme se nenechali nachytat a volili jsme (byť mnozí z nás se skřípěním zubů) Zemana a nikoli marketingového plyšáka jménem Jiří Drahoš. Připadalo mi zcela vyloučené, aby si zbožný slovenský národ do svého čela zvolil billboardovou figurínu, pod jejíž načančanou tvářičkou se skrývá protikřesťanská ideologie nejhrubšího ražení. Mýlil jsem se...

Slováci si zkrátka zvolili změnu, aniž ovšem tuší, že to bude změna k horšímu. Ukazuje se, že v této zemi je volební výsledek přímo úměrný počtu billboardů v ulicích. Je to až k pláči, ale zdá se mi, že kdyby kandidovali Pat s Matem a měli dostatek peněz na kampaň, postoupili by do druhého kola oni...

Přihlížet tomu, jak naši bývalí spoluobčané kráčí do propasti, navíc radostným krokem a s písní na rtech, je hrozné. Až ze svého opojení šarmantní dámou z plakátů vystřízliví, bude už pozdě. Tu kocovinu jim opravdu nepřeji!

 

NOVÝM SLOVENSKÝM PREZIDENTEM BUDE ŠTEFAN HARABIN

Slováci nejsou hlupáci!

Když srovnám předvolební prezidentskou kampaň u nás s tou, která nyní vrcholí na Slovensku, musím se až smát, jací jsou ti sluníčkáři pitomci. Drahoše spolehlivě přivedli k debaklu v souboji se Zemanem a navlas stejnou primitivní taktiku zvolili i na Slovensku, kde kopou politický hrob své favoritce Zuzaně Č.

Stručně řečeno – totálně zaspali dobu a vůbec si neuvědomují, že v éře moderních sdělovacích prostředků (internet, sociální sítě) již nelze tak jako dřív spoléhat na hloupost voličů. Lidé přece nesledují jen mainstreamová média a státní televizi, ale umí si relevantní informace najít sami. Dá se tedy předpokládat, že dnes, v předvečer prvního kola, už velmi dobře vědí, kdo je Zuzana Č., kým byla do své role spasitelky národa nainstalována a čí zájmy bude tudíž prosazovat.

Sorošovská média ovšem dál považují slovenské voliče za prosťáčky, kteří se nechají opít rohlíkem. Zuzana Č. je jimi předem pasována na novou prezidentku, zbývá si jen počkat, zda vyhraje už v prvním kole (jakási „renomovaná“ agentura jí předpovídá 53%). Aby se to posichrovalo, byly osloveny údajné „osobnosti“ (dokonce i z České republiky), aby pěly ódy na „mravní integritu“ (Schwarzenberg) či „spirituální ukotvení“ (Halík) ženy, kterou znají sotva pár týdnů. Mimochodem – když jsem toho Halíka viděl a slyšel u Hriba, bavil jsem se víc, než kdysi nad projevem Milouše Jakeše na Červeném Hrádku. Sama Zuzana Č. také dělá, co může – snaží se neupozorňovat na svou minulost, všechny nepříjemné otázky (těch ovšem nedostává mnoho) vždy zahrá do autu, národu se prezentuje coby „žena a matka“ (to nejspíš odkoukala od Magdy V.) a celkově se pokouší hrát na citovou strunu. Její předvolební divadélko je ale příliš okaté, křečovité, afektované a ani ty slzičky dojetí, co jí občas orosí oči, nejspíš nezaberou.

Dobře – ale proč tedy vyhraje Harabin? To není složité uhádnout, všimneme-li si, jak přistupují média k němu. Je evidentní, že ho považují za nejnebezpečnějšího soupeře své primabaleríny a podle toho se k němu též chovají. V každé diskusi či rozhovoru mu moderátoři neustále skáčou do řeči, nenechají ho domluvit, vytrhávají jeho slova z kontextu a podsouvají mu názory a postoje, které nikdy nezastával. Na vlastní uši jsem dokonce slyšel, jak ho jeden z nich okřikl: „Pán Harabin, mlčte!“ Diváci a posluchači tu nefér hru samozřejmě vnímají a Štefan Harabin si svým klidem a rozvahou získává jejich sympatie. Inteligenčně stojí nad svou sokyní nejméně o 50 bodů, odborně ji převyšuje ještě víc. Je to prostě – jak se říká u nás na Moravě – „chlap s koulemi“!

A úplně poslední hřebíček do rakve zatloukl Zuzaně Č. Andrej K., který jí vyslovil své nejhoroucnější sympatie a bezmeznou podporu. Jak se tomu říká? Aha, už vím – medvědí služba. A taky polibek smrti...   

FRÉDÉRIC PONS: VLADIMÍR PUTIN

Nejlepší (protože naprosto objektivní) Putinův životopis!

Kdo by si chtěl utvořit názor na Vladimíra Putina toliko na základě toho, co o něm píší mainstreamová média či říkají v České televizi, asi by měl hned jasno – v osobě ruského prezidenta by před ním defilovala temná postava novodobého cara, pod jehož knutou trpí nešťastný národ, diktátora, potlačujícího demokracii a lidská práva, popř. válečného štváče, který svými plány na rozšíření ruského impéria ohrožuje Evropu a celý svět. A třebaže většině lidí jsou tyto jednostranné a evidentně tendenční informace podezřelé, existuje bohužel i nezanedbatelný počet těch, kdo protiruské propagandě uvěřili a Vladimír Putin je pro ně málem ztělesněním všeho zla.

Kniha Frédérica Ponse může touto protiputinovskou mediální masáží nejen otřást, ale jednou provždy ji poslat do říše bajek. Francouzský historik se totiž zásadně drží faktů a důsledně odmítá jak antiruskou hysterii, tak i nekritické rusofilství. Výsledkem jeho úsilí tak je faktograficky precizní a zároveň mimořádně čtivá biografie, představující jednoho z nejmocnějších světových politiků takového, jakým skutečně je!

A hned dodám, že je to úplně jiný Putin, než na jakého jsme „zvyklí“. Životní dráhu tohoto pozoruhodného muže charakterizuje především přísné dodržování souboru morálních zásad, které si osvojil již v dětství a jimž se nikdy nezpronevěřil (čestnost, pracovitost, skromnost, vnitřní ukázněnost). Na první pohled se to může zdát absurdní, vždyť jak si mohl zachovat čest a poctivost nomenklaturní kádr (kterým Putin byl minimálně od svého vstupu do KGB) v totalitním Sovětském svazu? Otázku lze pochopitelně i otočit – není to tak, že již samotná příslušnost k represivnímu aparátu protilidového režimu je morální diskvalifikací? Kladná odpověď se přímo nabízí, ovšem v případě Putina to tak jasné a jednoznačné není – v knize je řada důkazů o tom, že aureola tajemna a strachu, jíž byla KGB svého času na Západě opředena, zdaleka neodpovídala pravdě, resp. že její příslušníci se rekrutovali z řad nejlepších absolventů vysokých škol a plnili stejné úkoly jako např. jejich „kolegové“ ze CIA.

Rozchod s KGB i se sovětským systémem jako takovým je možná nejdůležitějším milníkem v životě dnešního ruského prezidenta, paradoxně však zůstává vně zájmu většiny „putinologů“. Když pak mají vysvětlit jeho raketový vzestup až na samý vrchol mocenské pyramidy, nezbývá jim nic jiného než vymýšlet konspirační teorie o „neznámém aparátčíkovi“, instalovaném do úřadu prezidenta blíže nespecifikovanými „tajemnými strukturami“ atd. Fréderic Pons se s podobnými pochybnými teoriemi nespokojil a pro Putinovu kariéru klíčové období (1991 – 1999) podrobil důkladné analýze. Z ní vyplývá, že se zde nejednalo o žádný komplot šedých eminencí, ale o vcelku logický sled několika tehdejších společensko-politických faktorů.

Dnes, po takřka dvacetiletém působení v nejvyšších státních úřadech, je naprosto evidentní, že Putina lze plným právem označit za zachránce Ruska. Po Jelcinovi přebíral rozvrácenou, mafiánskými klany ovládanou zemi se zbídačeným obyvatelstvem a tragickým dědictvím válečných konfliktů. Před výsledky jeho cílevědomé konsolidační politiky stojí v úžasu celý svět. Z těchto úspěchů je zde třeba zmínit alespoň rapidní zvýšení životní úrovně, ukončení čečenské války a nalezení oboustranně výhodného řešení dlouholetého konfliktu s touto odbojnou kavkazskou provincií, stabilizaci a modernizaci armády a úspěšný vojenský zásah proti teroristickým uskupením v Sýrii, kde Rusové během krátké doby zničili Islámský stát. Za velký Putinův triumf lze označit i znovusjednocení Krymu s Ruskem – dle mainstreamových pisálků „nezákonná anexe“ byla ve skutečnosti naplněním v referendu vyjádřené vůle zdejších obyvatel distancovat se od kyjevského režimu, který ve východních regionech vedl (a vede dosud!) občanskou válku proti vlastnímu obyvatelstvu. Krym se takto vyhnul neblahému osudu Doněcka a Luhanska.  

Hnacím motorem Putinovy politiky je patriotismus, vědomí odpovědnosti za osud země a snaha splnit historický úkol, kterým jej opakovaně pověřili spoluobčané ve volbách. Když k tomu připočteme jeho jasně náboženskou, transcendentní vizi, pak je podle Frédérica Ponse jasné, proč je pro mnohé Putin tak „nečitelnou“ a „kontroverzní“ osobností – politici jeho druhu se totiž na Západě od adenauerovských a thatcherovských časů dávno nevyskytují...

Francouzský historik si za motto své knihy velmi případně zvolil výrok slavného mudrce Konfucia: „Když je někdo předmětem nenávisti či zbožňování davu, je třeba prozkoumat příčinu“. Touto poučkou se po celou dobu řídil a určitě i proto se mu podařilo napsat dosud nejlepší Putinův životopis. Určitě si ho přečtěte! 

Knihu je možné si s výhodnou slevou objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/vladimir-putin#flags
      

             

MARTIN KREJSA: NAVŽDY PRVNÍ

Příběhy legendárních československých horolezců (podtitul knihy)

Co může o této knize napsat recenzent, pro nějž je horolezectví španělskou vesnicí? Někdo, jehož nejvyšším zdolaným vrcholem je Velký Rozsutec (1610 m) v Malé Fatře na Slovensku? Člověk, který sice ví, že té sekyrce, co se používá při výstupech na skály, se říká cepín a že Mount Everest se v domorodém jazyce jmenuje Čumulungma (nebo tak nějak), ale to je tak všechno? Zkrátka naprostý antitalent na všechno, co s horolezectvím byť jen vzdáleně souvisí?

Psát recenzi na takovouto knihu pro mě není vůbec jednoduché ještě z jednoho důvodu – jejích téměř 700 stran je doslova nabito tak obrovským množstvím informací, že udělat z nich nějaký reprezentativní výběr je prakticky nemožné. Lze podat vlastně jen heslovitý výčet toho nejdůležitějšího, pochopitelně s rizikem, že při tom půjde o ryze subjektivní pohled. Tolik jsem tedy považoval za nutné zmínit na úvod.

Kniha Martina Krejsy Navždy první je mimořádně obsáhlou kronikou historie československého horolezectví, jeho úspěchů, rekordů a jiných pamětihodných událostí, bohužel včetně nezdarů a tragédií. Základní kostru tvoří medailony 24 mužů a žen, těch „nejlepších z nejlepších“, z nichž mnozí se již za svého života stali legendami. A protože horolezectví je záležitost převážně kolektivní, osudy všech těchto protagonistů jsou začleněny do širších souvislostí. Vznikl tak faktograficky ucelený a obsahově fascinující dokument o životní vášni, ženoucí toho, kdo jí propadl, za stále novými výzvami a metami!

Při četbě mne často napadlo, čím vlastně nás lidi (a dá se říct, že všechny bez výjimky) hory tak přitahují. Je to snad tím, že jejich mohutné, majestátní štíty nějakým tajemným způsobem pozvedávají naši mysl k vyšším, neznámým či jen nejasně tušeným horizontům? Je příčinou té fascinace vědomí vlastní nepatrnosti tváří v tvář gigantickým masám skal s vrcholky až kdesi v oblacích? V každém případě je jasné, že někteří jedinci cítí při tom pohledu nepřeslechnutelnou výzvu. Možná je i napadnou slova ze známé básně Jana Nerudy: „Jen pojďte blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!“ Pokus přesně datovat počátky horolezectví je asi odsouzen k nezdaru – přivedl by nás totiž do hlubin dávné minulosti, kde se všechny stopy ztrácejí, neboť touha pokořovat přírodu je člověku vlastní od nepaměti. 

S dějinami moderního a profesionálního (snad ta slova lze v této souvislosti použít) horolezectví se to však má jinak a je možné je zmapovat celkem snadno – vrátím-li se ke knize Navždy první, pak československé horolezectví „odstartovalo“ v době 2. světové války. Je pozoruhodné, že v této fyzicky náročné, nanejvýš vyčerpávající a podle laického názoru čistě mužské disciplíně se okamžitě začaly prosazovat i ženy, jimž je ostatně věnována samostatná kapitola. Obrovské množství nádherných fotografií dělá z této publikace opravdový literární skvost a navíc přibližuje krásu i nebezpečnost horolezectví výmluvněji a plastičněji, než by to dokázala sebekvětnatější slova. Všechny z těch již zmíněných čtyřiadvaceti příběhů vypovídají o pevnosti charakterů při překonávání všemožných útrap, o síle lidského ducha v podmínkách, které si my, „nehorolezci“, ani nedokážeme představit a o kamarádství doslova na život a na smrt. Jediná otázka, na kterou mi ani po jejím přečtení kniha nedala odpověď, zní: Kde končí odvaha a hrdinství a začíná hazard?

Na závěr si nemohu odpustit jeden citát: „Krásnější než hory jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl.“ (Vladimír Vysockij)

Na webových stránkách Knihcentra je uveřejněn rozhovor s autorem:
  
https://www.knihcentrum.cz/martin-krejsa-prostrednictvim-knihy-jsem-lezl-skoro-kazdy-den  

INTELIGENČNÍ TEST SLOVENSKÉHO NÁRODA

Vymění Slováci čerta za ďábla?

Před volbou svého prezidenta se Slováci nacházejí v prakticky stejné situaci, v jaké jsme byli před časem my. Mainstreamová média, tzv. neziskové organizace a různé „lidskoprávní“ spolky investovaly obrovské peníze (když jde o morální rozvrat státu, bývá Soroš zvlášť štědrý) do marketingového projektu jménem Zuzana Čaputová. Podobnost s „naším“ Jiřím Drahošem bije do očí a i strategie byla zvolena podle „českého mustru“ – voličům je prezentována údajně „slušná“ kandidátka, jejímž programem je „spojovat rozdělený národ“, bojovat proti „zlu“ a hájit „právo a spravedlnost pro všechny“. Slováci jsou vystaveni nevybíravé a takřka hysterické mediální masáži, hraničící s kultem osobnosti Spasitelky národa. Dokáží jí odolat?

Imagem rozvážné, distingované a rádoby nezkorumpovatelné dámy není ovšem v případě Zuzany Čaputové možné klamat dlouhodobě. Z tohoto důvodu se také její kampaň soustředila až do posledních zhruba čtyř týdnů před volbami, aby nebyl čas odhalit, kdo se za líbivou tváří a sladkými slovy ve skutečnosti skrývá (Drahoš byl u nás „vytažen z rukávu“ příliš brzy, takže jej lidé včas prokoukli). Ultralevicová aktivistka a propagátorka neomarxistických sociálních experimentů se sice ze všech sil snaží obrousit hrany svých multikulturních a homosexualistických excesů, minulost ji ale rychle dohání a bude zajímavé sledovat, s čím jí ještě slovenští sorošovci přijdou na pomoc. Zdá se však, že munice jim pomalu dochází – účelové stažení protikandidáta ze stejného tábora bylo příliš okaté a minulo se účinkem a podivné předvolební „průzkumy“, slibující Čaputové obrovský náskok či dokonce vítězství již v prvním kole, mohou přesvědčit jen naprosté hlupáky. Navíc – Slováci se již jednou spálili, když zvolili prezidentem „nezávislého“ a „nadstranického“ Kisku. Nechce se věřit, že by – jak říká jedno české přísloví – „vyměnili čerta za ďábla“!

Půjde tedy o souboj zdravého rozumu s propagandou, založenou na vymývání mozků a dá se říct, že i o osudový střet dekadentní Bratislavy se zbytkem Slovenska. Snad si naši východní sousedé a přátelé uvědomí, že dát hlas pečlivě naaranžované figuríně z billbordů znamená zradit vlast, víru i budoucnost svých dětí. 

POETICKÉ KOMENTÁŘE (177)

T a k é   s e   v á m   v š e m   u ž   h n u s í           

c o   j e   m o ž n é   v   d n e š n í   d o b ě ?

K a r e l   Č t v r t ý ,  t e n   s n a d   m u s í

o b r a c e t   s e   s m í c h y   v   h r o b ě !   

LITERÁRNÍ KRONIKA PRVNÍ REPUBLIKY (kolektiv autorů)

 „Moje“ Kniha roku 2018

Pokud bych se měl ohlédnout za uplynulým rokem 2018 a vybrat knihu, která by si podle mého názoru zasloužila označení „největší literární událost“, asi bych dlouho nepřemýšlel – byla by jí Literární kronika první republiky, vydaná nakladatelstvím Academia. Proč právě ona?

Jeden z důvodů je bezpochyby ten, že publikace tohoto zaměření tu dlouho chyběla, resp. po r. 1989 přichází na náš knižní trh vůbec poprvé. Pátrání po příčinách tak tristního faktu nás nejspíše přivede k závěru, že k vydavatelskému počinu se kvůli jeho náročnosti dosud nikdo neodhodlal. Až tedy loni Academia, přičemž tak učinila způsobem (a to je druhý důvod, proč si této knihy tolik cením), vyvolávajícím ve čtenáři vskutku úchvatný dojem – kolektiv několika desítek autorů vytvořil dokonalé dílo, v němž se ve vzácné symbióze spojuje vytříbený obsah s nádherným grafickým provedením.

Úkol to nebyl nijak snadný – ostatně jak podat průřez dvacetiletím knižní produkce (a všeho, co s ní souvisí) tak, aby byl takříkajíc reprezentativní a (nakolik to je jen možné) objektivní? Nezapomínejme např. na to, že Československá republika byla státem mnohonárodnostním a tvůrci její Literární kroniky tak stáli  před problémem najít vyvážený poměr mezi českými knihami na jedné a německými, slovenskými, maďarskými, polskými a dalšími na straně druhé. Značná nesnáz spočívala rovněž v tom, podle jakého klíče vybrat z nepřeberné prvorepublikové produkce ty knihy, u nichž by panovala shoda v názoru na jejich výjimečnost, pro niž si zaslouží být dnešními kronikáři zmíněny. Domnívám se, že tato i další dilemata, spočívající v nalezení konzensu mezi subjektivními názory a objektivními kritérii, se podařilo vyřešit na výbornou, což kromě jiného svědčí i o příkladné týmové práci.
Kniha je rozdělena do 21 kapitol podle jednotlivých roků. Všechny mají jednotnou strukturu, tj. začínají Událostmi, které zmiňují to nejdůležitější, k čemu v daném roce na poli literatury došlo. Následuje recenze jednoho vybraného díla (např. Ivan Olbracht: Podivné přátelství herce Jesenia, Laco Novomeský: Otvorené okná, František Halas: Kohout plaší smrt, Franz Carl Weiskopf: Das Slawenlied atd.) a dobové ohlasy na ně. Potom se pokračuje podkapitolou Z knižní nabídky roku, kde se nachází vždy šestnáct reprodukcí knižních obálek. Závěrem je analyzován některý zaznamenáníhodný aspekt tehdejšího literárního života (Obrázková kniha pro děti jako umění i produkt, Literární cenzura v liberální demokracii, Německá Praha, Podkarpatská Rus a její literatury aj.)
Literární kronika první republiky fascinuje obrovským množstvím informací o tvorbě a životních osudech spisovatelů v národnostně pestré demokratické zemi a podává rovněž svědectví o době, kdy se „mistři pera“ těšili v národě všeobecné úctě, o níž si ti současní mohou nechat jen zdát. Bezpočet fotografií, dobových dokumentů, plakátů a rukopisných ukázek dělá z této publikace takřka bibliofilský skvost, který by neměl chybět v knihovně žádného literárního nadšence!    

NEZNÁMÝ J. H. K (7)

DUŠE A TĚLO PATŘÍ K SOBĚ

umírat budem každý sám

– vím, že jsem jednou nohou v hrobě

tu druhou tam už dávno mám...

PROTISTÁTNÍ FILM?

Proč Úhoři rozdělují společnost?

Jak už jsem psal zde (https://kniznirecenzeetc.blogspot.com/2019/02/uhori-maji-nabito.html), film Úhoři mají nabito považuji (přes jeho některé slabší momenty) za vynikající sondu do společensko-politického klimatu, panujícímu v nynějším českém Babišstánu. Samozřejmě – co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému, ovšem přesto mne zarazilo, kolik negativních reakcí se vzápětí po premiéře vyrojilo a v jakém tónu byly vedeny. Samy od sebe se začaly nabízet otázky typu: Proč (když jde „pouze“ o film) zaznívají na jeho adresu mnohdy až nenávistné výlevy? Co na neškodné černé komedii rozpaluje doběla tolik lidí? Proč ta urputná snaha, aby se na film nechodilo?

Domnívám se, že příčinou je nepřehlédnutelné poselství, které v něm lze najít a jež je v dnešní společenské situaci trnem v oku vládnoucímu establishmentu a jeho poskokům. O tom, že film měl mít politický podtext, svědčí jeho závěr, v němž Bezpečnostní a informační služba varuje před nebezpečím paralelních policejních struktur s evidentní narážkou na spolky domobrany. Jejich členové měli být vykresleni jako totální magoři, hrající si na vojáky a ohrožující svými eskapádami spořádané občany. Něco se ale zvrtlo...

Jistě, základní scénář byl zachován – Kaiserovo komando na první pohled skutečně působí jako parta samozvanců, ztroskotanců a protispolečenských živlů. Ovšem pod touto hrubou slupkou prosvítá i něco jiného, co se dnes příliš nenosí – vlastenectví, kamarádství, chlapská čest. A také politická nekorektnost – Hitlerovi jsme se v osmatřicátém měli bránit, protože kdo uhne jednou, bude zbabělcem už navždy. Tak nějak to říká jedna z postav a taková slova působí na naše sluníčkáře jako červený hadr na vola...

Zkrátka – po zhlédnutí Úhořů jsem měl dojem, že divák je v něm vybízen k přemýšlení o tom, co takříkajíc zůstalo za kulisami, protože to nemohlo být vysloveno přímo. Tento můj názor ostatně potvrzuje i stížnost jednoho eurohujerského recenzenta na vlajku Konfederace, visící na stěně hospody, kde se Kaiserovci scházejí. Ze svého úhlu pohledu má pravdu – v Americe se tato vlajka jako údajně rasistická stahuje z veřejných budov a v Česku má být na očích všem, kdo přijdou do kina? Republiku si přece rozvracet nedáme!

To, co jsem zde napsal, je ovšem jen a pouze můj subjektivní dojem, který nikomu nevnucuji. Pravdou je ale i to, že ona smršť „antiúhořských“ prohlášení způsobila, že kinosály zejí prázdnotou, protože si lidé o filmu utvořili názor, aniž by ho viděli. Což je podle mě škoda. 

ÚHOŘI MAJÍ NABITO

Skvělý film, negativní hodnocení... Jak je to možné?

Včera jsem byl v brněnském Špalíčku na jistém filmu, při němž jsem se báječně bavil a obdivoval jak skvělé herce, tak brilantní kameru a originální scénář. Důvody překvapivého faktu, že v kinosále nás sedělo jen asi deset či dvanáct osamělých zoufalců, jsem zjistil až dnes, když jsem si přečetl recenze některých kinematografických kapacit. Kdybych o těch unisono negativních až posměšných výpotcích na adresu filmu ze strany oněch kritiků věděl dřív, asi bych na něj býval nešel. To bych ale nyní neměl možnost uvést vše na pravou míru...

Jak už jsem řekl, Úhoři mají nabito je vynikající snímek, ať si kdo říká co chce. Jednomu chytrolínovi se třeba nelíbí, že podle anotace má jít o černou komedii a on se zasmál jen jednou, když viděl Lábusův nahý zadek. Takže – pokud by takových holoprdelových scén spatřil víc, byl by spokojen? Jinak je zajímavé, že já onen gag považuji naopak za tristní prvoplánovinu, jakých tam naštěstí bylo jen pár. 

Další ňouma se rozčiluje nad skutečností, že Robin nejdříve netuší, že je jejich parta vydírána postřeleným lupičem, o kus dál ale už o tom ví. Ve filmu mu to prý nikdo neřekl a jak to tedy může vědět? Vážený Natvrdlíku, copak se musí vše podat úplně polopatisticky, abys tomu rozuměl i Ty? Normálním divákům přece dojde, že se to Robin dozvěděl od svých kámošů, a vůbec to nepotřebují slyšet. Je to jako když jde někdo domů v teplákové soupravě a po chvíli vyjde ven v obleku – taky je snad jasné, že se tam nejspíš převlékl, ne? Podle Tebe asi ne, když jsi to převlékání neviděl na vlastní oči!

A do třetice – pan Hnidopich tvrdí, že ti, kdo se stali obětí vykutálené URNY, by případ určitě oznámili policii. Opravdu? Co např. ten dědula, který ve sklepě stahoval zastřelenou srnku? Pozval by si domů policisty, aby mu nasadili klepeta za pytláctví? V jeho zájmu přece bylo o celé záležitosti ani neceknout, ostatně nic hrozného se mu nestalo – snad jen, že tam jeho stará ještě teď mává na vrtulník...

Takové jsou tedy zhruba argumenty těch, kdo filmu vyčítají nelogičnosti, nepravděpodobnosti, přešlapy, nedošlapy etc. Ukazuje se zároveň, co tyto lidi tak zmátlo, že se v ději filmu nejsou schopni orientovat. Hodně věcí se tam totiž vysvětlí až dodatečně, mezi příčinou a účinkem uplyne někdy dost vody, je nutné tu a tam přemýšlet a to některá intelektuálně méně vybavená individua dokáže vykolejit. 

Těmi individui myslím i tzv. filmové kritiky... 

HAIKU (149)

S i l v e s t r  –

t e l e v i z n í   b a v i č i

j s o u   p r o   s m í c h

LIDI, NEBUĎME TELATA...

... vždyť se nám teď směje kdejaký vegetarián!

Jestli jsem tomu, co včera povídal ten ministr, rozuměl správně, tak i když je polské maso zkažené, musíme ho k nám dál dovážet, protože takové jsou zákony Evropské unie. Myslím, že z toho vyplývají pouze dvě možnosti:

Ministr šíří poplašnou zprávu – a měl by tudíž okamžitě skončit.

Ministr říká pravdu – a pak by měla odstoupit celá vláda.

PS: Vzpomínáte si, jak se před časem řešila tzv. dvojí kvalita potravin? Teď tu máme třetí kvalitu – maso se salmonelou...

 

DeSales HARRISON: OKEM VRÁNY

Psychothriller a detektivka – a ještě něco víc!

Tato kniha není detektivka – a přece je v ní tak skvělá detektivní zápletka, že by se za ni nemusel stydět ani Michael Connelly. Za psychothriller se označit asi také nedá – ovšem je tam tolik  „thrillerového psychična“ té nejvyšší kvality, kolik ho nenajdeme u leckterého „severského“ autora. Okem vrány je prostě originální kniha, v níž je takříkajíc od všeho trochu, což ale v žádném případě není samoúčelné – DeSales Harrison se ve svém literárním debutu zabývá „neliterárním“ (protože filosoficko-etickým) fenoménem osobní odpovědnosti člověka za důsledky jeho činů, přičemž detektivně-psychologické kulisy jsou mu toliko prostředkem k co možná nejpůsobivějšímu vyznění ústředního tématu...

Tím je bezesporu zamýšlení se nad výsadním postavením svědomí v hierarchii lidského duševna, onoho neodbytného obviňujícího hlasu, před nímž není možné utéct a který nelze ošálit sebepromyšlenějšími rozumovými konstrukcemi. Daniel Abend, hlavní postava knihy, by jakožto úspěšný newyorský psychoterapeut mohl vést poklidný a pravděpodobně i šťastný život. Příčina, proč tomu tak není, tkví ve skoro dvě desítky let starých událostech, kdy jako student pobýval v Paříži a seznámil se zde s Miriam, psychicky labilní dívkou, složitě hledající svou životní cestu. Dávná minulost náhle ožívá poté, co mu začnou přicházet dopisy z Francie, jejichž neznámý odesílatel je podle všeho dokonale obeznámen se všemi detaily jeho tehdejšího pařížského pobytu i vztahu s Miriam.

Přijít na kloub této záhadě je jedna věc – Daniel si ale postupně uvědomí, že v sázce je ještě něco dalšího, mnohem závažnějšího a ve svých důsledcích i nebezpečnějšího. Tajemný fantóm mu své informace sděluje v podivně zašifrované formě, z níž je ale přesto možné vydedukovat, o co mu jde. I jako odborník na lidskou psychiku si Daniel Abend musí přiznat, že existují mravní kategorie, které se vzpírají racionální analýze, protože pocházejí přímo od Boha. Jednou z nich je i požadavek, aby ten, kdo způsobil nějaké zlo, svůj čin napravil či odpykal – a to i v případě, kdy podle světských zákonů je „nevinný“...

V psychologicky mistrném a v nejlepším smyslu toho slova provokativním románu jsou podle mého názoru v brilantní symbióze „zužitkována“ dvě témata. Tím prvním je – jak už bylo řečeno – kategorický imperativ svědomí. A ze stránek knihy k nám též zaznívá ozvěna známé myšlenky z Malého prince: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“

Musím zmínit ještě to, jakým způsobem příběh vyvrcholí. U takovýchto knih to často bývá tak, že jejich autoři je nedovedou zakončit a ony pak vyznívají do ztracena. Tady je naopak konec zároveň logický i navýsost překvapivý, což se vidí opravdu málokdy. Takže další plus, proč Okem vrány doporučit!

HAIKU (148)

S u d   v   z a h r a d ě

t r a n s f o r m a c e

d e š t ě   v e   v o d u

DAVID ČERNÝ: 25 tajemství PRAHY

Je chvályhodné, že vycházejí takovéto nádherné knihy o půvabech stověžaté krasavice, odkrývající před užaslým čtenářem další a další tajuplná místa, magická zákoutí, zapadlé uličky a romantickými pověstmi opředené domy, o nichž dosud neměl sebemenší tušení. Nakladatelství Grada si určitě zaslouží veliký dík za to, že těchto publikací již vydalo celou řadu (připomeňme s obrovským čtenářským ohlasem přijaté tři díly Prahy neznámé) a podle všeho v tomto trendu hodlá pokračovat. Důkazem právě řečeného je i kniha 25 tajemství Prahy, k jejímuž napsání byl David Černý evidentně veden fascinací spojenou s pokorou a obdivem – z každé stránky je totiž zřejmé, že naše úchvatná metropole je jeho srdeční záležitostí...

Bylo by vlastně možné napsat speciální recenzi ke každé z těch pětadvaceti kapitol, ale určitě postačí, když se ve stručnosti zmíním aspoň o těch, které se mně líbily nejvíce. V té s názvem Jak se čte orloj jsem se kupříkladu o tomto skvostu, zdobícím Staroměstskou radnici, dozvěděl tolik zajímavostí, že jsem se až trošku styděl za to, jak jsou mé znalosti o něm ubohé. To, že orloj v poslední době prošel náročnou rekonstrukcí, neuniklo díky krásným fotografiím ani mému laickému oku – obě desky (hodinová i kalendářní) září novotou a též ostatní části byly opraveny tak, aby si na nich zub času vylámal zuby...

V anotaci je zmíněna pohnutá historie lešení, na kterém byly 21. června 1621 vykonány rozsudky smrti na poražených vzbouřencích po bitvě na Bílé hoře. V knize je pak tato informace doplněna o pozoruhodnou pikantnost – po prknech z popraviště se dá v Praze dodnes chodit! Kde? Tak to už neprozradím...

Recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-25-tajemstvi-prahy

KAREL FOREVER!

Kdo má zájem na smrti Karla Gotta?

„Českem se šíří fáma, že zemřel Karel Gott.“ Pozoruhodné na této větě, kterou papouškují všechna média, je podle mého názoru to, jak je údajná smrt populárního zpěváka prezentována veřejnosti. Tedy nikoli jako fake, dezinformace či poplašná zpráva, ale pouhopouhá fáma. Čecháčkovsky neškodná,  triviální a tak trochu úsměvná, chtělo by se dodat...

A teď si představme, že by se objektem stejné fámy stal někdo jiný, třeba takový generál Petr Pavel. Napsal jsem fámy? No to snad ne! Za rozšiřováním nenávistné lži o smrti tak skvělého člověka přece musí stát ruští hackeři, úkolovaní Putinem. Jde o záměrnou provokaci s cílem vrazit klín mezi Českou republiku a NATO, o demagogii nejhrubšího zrna, pokus zpřetrhat naše euroatlantické vazby, narušit prozápadní směřování a zavléct nás do sféry vlivu bývalého Sovětského svazu, na jehož expanzivní politiku navázalo  i dnešní Rusko. Hybridní válka vstoupila do dalšího a ještě nebezpečnějšího stádia – nutnost zřídit u nás americkou vojenskou základnu je dnes zřejmá úplně každému, snad s výjimkou extrémistů z SPD! Takhle nějak by pěnila Česká televize a mainstreamové plátky. Čučkaři z BIS by měli pohotovost a Babiš by svolával Bezpečnostní radu státu...

Možná ale – člověk nikdy neví – se to s tím Gottem má ve skutečnosti jinak a nejde o fámu, ale o řízenou provokaci. Blíží se volby do unijního parlamentu a jak známo, Karel si v poslední době již několikrát (lidově řečeno) pustil pusu na špacír a řekl věci, které se exponentům pražské kavárny vůbec nelíbily. Například na tzv. uprchlíky má dvacetinásobný Zlatý slavík tak xenofobní názory, že by bylo dobré zatnout mu tipec: „Dělají to důmyslně, strkají před kamery reportérů děti. Ale za nimi jsou k zahlédnutí také mladíci s mobilními telefony... Mají moderní a sportovní ohozy a síla a energie z nich jen čiší. Tak těm máme pomáhat?“ A protože nedávná protigottovská petice se minula účinkem, je nutné nasadit těžší kalibr. Třeba rozšířit informaci z nejmenovaných zdrojů, že je Kája po smrti – a když se následně ukáže, že to není pravda, přece jenom to svůj účel splní. Pokud se totiž z jeho úst opět ozvou politicky nekorektní názory, které by mohli některé voliče naladit protiunijně, lze fámovat dál a tvrdit, že Gott asi už neví, co říká – vždyť (slyšela jste to, paní Vocásková?) prý je jednou nohou v hrobě, leží na smrtelné posteli, v umělém spánku a na přístrojích, dokonce se před časem říkalo, že už umřel...

Popřejme tedy našemu národnímu umělci pevné zdraví a nedopřávejme sluchu sluníčkářským sýčkům, kteří by ho už nejraději viděli na prkně. Až to bude vážné, Karel se ozve sám a do té doby zůstane svůj!