PORAZIT BABIŠE V DEMOKRATICKÝCH VOLBÁCH NEUMÍ...

... a tak to naši „demokraté“ zkouší po bolševicku!

Z úst pánů Fialy (myslím toho z ODS), Bělobrádka, Kalouska, Gazdíka a dalších „demokratických“ politiků teď v souvislosti s posledními událostmi slyšíme rozhořčená prohlášení o tom, že Babišovy mafiánské praktiky dosáhly vrcholu a že něco takového už nelze tolerovat. A následují patetické otázky typu: Opravdu voličům Andreje Babiše neotevře oči ani to, jak se tento člověk chová k vlastnímu synovi, kterého nechal zavléct na Krym, aby se vyhnul policejnímu vyšetřování? Budou kobliháři nadále volit podvodníka, který jim lže do očí a dělá si z nich užitečné idioty? Copak je možné, aby měl slovenský oligarcha i po tomto skandálu nadále třicetiprocentní podporu? Zkusme si ale zachovat chladnou hlavu a podívat se na celou věc právě pohledem těch „blbců, co skočili Andrejovi na špek“ – tedy na koblihu...

Babiš se přece na naší politické scéně nezjevil jako nějaký bájný Deus ex machina! On a jeho ANO jsou klasickou protestní volbou, kterou zplodila neochota a neschopnost popřevratových mocenských garnitur zajistit obyčejným lidem slušnou existenci a nechat je alespoň trochu participovat na plodech jejich práce, kterou vykonávají pro novodobé kapitalistické zbohatlíky. Udělala snad ODS někdy něco dobrého pro manuálně pracující lidi? Na dělníky kašlala i ČSSD, která se raději věnovala neomarxistickému sociálnímu inženýrství a podlézání Bruselu. Může se někdo za tohoto stavu věcí divit, že lidé práce si našli spasitele právě v Babišovi? Vždyť ten pro ně za pár let udělal víc, než všechny pravicové i levicové vlády za celá desetiletí! Babiš navíc sice polovičatě a nedůsledně, ale přece jen brání státní suverenitu – jeho názor na tzv. „uprchlíky“ koresponduje s většinovým míněním národa. Nebýt jeho, naši eurohujeři by skandální Pakt OSN o migraci schválili všemi deseti!

Jsem přesvědčen o tom, že ti, kteří volí Babiše, tak nečiní s nějakým nadšením. Naprosto realisticky v něm ale vidí menší zlo a zdravý selský rozum jim říká, že jeho pád by opět přivedl k moci lidi, s nimiž už udělali v minulosti hodně špatnou zkušenost a nechtějí se proto spálit podruhé. Nehodlají zkrátka vyměnit čerta Babiše za ďábla v podobě zkrachovalých existencí z dob opoziční smlouvy a kmotrokracie.

K Babišovi prostě dnes neexistuje rozumná alternativa. Údajní „demokraté“ si jsou vědomi toho, že demokraticky se jej nezbaví a vymysleli tudíž bolševické převzetí moci prostřednictvím pražské pravdoláskařské lůzy, kterou chtějí 17. listopadu nahnat do ulic. Pokus o Majdan na výročí státního svátku jim však ani tentokrát nevyjde – Česká republika totiž není jen Praha, ale i Vejprty, Řitka a Nelahozeves...
A tak může Andrej Babiš na těch pár stovek pražských Pepíků, co teď budou každý večer vyřvávat na Václaváku, udělat hodně velký (viz obrázek) dlouhý nos!
  

 

STEPHAN ORTH: COUCHSURFING V RUSKU

Výborný cestopis – desetitýdenní výlet německého „couchsurfingera“ po Rusku 

Stephan Orth si nejspíš řekl, že je lepší jednou vidět než stokrát slyšet a hned se také podle tohoto známého přísloví zařídil – vyrazil do Ruska, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak to tam doopravdy vypadá. Aby si zajistil bezplatné ubytování v nejrůznějších koutech obrovské země, využil metodu, zvanou couchsurfing. Kdo neví, o co jde, se to záhy dozví – a nádavkem k tomu si přečte zajímavé povídání o tom, co všechno tento mladý Němec během svého putování od Moskvy po Vladivostok zažil, s kým a s čím se setkal, zkrátka jak na něj jakožto typického „zápaďáka“ zapůsobila země, uchovávající si dodnes odér jakéhosi přízračného tajemna a mystického iracionálna...

„Rusko se nedá pochopit rozumem...“ – kdo by neznal tuto slavnou větu neméně slavného básníka Fjodora Ivanoviče Ťutčeva! Zdá se to být neuvěřitelné, ale cestovatelské zážitky Stephana Ortha potvrzují, že „nepochopitelnost“ Ruska zdaleka není záležitostí toliko dávné minulosti (Ťutčevův citát pochází z 19. století) – s jejím „dědictvím“ se tam můžeme setkávat až do dnešních dnů. Tedy – v neevropské části Ruska určitě.
A právě v těchto místech strávil německý dobrodruh převážnou část své anabáze, což je samo o sobě zárukou informačně bohaté a napínavé četby. Když k tomu připočteme jeho schopnost „vyhmátnout“ ze svých dojmů a prožitků to nejpodstatnější, pak nepřekvapí, že se Couchsurfing v Rusku setkal v Německu s takovým ohlasem. Jakkoli je jasné, že v žádném případě nemůže jít o nějaký „reprezentativní“ pohled na Rusko (na to je tato země příliš veliká, resp. doba, kterou zde Stephan Orth strávil, krátká), má určitě význam si knihu přečíst.
Na jejích stránkách se totiž setkáme s tolika originálními lidmi, místními kuriozitami a všemožnými „nepochopitelnostmi“, že se nestačíme divit. Např. v sibiřské vesničce Žarovsk žije jistý Vissarion, který se považuje za Božího posla a zakladatele nového náboženství, jež je jakousi směsicí těch stávajících. Postupem doby se kolem něj soustředilo na pět tisíc stoupenců, vyznávajících životní styl, pro který se u nás obvykle užívají adjektiva „alternativní“ či „netradiční“. Jiný podobný nadšenec opustil svou skvěle rozjetou kariéru bankéře a přestěhoval se na ostrov v jezeře Bajkal, aby tam postavil kostel a ubytovnu, kterou mohou zdarma využívat turisté. Atrakcí par excellence je město Mirnyj – tedy ne ono samo, ale obrovitánská kuželovitá díra (bývalý diamantový důl), na jejímž úpatí stojí...
Za jisté negativum knihy považuji autorovu apriorní zaujatost vůči ruské politice a prezidentu Putinovi. Stephan Orth je klasický „sluníčkář“, který bez výhrad věří mainsteamovým médiím ve věci tzv. „ruské propagandy“ včetně údajného ovlivňování voleb v západních zemích ze strany Ruska. Často se zjevným despektem hovoří o ruském obyvatelstvu, dle jeho názoru nekriticky  přejímajícím oficiální kremelskou ideologii – sám je ovšem (aniž si to ve své naivitě uvědomuje) v zajetí mnohem horší multikulturně-prouprchlické propagandy, kterou mocenský establishment praktikuje v řadě zemí Evropské unie včetně jeho vlastní...
Naštěstí se Stephan Orth věnuje politice jen okrajově, takže mu jeho politologická extempore rádi odpustíme. A to tím spíše, že kniha je mimo jiné vynikající sondou do duše ruského národa, která je pro nás Evropany mnohdy opravdu nepochopitelná. V kladném smyslu tohoto slova!          

MARIE SVATOŠOVÁ: NEBOJ SE VRÁTIT DOMŮ

Ve slovech Marie Svatošové je ukryta životní moudrost nebývalé intenzity! 

Na úmrtních oznámení bývá většinou nějaký citát, vyjadřující životní krédo zesnulého, jeho přesvědčení o nesmrtelnosti lidské duše apod. Všiml jsem si, že často se jedná o verše básníka Josefa Václava Sládka:

V náručí Boží, odkud jsme vyšli,

večer se všichni sejdeme zas

Někdy je tam přidán ještě jeden řádek:

kdo by se děsil, kdo by se třás!

Strach ze smrti je všeobecně pokládán za přirozený, patrně proto, že s ní nemáme žádnou osobní zkušenost a tudíž nevíme, co nás „tam“ čeká. V knize Neboj se vrátit domů rozmlouvá Aleš Pelán se ženou, která je pevně přesvědčena o tom, že výše uvedené verše jsou pravdivé a smrt je tak pouze přechodem do věčného života s Bohem...

Když si zadáme do vyhledávače heslo „hospicové hnutí v ČR“, stoprocentně narazíme i na jméno Marie Svatošová – jako by to byla dvě synonyma! A je tomu skutečně tak – troufám si dokonce tvrdit, že nebýt této statečné a neúnavné ženy, jdoucí proti proudu společenského nezájmu o nevyléčitelně nemocné a umírající, žádné hospici bychom u nás neměli.

Jestliže paní Svatošová neopomene nikdy zdůraznit, že bez Boží pomoci by ničeho nedosáhla, pak za tím rozhodně není falešná skromnost, nýbrž přesvědčení o pravdivosti přísloví „bez Božího požehnání marné lidské namáhání“. A když už jsme u těch přísloví, je dobré v této souvislosti zmínit ještě ono známé „člověče, příčiň se a Bůh ti pomůže“.  A do třetice: „Pracuj tak, jako by všechno záleželo na tobě a modli se tak, jako by všechno záleželo na Bohu!“

Tím je vlastně v kostce vyjádřen život Marie Svatošové, jejíž „utopické“ vize se nakonec proměnily v realitu české hospicové péče, na jejíž úroveň můžeme být právem hrdí. Byla to ovšem dlouhá cesta a i když ani dnes ještě není skončena, základní směr je definitivně nastaven. První vlaštovku (hospic Anežky České v Červeném Kostelci) následovaly postupně další zařízení, v nichž mohou lidé v konečném stádiu onkologického či jiného nevyléčitelného onemocnění v důstojném prostředí a bez bolestí očekávat konec své pozemské pouti...
Síť hospiců, která u nás po roce 1989 vyrostla takříkajíc „na zelené louce“, měla a má i řadu „vedlejších“ pozitiv. Zcela se např. změnil společenský pohled na „kvalitu umírání“. Nemoc, stáří, smrt – za minulého režimu tyto „poslední věci člověka“ příliš neladily s oficiální doktrínou o šťastném budování zářných socialistických zítřků a podle toho to i vypadalo. Obvyklou byla smrt v neosobním prostředí nemocničního pokoje, kam se pro tu chvíli postavila zástěna, aby se ostatní pacienti nevylekali pohledem na nebožtíka. Jistě, ani dnes to v tomto směru není mnohdy ideální, ale tabuizace smrti je přece jen překonána.
O hospicích kdosi řekl, že to jsou „porodnice pro nebe“. Myslím, že je to krásné přirovnání a že s ním mohou souhlasit i „nevěřící“. Snad je ještě dobré dodat, že kritériem pro přijímání pacientů není jejich náboženské vyznání, ale výlučně jen zdravotní stav.
Kniha Neboj se vrátit domů je samozřejmě víc než jen průvodcem po českých hospicích. Dá se říct, že její hlavní poselství spočívá v „netradičním“ pohledu na smysl lidského života a tím vlastně i na smysl umírání a smrti. Marie Svatošová není náboženskou agitátorkou, zároveň však ale nikoho nenechává na pochybách, že právě křesťanská víra ji v její práci rozhodujícím způsobem motivuje. Domnívám se, že zde je třeba hledat onen zásadní rozdíl mezi „světským“ a „náboženským“ přístupem k pacientům, označovaným za tzv. „beznadějné případy“. Zatímco liberální humanisté jako nejlepší řešení pro ně vidí euthanázii, Marie Svatošová buduje hospice, v nichž mohou umírat přirozenou smrtí...
Ať už jste věřící, nebo nevěřící, knihu si určitě přečtěte. Je plná hluboké moudrosti ženy, jež značnou část svého života zasvětila láskyplné pomoci těm, na něž dnešní konzumní společnost často zapomíná. Umírat však jednou bude každý z nás...

 
 

POETICKÉ KOMENTÁŘE (168)

Je   t o   z ř e j m ě   o c h l a s t a ,

k t e r ý   v š e c h n o   p r o c h l a s t á

n a v í c  ( c o ž   s e   n e v i d í )

o n   s e   z a   t o   n e s t y d í !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (167)

P e p o ,  V a š k u ,  K a r l e ,  J é ň o

n e b o j t e   s e ,  n i c   t o   n e n í

b u d e t e   m í t   s v o j e   j m é n o

n a p s a n é   n a   p ř i r o z e n í

NIKOLAJ NIKULIN: V PRVNÍ LINII

Knih o druhé světové válce z pera jejích přímých účastníků jsem přečetl desítky. A každá z nich – ať už šlo o paměti generálů či prostých vojáků – mně něčím zaujala a pomohla mi nějak nově a plastičtěji pohlížet na tento největší vojenský konflikt v dějinách lidstva. Tato má „válečná sečtělost“ měla i jeden zvláštní „vedlejší efekt“ – donedávna jsem se domníval, že už se patrně neobjeví kniha na toto téma, která by mě mohla něčím překvapit. Pak se mi ale dostaly do rukou vzpomínky Nikolaje Nikulina – a všechno bylo náhle jinak!

... Je 22. června 1941 a německá vojska překračují hranice Sovětského svazu. Jedním z cílů plánu Barbarossa je i dobytí Leningradu, důležitého průmyslového centra, jehož ztráta by pro sovětské velení znamenala katastrofu. Když Němci v září dosáhnou městských předměstí, setkají se s nebývale silným odporem Rudé armády a Hitler se rozhoduje namísto přímého útoku Leningrad obklíčit a jeho obránce a obyvatele vyhladovět. Začíná strašlivá blokáda, během níž od 8. září 1941 do 7. ledna 1944 zahyne hladem půl milionu civilistů. Linie fronty není statická – sovětské pokusy o prolomení německého sevření a snahy Wehrmachtu ještě víc utáhnout smyčku vedou k „opotřebovávací“ válce, jejíž konec se zdá být v nedohlednu...

Za těmito faktograficky strohými a neosobními údaji se pochopitelně skrývají tragické příběhy tisíců a desetitisíců jednotlivců, přímých aktérů hrůzných bojů, které svou intenzitou a brutalitou snesou srovnání se stalingradskou bitvou. Jedním z nich je i mladík s poněkud komickým jménem Nikolaj Nikolajevič Nikulin – když je jako osmnáctiletý poslán bránit Leningrad, navíc na nejnebezpečnějším úseku, je smířen s tím, že mu zůstává pouze několik dnů života. Všude kolem sebe vidí smrt a zkázu, což by ještě nebylo to nejhorší. To, co ho šokuje nejvíc, je nesmyslnost rozkazů, které ženou sovětské vojáky do beznadějných útoků proti německým opevněním, kde umírají po tisících, aniž by jejich smrt měla sebemenší vojenský význam.

Recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/valecne-pameti-uplne-jinak-fascinujici-vypoved-mladeho-rudoarmejce

BUDEME VODNÍMU PÓLU ŘÍKAT LEDNÍ HOKEJ?

Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil...

Před pár dny jsem sledoval v televizi neobvyklou debatu, při níž jsem se musel občas štípnout, abych se ujistil, že se mi to nezdá. O co šlo?

Jakási nadšenkyně, zastupující hráče a hráčky Českého svazu vodního póla, se nechala slyšet, že tento sport u nás živoří na okraji společenského zájmu, že musí neustále bojovat s netolerantností, zpátečnictvím a xenofobií většinové populace a že by se s tím mělo něco udělat. Řešení, které vzápětí navrhla, bylo vskutku originální:

„Podívejte se třeba na lední hokej – ten je tak populární, že se zápasy vysílají i v televizi a každé malé dítě zná jména jako Jágr, Hašek či Plekanec. A srovnejte to s vodním pólem – koho tento sport zajímá? Nedovedete si představit, jak čeští vodopólisté touto nespravedlností trpí a jak touží po tom, aby se jejich sport těšil stejnému zájmu jako lední hokej! A přitom stačí tak málo, aby se všechno dalo do pořádku – začněme prostě vodnímu pólu říkat lední hokej a problém se tím jednou provždy vyřeší!“

Na tento pozoruhodný nápad reagoval její oponent tím, že upozornil na zásadní a fakticky neodstranitelné rozdíly, které mezi těmito sporty panují. Při hokeji mají hráči brusle, používají hokejky, místo míče je tu puk, vodní pólo se hraje ve vodě, kdežto lední hokej na ledě a je tu pochopitelně celá řada dalších odlišností.

Ta aktivistka, taková herdekbaba s nepříjemně prořízlou hubou, ho ale nyní za souhlasného přikyvování moderátorky dokonale uzemnila:

„To, co tady říkáte, je demagogie nejhrubšího zrna a měl byste se stydět! Proč pořád mluvíte jenom o samých rozdílech, proč bazírujete na prkotinách a nehledáte, co mají vodní pólo a lední hokej společné? Vás ve škole neučili, že led je vlastně pevné skupenství vody? Ale hlavně – vy si vážně myslíte, že vodní pólisté mají svůj sport méně rádi než hokejisté hokej? Ta láska ke hře a k pohybu je přece u všech úplně stejná! Opravdu se domníváte, že vodní pólisté snad nemají radost ze vstřeleného gólu či pochvaly od trenéra, že neprožívají totéž, co hokejisté? A víte vůbec, že jeden náš dorostenec spáchal sebevraždu, když zjistil, že se tomu, co hraje, říká vodní pólo a ne lední hokej? Co jste to za náboženského fanatika, že nechcete, aby hokej mohli hrát všichni, aby to bylo jednotné označení pro všechny sporty?“

V podobném duchu se diskuse vedla ještě nějakou dobu, načež bylo na závěr konstatováno, že vzniklým sporem se má v nejbližší době zabývat Český olympijský výbor na své plenární schůzi. Návrh, aby bylo vodní pólo přejmenováno na lední hokej, má prý dobré vyhlídky na schválení...

PS: Omlouvám se za malé nedopatření, ta diskuse se vedla o něčem jiném. Její podstata ale zůstává stejná – ta herdekbaba agitovala za to, aby se registrovanému partnerství říkalo u nás manželství...  

   

HAIKU (143)

Z a j í c   z   t o m b o l y

–  u   t a l í ř e   m á m

m i s k u   n a   b r o k y

ZAMETÁNÍ STOP PO NEÚSPĚŠNÉM MAJDANU

Případ Kuciak – sorošovská média na Slovensku vedou dezinformační kampaň s cílem odvrátit pozornost od zosnovatelů novinářovy vraždy!

Kdo pozorně sleduje vývoj kauzy zavražděného novináře Jána Kuciaka, určitě si všiml, že některým slovenským médiím od samého počátku nešlo o objektivní a nestranné informování, nýbrž o aktivistické ovlivňování veřejného mínění a vytváření společenského napětí za účelem destabilizace státu a převzetí moci nikým nevolenými „elitami“. Tento jejich záměr se bohužel do jisté míry zdařil. Kriminalizací premiéra v souvislosti s „italskou stopou“ a vyvoláním davové psychózy, která vyhnala do ulic masy „slušných“ Slováků se však hlavního cíle nakonec nedosáhlo – slovenský Majdan přes všechno úsilí jeho organizátorů neproběhl podle zamýšleného scénáře a demokracie u našich východních sousedů přežila. A nejen to! V posledních dnech se ukazuje, že mediální presstituti se ocitli (poté, co byli zadrženi Kuciakovi vrazi) ve velice nepříjemné situaci.

Jestliže dříve „přísahali“ na italskou mafii, která prý má zločin na svědomí, pak se tak dělo se záměrem zdiskreditovat premiéra přes osobu jeho poradkyně. Dnes se stejnou vehemencí tvrdí, že za všechno může Kočner a „jeho“ lidé a aniž by měli relevantní informace o stavu vyšetřování, rozvíjí fantasmagorické konspirativní teorie a neštítí se ani evidentních fake-news. Nabízí se samozřejmě otázka, co za touto horečnatou, takřka obsedantní mediální aktivitou stojí.

Domnívám se, že je zde možná jen jedna odpověď. Je očividné (a z logiky věci to jednoznačně vyplývá), že „Kočnerova stopa“ má odvést pozornost od skutečných objednatelů Kuciakovy vraždy, kterými jsou exponenti některých neziskových a nevládních organizací, vyvolávající společenské napětí či dokonce státní převraty v zemích, které se dosud zdráhají zavést multikulturalismus, homosexualismus a genderovou doktrínu jako státní ideologii. Ján Kuciak byl typickou sakrální obětí – měl být zavražděn mladý, nevinný a idealistický člověk, neboť pouze tak bylo možno vydráždit společnost k „revoluční“ náladě. Způsob, jakým byla bezprostředně po oznámení Kuciakovy smrti zahájena, svědčí o tom, že tato protistátní akce měla jasný „ukrajinský“ rukopis včetně pečlivě zrežírovaných postupných kroků k odstranění legitimně ustanovené vlády. 

To, co některá mainstreamová média nyní na Slovensku provádějí, není tedy nic jiného než panické zametání stop po neúspěšném Majdanu a odvádění pozornosti od skutečných zosnovatelů brutálního zločinu. Pokud se vyšetřovatelům podaří rozplést všechny nitky tohoto vražedného spiknutí, budeme určitě překvapeni, které šedé eminence za ním stály. A dozvíme se rovněž, jakou roli při tom hráli exponenti sorošovských médií...

 

  

POETICKÉ KOMENTÁŘE (166)

T ě ž k o   j e n   V á m   n ě c o   d a j í

z a   i n f a r k t   č i   z á p a l   p l i c  –

š ť a s t n í   j s o u ,  k d o   r a k a   m a j í

t i   d o s t a n o u   d v a k r á t   v í c !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (165)

J e   t o   k   p l á č i ,  n e b o   k   s m í c h u

m u s í   s e   t u   k a ž d ý   p t á t   

j e d n o   j e   v š a k   j i s t é  –  p ý c h u

n á s l e d u j e   v ž d y c k y   p á d . . .

           

ILJA TROJANOV: MOC A VZDOR

Strhující román o komunistické zvůli a „beznadějném“ vzdoru

Když bulharská spisovatelka Theodora Dimova napsala před časem knihu Matky, vzbudila jí nejen doma, ale i v mnoha jiných zemích obrovský ohlas. A plným právem! Vzpomínám si, jak jsem i já byl uchvácen syrovým, krutě realistickým líčením toho, co se v této balkánské zemi odehrávalo po pádu komunismu, v prvních letech „demokracie“, „svobody“ a „volného trhu“. Říkal jsem si, že autorka snad popisuje reálie Československa po r. 1989 – tak se všechno v její knize shodovalo s tím, co jsme zažívali i my v porevolučních časech „budování kapitalismu“. Jestliže se tenkrát v Bulharsku jednalo ve skutečnosti o transformaci bývalých nomenklaturních kádrů do nových, formálně demokratických institucí, pak to bohužel nebylo jiné ani u nás – ze zarytých soudruhů se přes noc stali novodobí kapitalisté a včerejší estébáci bez problémů obsadili klíčová místa v bezpečnostních strukturách...

A nyní přichází Ilja Trojanov se svým románem Moc a vzdor a opět to vypadá, jako by se v něm nenechal inspirovat komunistickým převratem v roce 1948 a tzv. padesátými léty v poválečném Československu. Ukazuje se, že to, k čemu tenkrát docházelo v zemích sovětského bloku, bylo všude navlas stejné a když se ptáme po příčinách této „unifikace zla“, pak dojdeme k jedinému možnému závěru – každý zločinný režim postupně vyselektuje na vedoucí místa ty největší vyvrhele. Je to vlastně svým způsobem logické, přesto však jedna otázka zůstává nezodpovězená: Jak se mohlo stát, že těch „orgánů lidově-demokratické moci“, udavačů a mučitelů bylo tolik, proč během pár let vyrostli doslova jako houby po dešti, kde se v nich vzala ta bestialita, s níž vyslýchali údajné „třídní nepřátele“ a „zaprodance imperialismu“, ve skutečnosti obyčejné svobodomyslné lidi, navíc většinou dělníky a sedláky? Tady se už pochopitelně dostáváme spíše do oblasti psychologie, popř. psychiatrie...

A právě v těchto „duchovních mantinelech“ se odehrává i děj románu Moc a vzdor, v němž se jeho autorovi podařilo v postavách dvou protagonistů geniálně analyzovat příčiny a základní charakteristiky totalitní zvůle na jedné a neutuchajícího odporu, často beznadějného, ale nikdy definitivně zlomeného na straně druhé. Všechno je to už tak dávno, časy se úplně změnily, ale dva muži přesto žijí vzpomínkami na „onu“ dobu. Metoděj byl tenkrát vyšetřovatelem státní bezpečnosti a je na to dodnes hrdý. Jistě, svědomí se občas ozve, ovšem není nijak těžké tehdejší „nestandardní metody výslechů“ omluvit vyostřeným třídním bojem, v němž se rozhodovalo o komunistické budoucnosti národa. Jedním z těch, proti nimž tento teror mířil, byl i Konstantin. Toho tehdy odsoudili jakožto člena „záškodnické skupiny“ k mnohaletému vězení a nuceným pracem a dnes je z něj stařec s podlomeným zdravím, žijící už jen pro jediný cíl – chtěl by zjistit, kdo ho tenkrát zradil a udal a co to bylo za sadistu, který ho při výsleších takřka umlátil k smrti. Za tímto účelem navštěvuje archívy státní bezpečnosi a pátrá v nich po dokumentech, vztahujících se k jeho případu.
Nad psychologickou virtuozitou, s níž autor zdánlivě jednoduchý příběh rozvíjí, stojí čtenář v úžasu a bezděčně se  ptá, zda Ilja Trojanov sám neprošel komunistickými žaláři a nepíše o své vlastní zkušenosti. Tak tomu sice není, na druhou stranu však za fascinujícím vyzněním knihy Moc a vzdor stojí důkladné studium daného tématu a rozhovory s pamětníky popisovaných událostí. Na postavách Konstantina a Metoděje je demonstrováno vnitřní drama lidí, postavených před dilema, jaký  postoj zaujmout k totalitní moci. Metoděj, který pochází z nuzných poměrů, si upřímně přeje, aby na světě zavládl spravedlivý řád a ochotně přikládá ruku k dílu. Konkrétně tak činí tím, že vstupuje do bezpečnostních složek a bojuje proti nepřátelům komunistické revoluce – jeho „pracovní náplní“ je vymlátit z obviněných vynucené přiznání. Z idealistického mladíka se postupně stává psychopat, opilý vlastní mocí a bezskrupulózní prospěchář, stoupající po kariérním žebříčku až mezi nomenklaturní smetánku. Konstantin chce vlastně to samé, i on touží po životě ve společnosti, kde nebude bída a vykořistování, je mu ale též jasné, že diktatura jedné strany žádný spravedlivý řád nastolit nemůže. Jeho vytrvalý vzdor tváří v tvář pohůnkům komunistické tyranie postupně přestává mít politický ráz a mění se v jakousi existenciální vzpouru, v zoufalý boj o to, aby vydržel věznění a mučení a obstál tak před svým svědomím.
Ilja Trojanov napsal vpravdě nadčasový román, hluboce zasahující až do přítomnosti. Ono známé „pokušení moci“ není totiž něčím, čemu bylo jednou provždy odzvoněno a co se již nemůže vrátit. Vidíme, že ani demokracie není imunní vůči totalitním tendencím, ať už mají podobu sociálního inženýrství nejrůznějšího druhu (genderová ideologie, homosexualismus, multikulturalismus...) či omezování suverenity národních států ve prospěch globálních elit. Kniha Moc a vzdor může tedy sloužit i jako výstraha před společenskou apatií a rezignací na aktivní občanství.
          

POETICKÉ KOMENTÁŘE (164)

K a m   j e n   s a h á   n a š e   p a m ě ť

v i d í m e   t o   v š u d e  –

j e   t o   p r o s t ě   s t e j n á   h a v ě ť

b y l a ,  j e   a   b u d e !

 



 

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (20)

Známý autor populárně-vědeckých knih nám opět přichází připomenout, že žijeme v pohádkovém světě!

Clifford Alan Pickover napsal Matematickou knihu. To samo o sobě je pro mě zárukou toho, že i jeho „fyzikální kniha“ bude literární lahůdkou pro všechny, kdo jsou fascinováni zázračnou realitou vesmíru...

Podle anotace to znovu bude tak, že si americký autor vybere nějaký zdánlivě banální fyzikální jev, aby nás vzápětí přesvědčil o tom, jak je ve skutečnosti komplikovaný a kolik tajemství se v něm skrývá. Podtitul knihy – Od velkého třesku ke kvantovému znovuzrození: 250 milníků v dějinách fyziky – zní víc než lákavě.

Clifford A. Pickover je na jednu stranu velice učený pán, což mu ale zároveň nijak nebrání „snížit se“ ve svých knihách na úroveň nás, obyčejných smrtelníků a „polopatisticky“ nám vysvětlit věci, které bychom – pokud by nám byly podány přísně vědeckou řečí – nikdy nepochopili. Další důvod pro to, aby nám Kniha o fyzice „neutekla“. 

 

ŽÁDNÝ BREXIT NEBUDE, BRITÁNIE ZŮSTANE V EU!

„Vyjednávání“ o Brexitu je jen zástěrkou pro to, aby k němu nedošlo...

Tvrdý Brexit vs. měkký Brexit, EU a Británie se dohodly vs. dohoda stále v nedohlednu, žádné další referendum vs. Britové chtějí znovu hlasovat... Také jste si všimli těch rozporuplných a mnohdy naprosto odlišných interpretací všeho, co je spojeno s odchodem Velké Británie z Evropské unie? Něco mně říká, že tady s největší pravděpodobností nepůjde o nic jiného než o mazanou snahu obejít výsledek hlasování, vypsat nové referendum a spoléhat na to, že lidé se (po důkladném mainstreamovém brainwashingu) napodruhé rozhodnou „správně“.

Jak známo, Theresa Mayová vždy byla proti Brexitu. Jestliže dnes do omrzení omílá mantru o tom, že je nutné respektovat výsledek demokratického hlasování a kategoricky odmítá nový plebiscit, pak se jako první logické vysvětlení samozřejmě může nabízet, že britská premiérka prostě tváří v tvář realitě změnila svůj dřívější prounijní postoj. Když se ale podíváme na způsob, jakým vede vyjednávání, pak člověk nemusí být zrovna jasnovidec, aby si všiml, že tady „něco nehraje“.

Mayová na jedné straně hraje roli „železné lady“, která chce pro svoji zemi vyjednat ty nejlepší možné podmínky a za tímto účelem vytrvale přichází s naprosto zmatenými, neakceptovatelnými návrhy. Evropská unie je stejně kategoricky odmítá, čímž obě strany získávají čas, aby se celé dva roky mohlo „jednat“ bez relevantního výsledku. Mezitím se stále častěji mluví o tzv. „tvrdém“ Brexitu, který nastoupí v případě, že k žádné dohodě nedojde, přičemž veřejné mínění je masírováno vizemi katastrofických scénářů, jaké to prý bude mít na ekonomiku. Jinými slovy – přes všechny řeči o respektování „vůle lidu“ se připravuje půda pro nové referendum.

Je jasné, že až vývoj dospěje do tohoto stádia, Theresa Mayová už premiérkou nebude. Jisté je ale také to, že ona se ráda „obětuje“, když výměnou za její rezignaci bude setrvání Velké Británie v Evropské unii. Vždyť o to jí po celou dobu přece šlo!

Ostatně – na tento scénář jsou lidé na britských ostrovech již pozvolna připravováni. V mainstreamových médiích se tam začínají objevovat první spekulace „z nejmenovaných, ale dobře informovaných zdrojů“, že Theresa Mayová do konce roku ve své funkci skončí...

Dejte na má slova – žádný Brexit nakonec nebude!     

FRANCIS FUKUYAMA: POLITICKÝ ŘÁD A POLITICKÝ ÚPADEK

Je Fukuyamova poslední kniha varováním před liberálně-demokratickou totalitou?

„Kontroverzní“ – existuje-li adjektivum, které by nejvýstižněji charakterizovalo osobnost amerického politologa, pak je to nejspíše právě toto. Přenesme se do roku 1992, kdy vyšla jeho kniha Konec dějin a poslední člověk, všimněme si reakcí, které vzbudila a hned nám bude jasné, proč je Francis Fukuyama považován nejen za kontroverzního, ale přímo provokativního myslitele. Ta kniha tenkrát „ťala do živého“, protože poskytla formálně logický a současně značně diskutabilní výhled na budoucí vývoj „globálního lidstva“. Je přitom paradoxní, že nešlo ani tak o to, zda a nakolik byly autorovy politicko-futurologistické vize relevantní. Tím podstatným, co všechno ostatní zcela odsunulo stranou, se totiž ukázalo být to, že se tu patrně poprvé operovalo s pojmem „konec dějin“ z pozice vědecké, resp. sociologické analýzy. Ať už si myslíme o Fukuyamových názorech cokoli, jisté je, že vyvolaly obrovský ohlas a vedly k široké diskusi na téma, které stálo stranou pozornosti a bylo takřka výlučně doménou spisovatelů science-fiction.  

Myslel Fukuyama vážně to, co je s jeho jménem od onoho roku 1992 spojováno, totiž že liberální demokracie západního typu je nejdokonalejším společenským uspořádáním a až bude zavedena na celém světě, politické dějiny lidské civilizace tím skončí? Tomu se zdráhám uvěřit, protože jde vlastně o trochu méně naivní, ale ve své podstatě evidentně marxistickou vizi komunistické beztřídní společnosti, která údajně bude konečným stadiem všech dosavadních historických epoch. Sporné je samozřejmě už to, zda se vůbec někdy podaří zavést liberálně-demokratický systém v celoplanetárním měřítku. I kdyby k tomu však došlo, rozhodně to není zárukou nějakého věčného míru a všestranné prosperity – vždyť takováto „definitivní“ civilizace, v níž by byly jednou provždy odstraněny všechny náboženské, rasové, ekonomické a jiné „třecí plochy“, by rozhodně nebyla imunní vůči totalitním tendencím.     

Je zřejmé, že Fukuyamovu knihu lze nejlépe pochopit a zhodnotit právě prizmatem Konce dějin a především jeho předcházejícího spisu Původ politického řádu z roku 2011. Rozhodně nechci tvrdit, že Politický řád a politický úpadek je autorovou politologickou závětí, na druhou stranu si však lze sotva představit, že by jeho fundamentální axiomy mohly někdy v budoucnu doznat zásadních změn. A z tohoto úhlu pohledu se mi zdá, že Fukuyamova fascinace liberální demokracií značně ochladla (pokud tedy vůbec kdy existovala, protože se dnes hodně hovoří o tom, že nálepku zvěstovatele „konce dějin“ si získal nesprávným pochopením své knihy stejného názvu). Ať tak či onak, ve svém posledním díle před námi defiluje jednak „starý známý“ Fukuyama s brilantní analýzou kruciálních koncepcí demokracie jako takové a jejich praktickými aplikacemi v „reálně-demokratických“ státech, zároveň však i Fukuyama „nový“, rozuměj „vyléčený“ z dřívějšího optimismu ohledně šťastné budoucnosti lidstva...   

Vezměme si jeden příklad z jeho knihy, kdy se věnuje problematice dědictví kolonialismu, resp. nestabilitě politických režimů v bývalých koloniálních zemích. Ač to z jeho analýz explicitně nevyplývá, je očividné, že podle autora byly tyto země kromě nerostného bohatství „oloupeny“ i o svůj přirozený politicko-sociální vývoj, když se zničehonic ocitly sice v „dokonalém“, ale pro ně nepřirozeném a nepochopitelném demokratickém systému. Snahy o „naroubování“ demokracie na kmenový či jiný domorodý správní systém vcelku pochopitelně nadělaly víc škody než užitku. Dnes je lehké kritizovat Afričany za to, že si neumějí vládnout, že bezprostředně po získání nezávislosti u nich vypukly bratrovražedné boje apod., když na tomto nešťastném vývoji mají svůj nezanedbatelný podíl bývalé koloniální mocnosti. 

„Všechny politické systémy podléhají úpadku, a to platí pro systémy minulé i současné. Skutečnost, že nějaký systém byl kdysi úspěšnou a stabilní liberální demokracií, rozhodně neznamená, že jí zůstane navždy.“ Za nejzajímavější a nejpodnětnější považuji závěrečnou čtvrtou kapitolu knihy, která začíná uvedeným citátem. Autor se v ní zamýšlí nad příčinami eroze demokracie v postmoderním věku a i když ji demonstruje na příkladu USA, je zřejmé, že jeho postřehy a vývody mají univerzální platnost. Je ovšem dost překvapující, že Fukuyama vidí hlavní problém takříkajíc v procedurální rovině, v ústupu od původního účelu demokratických institucí a ve formalismu, který ovládl všechny stupně státní správy. Přitom je zřejmé, že demokracie je nejvíce ohrožována úplně odjinud – totiž ze strany nikým nedelegovaných jedinců a skupin, uzurpujících si moc, patřící výlučně do kompetence volených zástupců lidu. Nejrůznější nevládní a neziskové organizace, mocně podporované pochybnými lobbisty, snažící se pomocí nátlakových akcí rozložit tradiční mravní řád a tím de fakto rozvrátit stávající politický status quo – to jsou dnes největší nepřátelé demokracie. Privilegovanými vrstvami společnosti by podle těchto neomarxistických sociálních inženýrů měly napříště být podivné „menšiny“, údajně utlačované většinovou společností.
Ovšem ani nerušený, „normální“ vývoj nezaručuje, že se liberální systém nezvrhne v nějakou formu diktatury. To si Fukuyama podle všeho dobře uvědomuje, když poukazuje na znepokojivou přímou úměru mezi „materiální“ vyspělostí a „duchovní“ slabostí demokracie. Zjednodušeně řečeno je to tak, že čím víc se lidé „mají lépe“, tím se zároveň stávají manipulovatelnějšími – Fukuyama mluví o „inteligenčním deficitu“. A ten není nějakým abstraktním pojmem, ale (jen se podívejme na politickou mapu České republiky!) reálným fenoménem dnešní doby. V této souvislosti se přímo nabízí „kacířská“ otázka: Není to nakonec tak, že demokracie má v samotných svých základech zakódován destruktivní, sebezničující princip, který ji v určité vývojové fázi změní na liberální diktaturu? Tendence, ukazující tímto směrem, jsou bohužel čím dál očividnější...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (163)

N á z o r n á   u k á z k a ,   j a k   z d á n í   k l a m e

–  p ř e c e   t u   v i d í m e    v š i c h n i   t o   s a m é !   

H l a v n í   a l e   p ř e s t o   b ý v á

j a k   s e   n a   v ě c   č l o v ě k   d í v á . . .

LUDĚK BUKAČ: MOJE HOKEJOVÉ STOLETÍ

Bukačovy paměti aneb kniha (nejen) pro hokejové fajnšmekry!

– Mistrovství světa v ledním hokeji se v roce 1985 hraje v Praze a československý tým chce před domácím publikem po mnoha letech sovětské dominance zase jednou dosáhnout na zlaté medaile. Hra v úvodu šampionátu tomu příliš nenasvědčuje, hlavní ale je, že se probojováváme do finálové skupiny, kde se začíná „od nuly“. Když v úvodním zápase vítězíme nad Sověty a ve druhém deklasujeme USA, stojíme již jen jeden stupínek od vytouženého úspěchu. Porazit Kanadu ovšem nebude snadné, ze zámoří přijel skvělý tým, který si rovněž brousí zuby na zlato. Běží poslední minuty hry, naši vedou 4 : 3, Kanaďané odvolávají brankáře a snaží se v početní převaze vyrovnat. K puku se ale dostává Jiří Lála a přesnou střelou do prázdné branky pečetí naše vítězství a tím i zisk zlatých medailí...

Vídeň 1996. Od „zlatého“ pražského šampionátu již uplynulo jedenáct let, málokdo věří, že právě letos máme mužstvo, schopné dostat náš hokej opět na vrchol. Tím radostnější je ale překvapení, když po výborných výkonech se česká reprezentace (od rozdělení země uplynuly tři roky a se Slováky již hráváme jako s „cizím“ státem) dostává až do finále. Opět je to Kanada, kdo nám může na poslední chvíli zkazit radost, naši ale hrají fantasticky. Stav je 2 : 2, blíží se konec zápasu, už jen nějakých dvacet vteřin, obě mužstva se v duchu připravují na prodloužení, když se stane něco naprosto nečekaného – k puku se dostává Martin Procházka a lehkou, ale umístěnou střelou jej posílá do sítě... –

Dříve narození hokejoví fanoušci si na tato dvě památná mistrovství (i oba konkrétní zápasy) určitě dobře vzpomínají. Troufám si ale tvrdit, že na otázku, kdo byl tehdy naším trenérem, by mnozí odpovědět nedokázali. Což se dá pochopit, protože Dr. Luděk Bukač nikdy nebyl mužem, který by vyhledával světla televizních kamer či se cpal někam do popředí. Vždycky zůstával tak trochu vzadu, i na střídačce působil spíše dojmem stoického myslitele, nenechávajícího se ničím a nikým vyvést z rovnováhy a duševního klidu. Jestliže se takováto sportovní legenda na sklonku života rozhodla napsat své paměti, pak je to jasný signál, aby zbystřili nejen příznivci hokeje!

Moje hokejové století (jak svou knihu Luděk Bukač nazval) je životní rekapitulací člověka, který byl nejen vynikajícím hráčem a úspěšným trenérem, ale i hokejovým teoretikem par excellence. Na literární stránku tolik hledět nebudeme, autor zajisté není spisovatel, ostatně v knize jde primárně o něco jiného. O co? Když na televizních obrazovkách sledujeme nějaké hokejové utkání, jedná se takříkajíc o „výsledný produkt“ taktiky a strategie obou trenérů, jejich asistentů, lékařů a mnoha dalších lidí v pozadí. A právě tento pro diváky a fandy „neviditelný“ pohled do zákulisí nejrychlejší kolektivní hry na světě nám Bukačovy vzpomínky umožňují v míře vskutku vrchovaté.

Důvodů, proč je tato kniha tak mimořádně poutavá, je opravdu hodně. Její autor se třeba během svého dlouholetého působení ve vrcholovém hokeji seznámil a mnohdy i spřátelil s řadou dnes již legendárních osobností (Stan Mikita, Anatolij Tarasov, Scotty Bowman) a dokáže nám o nich říct ledacos zajímavého a občas i pikantního. Velmi zasvěceně jsou zde analyzovány přednosti a nedostatky státní koncepce rozvoje ledního hokeje před r. 1989 a dnes, přičemž „socialistický hokej“ z tohoto srovnání nevychází vůbec špatně. Luděk Bukač se nevyhýbá ani takovým „maličkostem“, jako je komercionalizace televizních hokejových přenosů, kdy je divák zahlcován bezpočtem irelevantních informací namísto toho, aby mu někdo vysvětlil, co se na ledě skutečně děje. Tady si dovolím uvést jeden citát:

„Současná Česká televize nám nabízí dvě roviny, samotnou hru na ledě, realitu, a vedle ní vlastní rozumovou inscenaci komentátorů a expertů. Často si myslím, že vnímám něco jiného, než co od nich slyším. Jako kouče a fanouška mě zajímá hra, nikoliv statistické a historické nesmysly. Statistiky matou a odvádějí pozornost od stavu věci.

Hokejové přenosy současné České televize klamou děti, aktivní hráče i kouče. Za typický příklad může sloužit elektronická tužka, která od skutečné podstaty hokeje odvádí každého, kdo ji chce pochopit. To proto, že popisuje dění na ledě rozumově. Komerce je v tomto případě nadřazená principu samotné hry.“

Tak jako v tomto krátkém úryvku, nebere si Luděk Bukač servítky ani na jiných místech svých vzpomínek a říká, co si myslí i v případě, kdy tím některým lidem „šlápne na kuří oko“. Jednoznačně pozitivní stopa, kterou v našem sportu zanechal, mu ovšem na tuto otevřenost a přímočarost dává plné právo. Domnívám se, že tato skvělá kniha má potenciál kromě hokejových fanoušků oslovit i lidi, kteří se jinak o sport nezajímají.

  

      

CHARLES BRANDT: IRČAN

„Irčan je nejlepší knížka o mafii. Můžete mi věřit, četl jsem je všechny.“ (Steven Van Zandt)

Říká vám něco jméno Jimmy Hoffa? Pokud ano, pak si tuto knihu určitě nenechte ujít, protože z větší části pojednává právě o něm. A jestliže jste snad o slavném americkém odborářském předákovi ještě neslyšeli, potom si Irčana přečtěte tím spíše – jde totiž o literaturu faktu par excellence, navíc napínavější než sebelepší psychothriller. Mám za to, že málokterá kniha dává čtenáři možnost nahlédnout do světa americké mafie lépe a důkladněji než vzpomínky gangstera Franka Sheerana, který se ke konci života rozhodl vydat svědectví, jaké tu ještě nebylo!

Životní příběh Jimmyho Hoffy by mohl sloužit za příklad naplnění „amerického snu“ o chlapci z nuzných poměrů, který se dokázal vyšvihnout mezi „horních deset tisíc“. Budoucí mocný a obávaný šéf Teamsters, největšího odborového svazu v USA, začínal u nakládky a vykládky kamionů, aby finančně vypomohl své rodině. Kruté pracovní podmínky řidičů nákladních aut na jedné a sociální cítění a organizační schopnosti mladého Hoffy na straně druhé daly vzniknout myšlence silné a jednotné odborové organizace, kterou by zaměstnavatelé napříště nemohli ignorovat. V Americe šedesátých let minulého století se ovšem dal takový velkolepý plán stěží uskutečnit bez pomoci mafie. To si Hoffa dobře uvědomoval a podle hesla „účel světí prostředky“ se spojil s bossy organizovaného zločinu. Tím se dostal do hledáčku ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho, který vyhlásil mafii nesmiřitelný boj, přičemž nejvíce si „zasedl“ právě na šéfa Teamsters. Hoffa nakonec skončil ve vězení, z něhož byl díky milosti prezidenta Nixona předčasně propuštěn, když se však pokoušel o návrat do čela svých odborů, v červenci roku 1975 záhadně zmizel... O tom, jaký osud jej potkal, se dlouhá léta pouze spekulovalo – přesněji řečeno do doby, než vyšla tato kniha!

Jedním z nejbližších Hoffových spolupracovníků a přátel byl Frank Sheeran alias Irčan. Bezohledný zabiják, mající údajně na „kontě“ 25 vražd, pociťoval ve stáří těžké výčitky svědomí a aby si od nich ulevil, rozhodl se nadiktovat své paměti, které si od něj vyslechl a následně sepsal advokát Charles Brandt. Je to fascinující četba a naprosto souhlasím s názorem z úvodu, že se jedná o nejlepší knihu o mafii, od níž se prostě nedokážete odtrhnout. Sheeranovo svědectví o složitém předivu příbuzenských, hierarchických, ekonomických a dalších vazeb uvnitř těchto zločineckých struktur je o to cennější, že pochází od člověka, který si prošel dlouhou cestu od pouličního poslíčka až po důvěrníka nejvyšších bossů.

Při četbě Irčana jsem si v jednu chvíli otevřel i slavnou Konspiraci, knihu Anthony Summerse o atentátu na J. F. Kennedyho a vzájemně porovnával některé údaje. Frank Sheeran totiž ví mnohé i o dallaské tragédii a jejích protagonistech, dokonce (aniž by měl tehdy tušení, k čemu jsou určeny) obstaral atentátníkům zbraně...

Chci poděkovat paní Dagmar Červenkové z nakladatelství Leda (https://www.leda.cz/Titul-detailni-info.php?i=708) za poskytnutí recenzního výtisku. Nepochybuji, že kniha Irčan (co znamená její podtitul „Tak vy malujete kvartýry“ se čtenář záhy dozví) se stane absolutním bestsellerem a zařadí se mezi klenoty literatury faktu. Přečtěte si ji a dáte mi za pravdu! 

 

HAIKU (142)

M y s l i v e c k ý   b á l

z   t o m b o l y   s i   o d n á š í m

z a j í c e   v   p y t l i