MOJE COPYUKÁZKY (3)

TECHNIKU JE NĚKDY LEPŠÍ SI PŮJČIT!

Možná před tímto dilematem stál už někdy každý a zcela určitě ten, kdo stavěl či rekonstruoval dům, popř. prováděl nějaké úpravy na zahradě nebo na chatě. Zkrátka – každý domácí (zahradní, chatový...) kutil někdy zvažoval, zda si má na tu či onu práci přizvat firmu nebo se pokusit zvládnout ji sám. A když se již rozhodl pro to druhé, byla tu pochopitelně hned otázka další – mám na to ve své dílně příslušné nástroje? A je jasné, že ještě naléhavěji tento problém vyvstane za situace, kdy je pro tuto práci nutná určitá složitější technika, kterou většina z nás doma nedisponuje – mám teď na mysli nejrůznější stroje, tedy bagry, rypadla, nakladače apod. 

Drahé firmy 

Nedá se samozřejmě říct, že by se nebylo možné domluvit s konkrétní firmou, aby nám přijela vyhloubit např. odpadní jímku. V současné době stavebního boomu je však víc než pravděpodobné, že nikdo nebude mít čas ani chuť na bezvýznamnou zakázku. A i kdybyste přece jen někoho „ulovili“, pak provést práci by pro firmu sice problém nebyl, zcela jistě by to však byl finanční problém pro vás. Je celkem pochopitelné, že pro velké, ale i menší firmy jste „malá ryba“ a dají vám to důkladně pocítit na ceně, kterou vám následně naúčtují. Většinou se jedná o tak závratné částky, že se každý, kdo nemá peněz nazbyt, ohlíží po jiné možnosti. 

Půjčit si bagr? Žádný problém! 

Za tohoto stavu věcí se jako nejlepší z možných řešení nabízí jednoduše si ten bagr či rypadlo půjčit. Pro ty, kdo byli dosud zvyklí si půjčovat jen vrtačku nebo sadu šroubováků to asi je novinka, ale dnes je opravdu možné si zapůjčit i složité a drahé stroje. A dokonce je možné si vybrat z firem, které tyto služby na svých internetových stránkách nabízejí! Výhod to má spoustu. Tou největší je asi to, že firma vám stroj přiveze a následně si jej zase odveze. Co se týká nějakého speciálního oprávnění (strojnický průkaz apod.) pro práci s takovýmto strojem z půjčovny, žádné nepotřebujete. Takže v praxi to může vypadat nějak takto:

Takže – jak na to

Zůstaneme u té odpadní jímky, kterou potřebujete vyhloubit u své chaty. Zjistíte si, kdy bude příhodné počasí (tedy kdy nebudou bouřky či přívalové lijáky, ale naopak slunečno) a na tento den si stroj objednáte. Dokonce nejen na den, ale i na hodinu a navíc i na počet hodin. Je pochopitelně dobré si tak trochu dopředu naplánovat, jak dlouho asi práce potrvá, abyste si např. neobjednali bagr na osm hodin, když práce bude hotová za čtyři hodiny. Mít ale nějakou časovou rezervu je na druhé straně také výhodné – zkrátka, pokusit se naplánovat si celou akci tak, aby bagr po práci u vás nestál zbytečně další hodiny, popř. aby si firma pro svůj stroj nepřijela tehdy, kdy máte hotovou sotva polovinu. 

Kolik zaplatíte? Žádné strachy! 

A cena? Nijak přemrštěná. Samozřejmě – něco vás to stát bude, ale když uvážíme, že např. za 4-hodinové zapůjčení smykem řízeného nakladače Caterpillar zaplatíte necelých 4000 Kč a za minirypadlo téže značky dokonce necelé tři tisícovky, pak jde o cenu zajisté férovou. Ve srovnání s částkou, o kterou by si řekla firma, je to nesrovnatelný rozdíl. Navíc je samozřejmě možné si s půjčovnou domluvit různé délky zápůjčky podle vaší potřeby.

KHIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (18)

Lincoln Rhyme opět v plné parádě!

Jeffery Deaver je v „detektivkářském“ světě znám jako jeden z nejosobitějších a zároveň nejplodnějších autorů posledních let. Napsal toho už opravdu hodně, ovšem kvantita v jeho případě rozhodně nijak nekoliduje s kvalitou. Můj osobní dojem z jeho tvorby je dokonce ten, že Deaver postupem doby zraje jako víno!

Ostrý řez je dalším – v pořadí už čtrnáctým – pokračováním čtenářsky mimořádně úspěšné série s Lincolnem Rhymem. „Patent“ na vydávání Deaverových knih má u nás Domino, což je dobře ze dvou důvodů – toto nakladatelství spolupracuje se špičkovými překladateli a jeho šéfka Karin Lednická je perfekcionistka, která by nikdy „nepustila do oběhu“ odfláknutou knížku.

Můžeme se tedy těšit nejen na Jeffery Deavera, ale i Jiřího Kobělku, který tohoto amerického autora překládá dlouhodobě a vskutku perfektně. Kniha vyjde 17. 10 2018.

MICHAEL CONNELLY: DVA DRUHY PRAVDY

Harry Bosch je nesmrtelný

– a je to tak dobře! Michael Connelly nechává svého (a snad mohu říct, že i mého) literárního hrdinu řešit stále nové a nové případy a pokaždé jde o detektivku se vším všudy. Nedokážu sice z hlavy vyjmenovat, kolikátá „connellyovka“ to už vlastně je, to hlavní však vím přesně – Dva druhy pravdy se jednoznačně nacházejí v pásmu vysoko nastavené laťky mistrně promyšleného a skvěle vypointovaného příběhu, kterou je americký spisovatel proslulý. Předpokládám, že Raymond Chandler (Connellyho velký vzor) by byl na svého následovníka hrdý.

Úvodem nejdříve stručná rekapitulace minulých let – Harry už není u Los Angeles Police Departement! Dramatické okolnosti jeho odchodu jsou dostatečně popsány v předchozích knihách a Boschovi fanoušci vědí i to, že vysloužilý harcovník vyřešil svou novou (a notně nezvyklou) životní situaci po svém – nechal se zaměstnat na malé policejní stanici, kde po chlápkovi se čtyřicetiletou zkušeností u elitního sboru okamžitě chňapli všemi deseti! Kdepak, holenkové, na Harryho si nepřijdete – můžete ho sice vystrnadit dveřmi, on se vám ale vzápětí vrátí oknem, protože důchodové nicnedělání není nic pro něj.

A co na nás tedy čeká? Harry Bosch se tentokrát ocitá doslova a do písmene ve dvojím ohni. Několik desetiletý starý případ se mu vrací jako bumertang poté, co odsouzený vrah vyrukuje s tvrzením, že mu tenkrát Harry „pomohl“ za katr nezákonným způsobem. Celá věc se má nyní přešetřit, což na duševním klidu rozhodně nepřidá ani „splachovacímu“ detektivnímu matadorovi. A to tím spíše, že právě řeší nový případ, kterému je jako vždy připraven věnovat všechny své síly a od něhož nechce být nikým a ničím vyrušován.

Poté, co jsou nalezeni dva zavraždění muži a zahájeno rutinní vyšetřování, se začne ukazovat, že za jejich smrtí lze tušit chapadla organizovaného zločinu, resp. že nebožtíci byli možná kolečkem v soukolí tajemné farmaceutické mafie. Proč ale museli zemřít? Souvisí snad (a když, tak jak) tragický konec obou lékárníků s jejich povoláním? Případ jako stvořený pro Harryho Bosche!

Ten se jako vždy pustí do pátrání s vervou psa, který zachytil stopu a je rozhodnut ji za žádnou cenu nepustit. Víme však, že bezhlavý úprk není jeho styl a že dává přednost spíše pečlivému shromažďování a následnému systematickému vyhodnocování faktů. Urputnost a trpělivost se však nemusí vylučovat a v tomto směru je na Connellyho detektivovi jasně patrný Chandlerův rukopis. Ne, Harry Bosch je samorost a originál a tedy žádný okopírovaný Phil Marlowe, ovšem něco společného (a vlastně nejdůležitějšího) ti dva přesto mají – totiž „tah na branku“, logicko-dedukční schopnosti a umění abstraktního uvažování.

Čtenář je vtažen do příběhu, kterému jsme si uvykli říkat „mnohovrstevný“. Hlavní linie se rozvětvuje do řady zápletek, které nás nutí k soustředění a vnitřní ukázněnosti – Connelly rozhodně není autor literárních oddechovek. Milovníci detektivek ale jistě ocení hutnost a logickou sevřenost knihy, která se kromě kriminální roviny dotýká i některých společensko-sociologických problémů. Dva druhy pravdy nás v konečném důsledku mohou přivést až k otázkám ohledně fungování postmoderní společnosti. Proč je např. v kapitalistickém systému tak úzce propojen byznys se zločinem? Kdy je někdo ještě počestný podnikatel a kdy už gauner a mafián? A nejsou nakonec samotné zákony koncipovány tak, aby se na tuto a podobné otázky nedalo jednoznačně odpovědět a zločinci tak fakticky měli zajištěnou beztrestnost?

Harry tedy bojuje na dvou frontách, po dlouhé době opět vyšetřuje vraždu (dokonce dvojnásobnou) a zároveň nad ním visí Damoklův meč kolosální ostudy, pokud odsouzený z dávného případu uspěje se svou stížností. Michael Connelly umně spojuje obě tyto sekvence do paralelního vyprávění a nechává svého hrdinu sáhnout si až na dno psychických i fyzických sil. Vážený čtenáři, máš se opravdu na co těšit!

ZA HLOUPOST SE PLATÍ...

A platit prý má stát!

Je nezpochybnitelným faktem, že lidé, kteří se nechali zlákat pyramidovou hrou s názvem H-System, si za svou dnešní situaci mohou sami. Normálně uvažující člověk přece dobrovolně neodevzdá své celoživotní úspory individuu, které slibuje něco, co očividně nemůže splnit. Přesto se takových naivků našel celý tisíc a někteří z nich do zkrachovalé pyramidy nacpali další peníze, když na hrubých stavbách, patřících v té době už do konkurzní podstaty, pokračovali na vlastní pěst. Nyní se prohlašují za oběti jakési tajemné mafie či dokonce státu, který má podle nich povinnnost je za jejich prostoduchost odškodnit. Samozřejmě z peněz nás ostatních, kteří jsme se řídili zdravým selským rozumem, panu Smetkovi neuvěřili a do H-Systemového letadla nenastoupili. Za to teď máme být po zásluze potrestáni tím, že budeme ze svých daní sanovat finanční ztrátu hlupáků, kteří naletěli na vějičku levného bydlení a pořádně se spálili.

Těch případů bylo přece tolik! Třeba Futurum aurum – tak nějak se to tehdy jmenovalo – s chytlavým sloganem Odpovědnost za každou korunu. A garantovaným úrokem kolem 35 %. Těch nemyslících troubů, kteří tam nacpali miliony a pak se divili, tenkrát také nebylo málo. A i oni rozhořčeně vyzývali stát, aby jim peníze, které vyhodili oknem, co nejrycheji vrátil. Klienti všech možných podivných kampeliček a od pohledu neseriózních bank chtěli své peníze rovněž zpět a tak bychom mohli pokračovat. Opravdu je ale povinností státu platit lidem za jejich blbost?

Všichni ti oklamaní H-Systemáci dnes sice srdceryvně pláčou, ovšem na nesprávném hrobě. Skutečnost, že jim v jejich nářcích vydatně sekundují politici, nic nemění na tom, že soud rozhodl správně. V diskuzích k tomuto tématu se objevují nejrůznější stanoviska, těch věcných je naprostá menšina. Dávám zcela za pravdu názoru, že rozhodující je přece to, na koho jsou zmíněné nemovitosti zaregistrovány na příslušném katastrálním úřadě. Odpověď na tuto jednoduchou otázku všechny spory okamžitě vyřeší.

Je ovšem možné (a podle řady indicií i pravděpodobné), že někteří se právě tohoto bojí. Kdo? Nejspíše ti, komu domy, v nichž bydlí, podle záznamu v katastru nemovitostí nepatří...       

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (17)

Bestsellery bývají často propadáky – tady by to ale mohlo být jiné!

Opět Domino a – jak je u něj zvykem – další thriller. Kolečkem s nápisem „Mezinárodní bestseller“ se ovlivnit nenecháme, za pozornost však určitě stojí malý medailonek autora v edičním plánu nakladatelství. J. D. Barker je podle všeho skromný mladý muž, který se netají svým obdivem ke zkušenějším autorům a pokládá si za obrovskou čest, jestliže je s některým z nich srovnáván.

Téma knihy sice neslibuje nic originálního (lze ale vůbec ještě v psychothrillerovém žánru přijít s něčím novým?), hlavní ovšem bude jeho zpracování. Nechme se tedy překvapit, jakým způsobem detektiv Sam Porter vyzraje na psychopatického vraha, který si s ním už několik let hraje jako kočka s myší...   

Překladu se ujal vynikající Jan Netolička, čímž si kniha v mých očích získává další velké plus. A protože jsem přesvědčen, že tento Pan překladatel by se nikdy „nezahazoval“ s brakovou literaturou, určitě si Čtvrtou opici (má vyjít 14. 11. 2018) se zájmem přečtu!    

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (16)

V Polsku byl úspěšný – a jak bude přijat psychothriller Nenalezená u nás?


Nakladatelství Domino se chystá 26. 9. 2018 vydat knihu, která podle řady indicií může být horkou aspirantkou na neoficiální titul „literární událost letošního podzimu“. V edičním plánu je (evidentně proto, že se jedná o jeho první překlad do češtiny) uveřejněn rozhovor s jejím autorem, jímž je polský spisovatel Remigiusz Mróz. Mimo jiné se v něm dozvídáme o tom, že tento mladý muž má již na svém kontě tři desítky románů, kterýžto počet se sice zdá neuvěřitelný, ovšem pouze do chvíle, než se seznámíme s jeho pracovní „metodou“ – jestli jsem jej dobře pochopil, tak Remigiusz Mróz si vytvořil denní režim, v němž se od rána do večera střídá psaní s běháním. Jestli v tomto tempu vydrží i nadále, stane se nejspíš spisovatelským rekordmanem…

Nenalezená je v anotaci charakterizována jako psychologický thriller. Hlavní linií příběhu má být tajemné zmizení mladé ženy, která po dlouhých deseti letech dá o sobě nečekaně vědět. Jak zareaguje její snoubenec, když ke svému nesmírnému překvapení uvidí jednoho dne na internetu fotografii své dávné lásky?

HAIKU (135)

M u ž   v   b e r m u d á c h  –  

z i m n í   r á n o   s e   m i   z d á

j e š t ě   c h l a d n ě j š í

HAIKU (134)

H i s t o r i c k ý   š e r m

d' A r t a g n a n   o   p ř e s t á v c e

ť u k á   d o   m o b i l u  

INNA ROTTOVÁ: NORKOVÝ KOŽICH ZA HRST VLOČEK

Povídky z obleženého města aneb jiná podoba války...

Blokáda Leningradu... Jedna z nejděsivějších událostí 2. světové války je z hlediska historického bádání stále ještě plná bílých míst. Od září 1941 až do ledna 1944 bylo nádherné město na Něvě obklíčeno německými vojsky a podle Hitlerova šíleného plánu mělo být zničeno systematickým bombardováním a jeho obyvatelé vyhladověni. V Leningradě skutečně propukl hladomor (uvádí se, že v jeho důsledku během dlouhých 900 dnů blokády zahynulo okolo půl miliónu lidí), neboť jediná zásobovací trasa přes zamrzlé Ladožské jezero nemohla zabezpečit dostatek potravin. Heroický boj obránců však nedovolil Němcům druhé největší sovětské město dobýt...
Inna Rottová se narodila v roce 1935 a jako „dítě blokády“ prožila a po nepředstavitelném strádání nakonec i přežila strašnou dobu, kdy v obleženém městě dennodenně řádila smrt v nejrůznějších i nejhrůznějších podobách. Posléze se z ní stala spisovatelka, a to velmi plodná – její bibliografie čítá na tři desítky knih různých žánrů. Povídková kniha Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku se mezi nimi nejenže neztrácí, ale patrně zaujímá svým způsobem privilegované postavení – dospělá žena se vrací do časů dětství, které ovšem sotva můžeme nazvat šťastným. Mezi šestým a devátým rokem viděla kolem sebe jako malá dívka tolik utrpení a hrůzy, že by to stačilo na několik životů. Vzpomínkový návrat do obleženého Leningradu není pochopitelně literaturou faktu, zároveň jej však v žádném případě nelze označit za pouhou historickou fikci. I malé dítě si zajisté může v paměti uchovat množství prožitků, bohužel tím spíše, jedná-li se o traumata spojená s každodenním zápasem o holý život a smrtí milovaných lidí. Otázka, nakolik lze jednotlivé příběhy považovat za autentické, tak vlastně ztrácí své opodstatnění – možná, že se vše neudálo přesně tak, jak je to popisováno, ale o pravdivosti fundamentální linie vyprávění nemá čtenář nejmenších pochyb.
Hlad, zima, umírání – tato tři slova se objevují v bezpočtu variací v každé povídce a vlastně tomu ani nemůže být jinak. Kdo by si však myslel, že „jednostranná“ zaměřenost knihy jí ubere na čtivosti, hluboce by se mýlil. Podle jednoho základního scénáře napsané a tudíž do jisté míry „stejné“ povídky jsou totiž zároveň naprosto odlišné, každá je originálem svého druhu, neboť apokalyptické vize zničeného města jsou toliko vnějšími kulisami, za nimiž se odehrávají dramata jednotlivých lidí, kteří v extrémních životních podmínkách nemohou jinak než odhalit a projevit svůj skutečný charakter. A hned dodejme, že hrdinství, nezištnost a obětavost měly jasně navrch nad zbabělostí, hrabivostí a poraženeckými náladami.
Přes všechna zmíněná pozitiva má kniha bohužel i jedno negativum, nemůže však za něj autorka, nýbrž vydavatel. Těch tiskových chyb! Co dělal (či spíše nedělal) odpovědný redaktor, že poslal do tiskárny takovou hrůzu? U tak výjimečné publikace by se snad slušelo, aby byla dokonalá po všech stránkách! Myslí si snad nakladatelství Bondy, že si získá čtenáře a prorazí na knižním trhu, když bude šetřit na korektorech?
Knihu Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku si ale určitě pořiďte. Jedná se de facto o psychothriller, možná dokonce horor, ovšem nikoli vymyšlený, ale prožitý a protrpěný. Inna Rottová nám dává nahlédnout do nejtajnějších zákoutí lidských duší v situaci, kdy hranice mezi životem a smrtí splývají a nikdo neví, zda se v příští vteřině neocitne „na druhé straně“...

MILAN ŠVIHÁLEK: ZA SVĚDKY MINULOSTI

Dojímavé povídání o „zlatých českých ručičkách“

Všichni určitě víme, co je to srp, nůše, cep či trakař. Možná však, že mnozí z nás by už trochu zaváhali, pokud by měli říct, k čemu slouží (sloužil) takový verpánek nebo žentour. A nejspíše jen někteří by si dokázali spojit něco konkrétního se slovy jako povříslo, dratev, milíř...
Vědecko-technický pokrok pochopitelně nejde zastavit a je to tak určitě dobře. Nikdo si dnes už nedovede představit martýrium, které museli dřív lidé podstupovat, aby si např. mohli upéct chleba a všichni jsme rádi za moderní zemědělské stroje. A přece cítíme, jak se nás zmocňuje nostalgie po starých časech a mizejících a mnohdy už zapomenutých řemeslech pokaždé, když navštívíme nějakou výstavu spojenou s názornou ukázkou, jak se kdysi dělalo to či ono. Asi je to tak, že v duši každého člověka je latentně přítomná jakási prapůvodní zvídavost, která nás občas „nutí“ podívat se na svět kolem jakoby dětskýma očima a užasnout nad tím, jak se v dobách našich prababiček tlouklo máslo, pekl chléb a (abych nezapomněl na pradědečky) šily boty.
Vzpomínám si, že svého času běžel v televizi jistý soutěžní pořad, v němž se před účastníky položil nějaký „předpotopní“ nástroj a jejich úkolem bylo uhádnout, k čemu asi tak sloužil. A bylo opravdu zábavné i poučné dozvídat se, jaká všemožná „udělátka“ si naši předkové dokázali vyrobit, aby si zjednodušili a zpříjemnili namáhavou a jednotvárnou práci. Právě na tuto skvělou vědomostní soutěž jsem si vzpomněl, když mi z nakladatelství Jota přišel recenzní výtisk knihy Za svědky minulosti (s podtitulem Výpravy za technickými památkami a mizejícími řemesly Čech, Moravy a Slezska). Její autor Milan Švihálek stál před nelehkým úkolem, protože evidentně plánoval tématicky hodně široce pojatou publikaci, v níž by bylo „od všeho trochu“. Záměr se zdařil na výbornou a čtenář se může pokochat nádhernou a v nejlepším slova smyslu výpravnou knihou, která mu určitě rozšíří obzory a přinese mnoho pěkných zážitků.
Jednotlivě se vyjadřovat ke všem kapitolám není možné, protože kniha jich obsahuje několik desítek. Takže jako takovou malou „ochutnávku“ uvedu názvy alespoň některých z nich: Nejslavnější betlém světa (tady se seznámíme se vším podstatným ohledně Třebechovického betléma), Zázračný Merkur (ano, to je ta slavná a často „nesehnatelná“ stavebnice, z níž se dalo sestrojit všechno možné a která má dnes dokonce – v Polici nad Metují – své muzeum), Mrakodrap krále ševců (syn Tomáše Bati Jan Antonín si nechal r. 1937 postavit ve Zlíně první český mrakodrap, o němž se zde dočteme mnoho zajímavého), Vehikl pro gentlemany (nikdy jsem netušil, jak se dalo jezdit na starých bicyklech s tím velikým předním kolem – a teď už to vím)...
Milan Švihálek vypráví mimořádně poutavě a často až dojímavě a jeho láska a obdiv k umu a pracovitosti dřívějších generací zanechává ve čtenáři hluboký dojem. Domnívám se, že kniha Za svědky minulosti je opravdový literární skvost a mohu ji vřele doporučit všem, kdo preferují hodnotnou a poučnou četbu. A i když jsou Vánoce ještě daleko, přemýšlet o dárku pod stromeček lze již dnes – tato recenze tedy může posloužit i jako tip, jak udělat radost krásnou knihou...

FERDINAND von SCHIRACH: PŘÍPAD COLLINI

Detektivka? Zajisté, ovšem rozhodně ne taková, jakých je většina – psychologicko-sociologický přesah je v této rozsahem nevelké novele s názvem Případ Collini natolik intenzivní, že vměstnat ji do kolonky „detektivní žánr“ by bylo uboze prvoplánové a zavádějící. Existenciální krimi? To už zní lépe, ale i tak zůstává kniha německého autora Ferdinanda von Schiracha do značné míry „nezařaditelná“...
V jednom berlínském hotelu je zastřelen významný německý podnikatel, jeho mrtvolu navíc vrah zohaví takřka k nepoznání. Poté se však stane něco neobvyklého – pachatel přivolá policii a čeká na místě činu, dokud se neobjeví strážci zákona a neodvezou ho do vězení. I v ostatních ohledech se Fabrizius Collini chová podivně – okamžitě se přiznává, ochotně sděluje vyšetřovatelům všechny podrobnosti okolo plánování a provedení vraždy a zdá se, že v klidu čeká na trest, jímž s největší pravděpodobností bude doživotí. Případ je po formální stránce jasný a soudní líčení patrně nepotrvá dlouho, vrahovu obhájci však vrtá hlavou, proč jeho mandant nechce prozradit motiv svého nepochopitelného skutku – Collini je naprosto bezúhonný, spořádaný člověk, nikdy neměl žádné problémy se zákonem a i po psychické stránce je zcela v pořádku. Co jej tedy vedlo k tomu, aby pod smyšlenou záminkou vylákal pětaosmdesátiletého starce na fingovanou schůzku, během níž jej chladnokrevně zabil?

Recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/kde-lezi-hranice-mezi-pravem-a-spravedlnosti

HAIKU (133)

V e l k á   p a r d u b i c k á

ž i v ý   p l o t   m á   j m é n o

p o   m r t v é m   j e z d c i

MOJE COPYUKÁZKY (2)

POLYKARBONÁTOVÁ DESKA aneb VAŠE PERGOLA BUDE POD STŘECHOU!

Pergola je v dnešní době skoro už povinnou součástí každé zahrady, dvora či chaty. Ačkoli šikovnější jedinci si pergolu budou zajisté schopni postavit sami, takže v tomto ohledu se nemusejí obracet na specializované firmy, jeden problém tu zůstává i pro ně. Jedná se pochopitelně o materiál, vhodný pro stavbu pergoly, konkrétně o její střechu. Možností, jak a čím pergolu zastřešit je celá řada, ne všechny se však mohou následně ukázat jako správné. Mějme na paměti především to, že střecha pergoly (resp. materiál, z něhož je vyrobena) je trvale vystavena povětrnostním vlivům. Slunce, mráz, déšť, vítr... dokážou s nekvalitní pokrývkou Vaší pergoly udělat skutečné „divy“.

Učte se z chyb druhých!

Když jsem před cca 5 lety sám zvažoval stavbu pergoly, všímal jsem si toho, jakou cestou šli druzí. A byl jsem skutečně hodně překvapen, když jsem se poměrně často setkával s tím, že dřevěná konstrukce pergoly byla sice udělána „poctivě“ a kvalitně, o střechách se to však říct nedalo. Jakési tenké plastové profily, mnohdy již tu a tam pomačkané a děravé – ne, tohoto jsem se chtěl vyvarovat. A tak jsem hledal a poptával se, až jsem dospěl k přesvědčení, že tím nejlepším řešením pro střechu mé pergoly bude použití tzv. polykarbonátových desek.

Polykarbonátová deska

Na webových stránkách firmy Omniplast s.r.o. jsem se dočetl o výborných vlastnostech právě tohoto materiálu a protože jsem nechtěl dopadnout jako výše zmínění pergoloví nešťastníci se střechami poničenými prvním silnějším větrem či deštěm, kontaktoval jsem zákaznické oddělení Omniplastu a zajel se podívat přímo do jejich areálu nedaleko Brna.

Omniplast s.r.o.

Moderní hala, profesionální tým, široká nabídka zboží. Původně jsem měl obavu z toho, jak budu jednotlivé desky, tvořící střechu pergoly spojovat tak, abych dosáhl dokonalého utěsnění. Nyní jsem se ke svému velkému ulehčení dozvěděl, že firma mně může takříkajíc „uříznout na míru“ jedinou desku, takže problém se spojováním odpadl. Objednal jsem si tedy dovoz jedné polykarbonátové desky o velikosti střechy budoucí pergoly, tj. 400 x 200 cm. Na doporučení pracovníka firmy jsem zvolil variantu „multiclear strong“ – jde (laicky řečeno) o dvě plochy spojené systémem komůrek a dutinek, což zajišťuje velkou odolnost vůči jakémukoliv tlaku či nárazu. Další výhodou polykarbonátu je váha – moje střecha o 8 čtverečních metrech rozhodně není žádné těžké monstrum, ale docela lehká deska.

Test krupobitím!

O tom, že jsem zvolil správný materiál (i správnou firmu!) jsem se přesvědčil brzy poté, co jsem pergolu postavil. Jednoho letního dne přišla bouřka s krupobitím, přičemž se jednalo o kroupy o průměru cca 3 centimetrů. Tento „křest ohněm“ přečkala moje pergola, resp. její střecha bez sebemenší úhony. Polykarbonátové desky a firmu Omniplast s.r.o. mohu tedy s klidným svědomím doporučit všem, kteří stejně jako já před 5 lety přemýšlejí o stavbě pergoly a zvažují, jak a z čeho udělají střechu...

ХАЙКУ (49)

П о т е р и   т е п л а

п о л о в и н а   С о л н ц а

с в е т и т   н а п р а с н о

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (15)

Podvod století aneb své solární barony si platíme všichni!

„Právnický thriller z českého prostředí“ – to zní zajímavě i lákavě. Především však jde o knihu, která je inspirována jedním z největších tunelů našich novodobých dějin. A podle některých dobře informovaných zdrojů jde o podraz, ve srovnání s nímž jsou kauzy jako LTO (lehké topné oleje) či „sanace“ IPB a jiných bank ze státního rozpočtu úplnými prkotinami...
Solární baroni mají smůlu alespoň v tom, že ty obrovské fotovoltaické plochy, kterými zohyzdili celou zemi, jsou všem na očích. A někteří zvídaví jedinci si po prvotním šoku z toho, co vše je u nás možné, položili otázku, jak je něco takového vůbec možné! Stát platí (a ještě x let platit bude!) šílené částky (prý snad dokonce stovky miliard!) za elektřinu (kterou nepotřebuje) lidem, z nichž mnozí by se spíše než v drahých oblecích měli promenádovat v teplácích za mřížemi. Jestliže jsem řekl, že jim jejich luxusní život platí stát, pak to není úplně přesné – platíme jim ho ve skutečnosti my všichni, kdo každý měsíc vydáváme nekřesťanské peníze za elektřinu a tato částka je ještě navýšena o dotaci pro tzv. obnovitelné zdroje energie. Takže tyto naše peníze jdou poté na účty solárníků. Tento byznys (tedy spíše zlodějna) by pochopitelně nebyl možný, kdyby někdo (kdo asi?) nevymyslel příslušné zákony, které pak politici ve Sněmovně přeochotně schválili.
Děj knihy Divoký obchod se tedy bude odehrávat v prostředí solární mafie, do něhož je normálnímu smrtelníkovi vstup přísně zakázán. Jak si autor s nelehkým tématem poradí? 

MOJE COPYUKÁZKY (1)

STAVBA SVÉPOMOCÍ – TREND POSLEDNÍ DOBY

Říká se, že správný chlap by měl v životě udělat tři věci – postavit dům, zplodit syna a zasadit strom...
Podívejme se trochu blíže na tu první „věc“. Postavit dům se dá různým způsobem, resp. existuje hodně firem, které vám ho postaví, třeba i na klíč. Čím dál víc lidí se však dnes rozhoduje k vlastnímu řešení problému bydlení – prostě si dům postaví sami. Takříkajíc svépomocí!

Zjisti, jestli na to máš a začni!

Zbudovat si svůj dům vlastníma rukama má samozřejmě mnoho kladů. Když odmyslíme „neodmyslitelnou“ výhodnost z hlediska finančního (takový „tvůj“ dům přijde cca o polovinu levněji než „koupený“, rozuměj postavený firmou), pak druhým hlavním faktorem tohoto postupu je skutečnost, že člověk při stavbě vlastně kontroluje sám sebe. A nikdo si přece nepostaví ve svém domě křivou zeď, každý si zcela určitě „pohraje“ s odpady a přišroubuje vodovodní baterie tak, aby fungovaly ke spokojenosti celé rodiny dlouhá léta. A nakonec – ten pocit, že jsem to dokázal! Ten se penězi sice měřit nedá, ale není o nic menším „kapitálem“...

Kámoši určitě pomůžou

Jisté je, že postavit si dům svépomocí neznamená udělat si ho „sakumprásk“ sám od základů po komín. To jistě možné není, ledaže by člověk byl nejen klasickým domácím kutilem, ale i architektem, designérem, tesařem atd. Takhle to ale myšleno není – jde jen a pouze o to, že si prostě celou stavbu zorganizuješ tak, abys nemusel volat na pomoc drahou firmu. Základy? Ty se dají vykopat ručně a s partou přátel je i vybetonuješ. Namíchat maltu určitě zvládneš (dnes jsou k dostání kvalitní maltové polotovary v pytlích, stačí jen voda a směs rozmíchat). Na vyzdění si můžeš pozvat zedníka, popř. od něho ledacos odkoukáš a uvidíš, že to není až tak složité. Fasáda – prostě „špryc“, „hrubá“ a „fajnová“... Potom stačí napenetrovat, vybrat barvu a natřít.
Mohlo by se takto postupovat „položku po položce“ – něco uděláš ty sám, něco spolu s kamarády, na něco si zavoláš odborníka... a dům poroste před očima!

Začni na jaře – a do podzimu máš hrubou stavbu!

Při troše štěstí a umu (řekněme, že začneš na jaře) můžeš mít na podzim hotovou hrubou stavbu. Krov je dobré dělat v zimě. Proč? Protože neprší a sníh prostě odmeteš a jedeš dál. Příští rok na jaře můžeš postupně začít s pracemi uvnitř – no... a třetí rok na jaře se stěhuješ do nového!

Rozhodnutí je na tobě!

Zdá se to být jednoduché? Pokud ano, tak jednoduché to rozhodně není. Na druhou stranu – není to ani natolik složité, aby to zručný a odvážný chlap nezvládl. Pokud se na to cítíš, zkus se poptat u někoho, kdo si něčím podobným už prošel a získat tak řadu neocenitelných rad a doporučení. Problémy, které na tebe čekají, už totiž řešili mnozí před tebou a je jistě lepší „nevynalézat kolo“, ale jít cestou „nejmenšího odporu“.
Takže – ať se daří a ať se ti ve ve tvém novém domě dobře bydlí!

ХАЙКУ (48)

В о з в р а щ е н и е   с   р ы б а л к и

к а р п   и   д в е   х а й к у

DOBRÝ COPYWRITER – NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (7)

VŠICHNI JSOU ORIGINÁLNÍ A... ÚPLNĚ STEJNÍ

Když si chcete nechat udělat např. webové stránky, záhy zjistíte, že máte na výběr z velkého množství firem, které se touto činností zabývají, takže by vlastně neměl být problém některou z nich oslovit a pověřit ji realizací zakázky. Když se ale podíváte na weby těchto firem pozorněji a pokusíte se je vzájemně porovnat, všimnete si, že srovnávat fakticky není co. Všechny jsou totiž „předními hráči na trhu v oblasti tvorby webových stránek“, jejich údajně „jedinečné služby“ se podobají jako vejce vejci a vnucují se Vám teatrální rádobyodborností či naopak žoviálností a ležérním pozérstvím, majícím za cíl vzbudit ve Vás dojem, že právě zde jste na té nejsprávnější adrese, že jen tady a nikde jinde jsou ti správní profíci, kteří mají všechno v malíčku a pod palcem. Stačí málo - tedy pokud se dá málo říct o velké sumičce - a rázem se ocitnete na prvním místě ve vyhledávačích, konkurenci necháte daleko vzadu a budete mít ty nejlepší texty, nejchytlavější slogany a nejvymakanější webovky. Na webové stránce takovéto „nejfirmy“ se dozvíte zhruba toto:

LOGITHING SEO CONSOLIERISWORTING - ... and all are bad!

Naše multimediální firma na výrobu reklamních sloganů, SEA a webdesignu je tady pro Vás! Umíme toho hodně a jsme si víc než jistí, že, stejně jako již tolik našich zákazníků před Vámi, budete s našimi službami plně spokojeni i Vy, naši zákazníci budoucí. Rádi bychom se Vám představili trochu netradičně, tak nějak neformálně, bez zbytečného verbálně-ústního balastu - naše firma totiž již od doby svého vzniku staví na bezprostřednosti ve vztahu k potenciálním i aktuálním zájemcům o naše služby. Jsme přesvědčeni, že férový, bezproblémový a takříkajíc „bezbariérový“ přístup ke vzájemné spolupráci je tím nejefektivnějším prostředkem nejen pro vznik a další trvání, ale hlavně a především pro stálé posilování vzájemně výhodných vztahů. Jsme otevřeni všem, kdo v dnešním nepřehledném a do značné míry i globalizovaném světě hledají ostrůvky jistoty, jakési základy původních profesionálně-pracovních vztahů mezi jednotlivými segmenty výrobního procesu. Víme, že pouze ten, kdo dokáže poskytnout relevantní informace o sobě, svých produktech a prioritách, které při svém směřování vpřed zohledňuje, může uspět v soutěži tak velkého množství národních a často i nadnárodních korporací. Vyznáváme filozofii vzájemného respektu mezi nabídkou a poptávkou, což se v našem pojetí ponejvíce uplatňuje právě ve vztahu k našim zákazníkům, kteří se na nás obrátili se svými starostmi a problémy a tím nám de facto vyjádřili svou důvěru a víru v to, že volba multimedicionálního sdružení, kterou učinili, když o naše služby požádali konkrétně nás, byla nejen správná, ale i z dlouhodobého hlediska perspektivní a kumulativní, takže potenciální symbióza obou zúčastněných stran může v nijak převratně vzdáleném časovém horizontu expandovat a přinést své ovoce ať už v podobě další spolupráce či kladných referencí na adresu našeho spolku, kterých si samozřejmě velmi vážíme, jsme za ně vděční a - dá-li se to tak říci - na nichž stavíme třeba již proto, že právě ony jsou pro ambivalatentní perfekcionicitidu diametrálně odlišných ekonomických kapacit signifikantně diagnostifikovatelné.
Ale - jak již bylo zmíněno - dost suché teorie! Naše parta, to je především praxe a ne nějaké mlácení prázdného strniště a žvanění o všem a o nišem ve vzájemném kontaktu!! My Vám ukážeme, zač je toho loket ve světě sociálních médií, kde každý, kdo kašle na SEO, je předem vodepsaný!!! Jo - tak to je a bude to tak pořád, protože Gugliáni to maj všecko pod palcem a nikdo - a to říkáme na rovinu - nikdo a hlavně nikdy se bez SEA nevobejde, protože jinak bysme přišli vo naši ulejvárničku v luxusních kanclech, za kterou nám platíte takový nemuslimský peníze!!!! Takže:

Chcete být vočumovaní?? Chcete, že... My to zaonačíme tak, že Vás druzí nejen zmerčí, ale budou i valit voči na monitor! SEO je pro nás Systémová Endogenní Obsese - o Vaší firmě se domákne tolik lidí, že budete vyvalení i Vy! Jsme cvoci do SEA a máme SENO v hlavě! Jsme profesionální profíci a SEO je naším jobem, SENO fakt žerem! Jsme geng dravých, amiciózních kreativiodů, kteří Vám dokážou, že to dáte a že se prodáte! Jsme fabrika na dentálně-orální výžblebtky a na našich sloganech visí voči všech, kterým jsou na vočích! Zaklekněte společně s námi do bloků a budeme týmem! Vytmavíme to startérovi tak, že se mu protočí bubínek a bude StřílEt vOd boku! Vy NeStřílEjte vod bOku! Na to tedy tady máte nás! Svěřte se těm, kdo už mají něco za SEbOu, kdo to někam dotáhli jako my - na trhu jSmE Od roku 1989! Hned S pádEm železné Opony jsme SE dO toho vobuli - a dneska sme tam, kde sme. Bez SEA byzme tam nebyli, na to můžete vzít jed, jedině SEO to zmákne a ukáže těm vychytávačům, že Vás na ty první fleky doguglíme. A tady nás máte z ánfasu, todle sme my, náš týmový kolektiv je partou SEOhraných analytikalfabetů, co jim to myslí a co to myslí s Váma líp než nejvymakanější mašiny vod konkukondolence.

Tak tady máme naŠEhO bossse - jo, to je Jirka!! Jirka je fakt cvok do svýho džobu, maká vod rána do půlnoci, vod komplu se nehne, dokavaď to všecko není v cajku. No, a když zrovna neSEOuje, tak si Jirka rád zaskáče z NuSEoláku, baví ho ty adrentalidní sporty, a vobčas se věnuje i svejm dvěma parchantům.

Růžena - to je fakt srdcařka. Jak ta dovede ten náš kolektivní tým stmelit, to je až abnormální. Přišla k nám hned, jak vystudovala na Ekologické fakultě humanoidních větví obor šimpanzní vývojoidní strategolinie a okamžitě zapadla do SEA. Má mysl jen pro humor a nepokálí žádnou segregaci. Když zrovna není z něčeho na větvi, plete ruční práce nebo se baví v písku na Sahaře.

Vašek je pracant vod prvního podívání. Je to dříč snad ještě větší než Jirka! Je perfekcionalista a totálitní maximalisista. Bez SEA by snad chcípl a vod čumění do komplu úplně zesinatěl. Dává do toho úplně všecko, vytříská ze sebe to, co v něm je a ještě se vymáčkne, když někdo třeba o půlnoci zamobiluje, že musí to nebo vono. Na koníčka Vašek čas žádný nemá, protože ani nevodchází domů, aby neprošvihovatěl nějakou zakáznici.

Caroline je levý opak Růženy. Má rázovitou a držkatou povahovnu, nerada stmeluje a jede na svý triko. Když je ale potřebná, je na ni spolenehnutí. Je to Afroangličanka a do našeho týmoviště nám ji poslali na stážovištinu. Je černá jak vopravdová multikulturistikářka, ale my nejsme žádní lomonosofóbové a máme ji pro její kůži za normálního člověka jako každého jiného. Caroline se v čase, kdy nestážuje, věnuje charitatoidní čipernosti a zadaptovala si v zologistické zahrádce gorilího nedonošence.

SEU zdar! LOGITHING SEO CONSOLIERISWORTINGU nazdar!

. . .  a n d    a l l    a r e    b a d!

(pokračování)

SEAN CARROLL: ČÁSTICE NA KONCI VESMÍRU

Fascinující výprava do nitra hmoty!

Ve vědeckém světě panuje všeobecný koncenzus, že vesmír je nekonečný, i když racionální zdůvodnění tohoto kosmologického axiomu podle mého názoru neexistuje. Spíše je to tak, že představa konečného vesmíru je natolik absurdní a nelogická, že zkrátka musí platit opak. Není ovšem nekonečný vesmír pro naše chápání de facto stejně nepředstavitelný a nepochopitelný?
Mám za to, podobné otázky si můžeme klást i v „opačném gardu“. Takže – když se pokusíme vypátrat nejmenší částici hmoty, bude tomu i tentokrát tak, že se ocitneme ve svérázném „zrcadlovém“ vesmíru, který se donekonečna zmenšuje? Kdysi se za nejmenší materiální projev reality považoval atom, což dnes ovšem dávno neplatí – už žáci na základní škole se učí o protonech, neutronech a elektronech, z nichž se atom skládá. A i ty lze dále „rozbíjet“ a vypadá to, že dospět až k úplně nejelementárnější částici (pokud tedy vůbec nějaká taková existuje) nebude vůbec jednoduché – hadrony, kvarky či leptony jsou podle všeho toliko „přestupními stanicemi“ na cestě za tím „posledním“, co existuje.
Tyto epochální objevy byly (a jsou) možné jen díky mimořádně složitým a výkonným strojům (tzv. urychlovačům), přičemž právě o nich (samozřejmě kromě dalších zajímavých témat) pojednává vynikající kniha Částice na konci vesmíru, jejíž autor Sean Carroll studoval na Harvardu a má doktorát z astronomie a astrofyziky. Tento na slovo vzatý odborník se v ní pokusil sestavit populárně-naučné a tedy i pro laickou veřejnost srozumitelné kompendium základních informací o složité problematice, kterou má většina z nás spojenu s odérem tajuplného mystéria. Pokus se zdařil na výbornou a čtenář tak má jedinečnou možnost dívat se takříkajíc „pod prsty“ vědcům, pátrajícím v hlubinách hmoty po skrytém pokladu v podobě definitivní, dále již nedělitelné částečky hmoty...
Kniha má dlouhý podtitul (Kterak nás honba za Higgsovým bosonem dovedla až na práh nového světa), z něhož je patrné, co je předmětem autorova největšího zájmu. Boson má zásadní význam pro potvrzení správnosti tzv. standardního modelu a je zajímavé, že byl teoreticky „předpovězen“ dlouho předtím, než se jej podařilo „uvidět“. Anglický fyzik Peter Higgs již v roce 1964 přišel s tvrzením, že ve standardním modelu „něco“ chybí – a 14. března 2013 byl skutečně objeven boson! Za tento epochální vědecký úspěch vděčíme Velkému hadronovému urychlovači, 27 kilometrů dlouhému podzemnímu tunelu na hranici mezi Francií a Švýcarskem, s jehož technickými parametry nás Sean Carroll detailně seznamuje a na němž názorně demonstruje komplikované pátrání do hlubin hmoty. A opět se dostáváme k otázce, zda někdy vůbec dospějeme k oné bájné „částici na konci vesmíru“. Pokud se totiž v budoucnu podaří uvést do provozu ještě výkonnější urychlovač, možná se ukáže, že dokonce boson je příliš „velký“, resp. dále dělitelný...
Jediná věc, s níž bych si dovolil s autorem polemizovat, se týká jeho exkurzí do oblasti filosofie. Konkrétně jde o to, že Sean Carroll (patrně pod dojmem toho, jak v makro i mikrokosmu do sebe všechno pěkně zapadá) „nevěří“ v Boha, resp. zastává názor, že vesmír k vysvětlení své existence nepotřebuje transcendentní Příčinu. Vyvozování ontologických závěrů z fyzikálních premis je u úzce specializovaných vědců poměrně častou „profesionální deformací“...
Jinak ale všechna čest. Atraktivní, zároveň však i složité téma se autorovi podařilo podat srozumitelnou formou, takže milovníci populárně-vědecké literatury si určitě přijdou na své!

NECHTE SI ZAJÍT CHUŤ NA SVOBODU SLOVA!

Malé zamyšlení nad pálivými feferonkami v hořkokyselém nálevu...

V těchto dnech se na Slovensku stala takováto věc: Jistý občan vstoupil do nejmenovaného obchodního centra a když jím tak procházel, všiml si něčeho, co ho na nejvyšší míru rozzlobilo – v jednom regálu uviděl pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu! Tento pán – říkejme mu třeba Kuba – nemá feferonky rád od doby, kdy mu jako malému dítěti spálily jazyk poté, co je ochutnal v domnění, že jde o třešně. Nyní, když je opět uviděl, se mu ta nepříjemná vzpomínka z dětství vrátila – a Kubovi úplně přešla chuť na borovičku, pro kterou sem původně přišel! A jako správný Slovák se rozhodl, že celou záležitost nenechá jen tak.
Když přišel domů, sedl si ke stolu a napsal rozhořčený dopis na adresu zákaznického oddělení dotyčného obchodu, v němž nejdříve vylíčil svůj traumatický zážitek a pak vyzval příslušnou instanci ke zjednání nápravy těmito slovy: „Váš obchod jsem dosud považoval za seriózní a vstřícný vůči zákazníkům a jejich přáním a potřebám. Poté, co jsem uviděl ty pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu, jsem svůj názor radikálně změnil. Uvědomujete si, co jste způsobili? Jste vůbec schopni pochopit hloubku mého psychického šoku, který jsem u toho regálu utrpěl? Co nejdůrazněji vás vyzývám k přijetí takových opatření, abych při příštím nákupu u vás již žádné feferonky neviděl! V opačném případě budu o tomto incidentu informovat veřejného ochránce práv.“
Heslo „Náš zákazník – náš pán!“ není naštěstí na Slovensku prázdnou frází. Kubovi byla obratem doručena odpověď. Paní (či slečna) Lenka z oddělení zákaznického servisu mu napsala procítěný dopis, v němž vyslovila politování nad hrůzami, které se u nich Kubovi přihodily. Kromě omluvy pak samozřejmě slíbila ráznou nápravu: „Závěrem svého dopisu Vás chci ujistit, že počínaje zítřejším dnem již v nabídkovém katalogu našeho obchodu Vámi kritizovaný produkt nebude inzerován. Rovněž tak Vám sděluji, že z našich prodejen po celém Slovensku neprodleně stáhneme všechny pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu.“
Kuba je spokojený. Už nikdy se nebude muset dívat na ty odporné sklenice s ještě odpornějším obsahem. Je sice možné, že na Slovensku jsou i lidé, kteří mají feferonky rádi, ti si ale musí uvědomit, že člověk ani v demokratické společnosti nemůže mít všechno, co by chtěl...

https://www.hlavnespravy.sk/billa-sa-zapojila-politickeho-boja-na-slovensku-v-ramci-obmedzenia-nepopularnych-nazorov-vylistovala-z-predaja-casopis-zem-vek/1438062