LUCIE FAULEROVÁ: LAPAČI PRACHU

Talentovaná autorka v osidlech stereotypu

Deník Mladá fronta vydává jednou týdně přílohu s názvem Ona Dnes, s podtitulem Čtení o ženách, jaké opravdu jsou. Mám ovšem za to, že lépe by bylo změnit ten slogan na „Čtení o ženách, jaké nejsou“ či alespoň upozornit na fakt, že magazín preferuje jen a pouze jistý „druh“ žen, resp. že ostatní ženy, nesplňující nastavená kritéria, se na jeho stránkách neobjevují. A jaképak že ty požadavky na zveřejněníhodné ženy konkrétně jsou? Zalistujte si libovolným číslem a hned budete v obraze.
Proč to ale píšu, když chci recenzovat románový debut Lucie Faulerové? Inu, protože si vydavatel posloužil v anotaci ke knize podobnou frází, když ji představuje čtenářům jako „nesentimentální a drásavou výpověď o dnešní mladé ženě“. Opět se tu tedy setkáváme s výše zmíněným klišé, kdy se určitá (a dodejme, že veskrze marginální) část krásnější poloviny lidstva vydává za jeho jediného reprezentanta a o tomto zkratovitém pohledu na ženu (ženy) se již více nediskutuje, ale je přijímán jako nezpochybnitelný axiom.
Možná, že vzato samo o sobě by toto stereotypní vnímání zástupkyň něžného pohlaví nezasluhovalo nějaké větší pozornosti, ovšem celá věc se zásadně mění, když se konsekvence takového trendu začnou takříkajíc z oblasti teorie převádět do praxe. Politováníhodné důsledky na těchto premisách založeného sociálního inženýrství pak vidíme všude kolem, gender ideologií počínaje a ženskými kvótami v politice, finančním zvýhodňováním tzv. singles před klasickými rodinami a zájmem státu na co nejrychlejším návratu žen do pracovního procesu po mateřské „dovolené“ konče. Komické (či spíše tragikomické) je, že tato tendence se odráží i v oblasti umění a kultury, literaturu nevyjímaje.
Před časem vyvolal obrovský čtenářský zájem román Anny Bolavé Do tmy. Jistě, v první řadě to bylo mimořádně kvalitním zpracováním neobvyklého tématu, ovšem svůj podíl na všeobecné fascinaci tímto dílem měla určitě i hlavní postava. Samotářská, trochu podivínská sběračka bylin asi není jednou z oněch médii vyfabulovaných „žen, jaké jsou“, to ji ovšem nejenže nedělá méně živoucí a autentickou, ale právě naopak – čtenáři instinktivně vycítili, že právě tato „bláznivá ženská“ má v sobě víc ženskosti než všechny ty umělohmotné hrdinky z Bábovek, Macech a Sítí, řešící jako přes kopírák ty samé hrozně trýznivé existenciální problémy typu co na sebe či koho pod sebe.
Není sebemenšího sporu o tom, že Lucie Faulerová píše o několik „ženských délek“ lépe než Hůlová, Nesvadbová, Kocábová, Třeštíková a podobné „spisovatelky“, jejichž „bestsellery“ vévodí výlohám knihkupectví a za chvalozpěvů marketingových stratégů se celkem úspěšně prodávají. Na jejím románovém debutu je jasně vidět, že Faulerová takto psát nechce, že její nazírání na literární tvorbu je mnohem opravdovější a hlubší, autorka Lapačů prachu se ze všech sil snaží být poctivá k sobě i čtenářům a s až pedantickou pečlivostí se vyhýbá všemu, co by mohlo zavánět banalitou a prvoplánovitostí. Bohužel ani ona se nedokázala vymanit – a v této souvislosti neváhám použít výraz tvůrčí tragédie – z tenat sice nevysloveného, ale všudypřítomně pociťovaného požadavku na unifikaci ženských postav v současné literatuře, i ona se stala další (kolikátou už?) obětí pro spisovatelskou tvorbu smrtícího tíhnutí ke zglajchšaltování složité ženské duše na jeden (a jediný!) určitý typ. Což je škoda o to větší, že Faulerová se právě tomuto zploštění svých hrdinek na pouhé společenskými tlaky (navíc takřka vždy pouze domnělými) determinované ubožačky brání, ovšem základní směr, který ke své škodě přijala za svůj, ji neomylně strhuje do proudu stereotypů a stokrát obehraných, rádoby duchaplných scén, ve skutečnosti však žalostně plytkých a povrchních.
Když se na celou věc podíváme trochu z nadhledu, pak s jistým překvapením zjišťujeme, že se jedná o stejný druh literatury, kterému se dříve říkalo socialistický realismus, pouze s opačnými znaménky. Zatímco tenkrát se psávalo tak, že hlavní hrdina s ukázkově kladným vztahem k socialistickému zřízení vedl vyčerpávající názorové střety s méně uvědomělými spoluobčany, načež je posléze přesvědčil o své pravdě a příběh tak mohl šťastně skončit, dnešní „kapitalistický realismus“ v literatuře požaduje, aby v centru dění stála vnitřně rozervaná bytost (nejlépe oběť traumat z dětství, školní či pracovní šikany, drogové závislosti, mužské nadřazenosti apod.), která se tak či onak pere se životem, aby to nakonec celé vyznělo tak nějak do ztracena a mohla být postavena na pranýř zlá společnost, nesoucí primární vinu na neštěstí lidského jedince, kterého semlela svým nelítostným soukolím nezájmu a byrokracie.
Jestliže se podíváme na Annu z Lapačů prachu, pak přes krycí nátěr vcelku umného psychologizování viditelně prosvítá v úvodu zmiňovaný klišoidní obraz „ženy dnešní doby“, neustále a takřka obsedantně řešící své pseudoproblémy. Anna na sobě pociťuje všemožné vnější tlaky a instinktivně se jim vzpírá, když se však na to, co ji konkrétně „vytáčí“, podíváme trochu zblízka, hned zjistíme, že tak trochu zaspala dobu. Opravdu dnes společnost vyvíjí na ženy tlak v tom smyslu, aby se vdaly, měly děti a pečovaly o rodinný krb? Není tomu ve skutečnosti přesně naopak? Nejsou ženy (a to dokonce nikoli ze strany společnosti, ale přímo státu) nasměrovávány k tomu, aby se nevdávaly, neměly děti a když už, tak je co nejdříve odložily do jeslí a šly se „realizovat“? Anna se urputně vlamuje do dveří, které jsou dávno otevřené a z nouze neochoty dát svému životu nějaký smysl dělá ctnost nad přízemní starosti obyčejných lidí povznesené rebelky.
Je dávno známou skutečností, že averze vůči většinové společnosti, snaha o nekonvenčnost a vůbec všechny druhy revolty se zákonitě změní pouze na jiný druh konformity. Tak „svobodní“ a „nezávislí“ mladí lidé, beznadějně stejní ve způsobu oblékání, názorech i postojích k životu, jsou přesvědčeni, že bojují proti zkostnatělé generaci svých rodičů. A v těchto osidlech končí i literární Anna Lucie Faulerové, snad jen s tím rozdílem, že její pseudotraumata jsou pro větší efekt hypertrofována takřka ad absurdum. V reálném světě by se nejspíš léčila s psychiatrickou diagnózou, v tom literárním ji autorka nechává plahočit se bez pomoci od jednoho pádu k druhému...
Lapači prachu byli literární kritikou přijati s obdivem, ba nadšením. Je smutné, když ti, kdo by měli začínajícímu autorovi podat pomocnou ruku, mu mažou med kolem pusy a utvrzují ho v přesvědčení, že všechno je v nejlepším pořádku a jen tak dál. Snad si Lucie Faulerová, jejíž velké literární nadání je evidentní, udrží od těchto lichotníků odstup, neusne na vavřínech pochybné popularity a bude na sobě tvrdě pracovat.

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (1)

Závěrečný díl trilogie Vzpomínka na Zemi má vyjít na jaře příštího roku!

V poslední době mě velmi příjemně překvapil čínský spisovatel Liou Cch´-sin svou trilogií Vzpomínka na Zemi. Tedy – přesněji řečeno – dosud přeloženými a brněnským nakladatelstvím Host vydanými prvními dvěma díly (Problém tří těles, Temný les). Je dost obtížné vyjmenovat všechny přednosti této rozsáhlé futurologické epopeje, neboť je jich opravdu hodně. Ve stručnosti se dá říct, že autor si mne (a podle nadšených ohlasů i další čtenáře) získal především fascinující obeznámeností s problematikou technologického „statu-quo“ současného lidstva v celé řadě vědních disciplín, včetně nastínění možných vývojových směrů na cestě k dokonalejším počítačům, rychlejším kosmickým lodím, účinnějším obranným systémům apod. To samo o sobě by však k vytvoření silného příběhu pochopitelně nestačilo.
Tím zásadním a obdivuhodným je u čínského autora psychologie, a to v obou jejích základních parametrech, tj. psychologii jedince a „davu“. Ve složité situaci osudového planetárního ohrožení se jak jednotlivé postavy, tak i celé společenské skupiny a třídy chovají naprosto „přirozeně“ – lhostejnost a apatie, život podle hesla „jezme a pijme, protože zítra zemřeme“ u jedněch, vědomí odpovědnosti za své potomky i za osud celého lidstva u druhých, to vše je popsáno naprosto dokonale.
Zmínit musím i bravurní „hru se čtenářem“, v níž se autor doslova vyžívá, když hlavní dějovou linii neustále rozvětvuje do tenkých vlásečnic nejrůznějších odboček, v první chvíli zdánlivě nelogických, aby do sebe posléze všechno na milimetr přesně zapadlo a mozaika jeho spisovatelského záměru zazářila v plné kráse.
Nevím, jak na tom jsou v tomto ohledu jiní čtenáři, ale já nemám ani v nejmenším jasno, co bude obsahem závěrečného dílu a jak to celé vposledku dopadne. Jsem ale přesvědčen, že Liou Cch´-sin má všechno pod kontrolou a svůj příběh „ukočíruje“ do zdárného konce.

HAIKU (120)

Z a s t á v k a   n a   z n a m e n í

m u ž   s   u d i c e m i

m á v á   p o d b ě r á k e m

POETICKÉ KOMENTÁŘE (153)

M i l á   H a n k o ,  h l a v n ě   k l í d e k

z a   r o k   n e b o   d v a   r o k y

j i s t ě   s i   t ě   n a j d e   t ý p e k

s t e j n ě   h n u s n ý   j a k o   t y

DEMAGOGICKÝ BLOK

Kalouskova poslední bitva vzplála...

Je opravdu víc než smutné sledovat maškarádu, kterou nám dnes a denně předvádějí vůdci některých poražených stran, ještě měsíc po volbách neschopní střízlivého zhodnocení situace, o nějaké osobní sebereflexi ani nemluvě. Jako svůj zatím poslední „vynález zkázy“ nám teď tedy s teatrálním patosem a plnými ústy siláckých slov představili svůj Demokratický blok, aniž by si uvědomili, že podobnými huráakcemi jen ženou vodu na Babišův mlýn. Vždyť oligarcha si teď může mnout ruce – „pravicové“ strany se definitivně vybarvily a celému národu názorně předvedly, že nemají a podle všeho ani před volbami neměly žádný racionální program, žádnou vizi budoucího vývoje společnosti a všechny jejich nabubřelé fráze sledovaly pouze jediný cíl – zamaskovat primitivní antibabišismus, tedy to jediné, s čím šly do voleb a o čem se domnívaly, že by mělo na lidi zabrat. Jak se ukazuje, přání zde bylo otcem myšlenky a šok z toho, jak nakonec hlasování dopadlo, je určujícím faktorem všech aktivistických eskapád, které nám „lídři pravicových stran“ v povolebním čase servírují doslova jako na běžícím páse.
Jistě, je možné, že staří psi se novým kouskům nenaučí. Chtít po Kalouskovi, Fialovi, Němcové, Staňjurovi, Bělobrádkovi, Jurečkovi a dalších, aby nějak reagovali na novou situaci a provedli analýzu toho, kam naši zemi dovedli, je patrně předem ztracená věc. Ovšem sledovat, jak tato parta politických klaunů není schopna a ani ochotna byť jen náznakem změnit své dosavadní smýšlení a postoje, je vskutku tristní. A co si myslet o dnešním dogmatickém lpění na jakýchsi efemérních „zásadách“, o „odpovědnosti vůči voličům“, když dříve jim byli jejich voliči ukradení a všechny zásady, morální ohledy i národní zájmy víc než ochotně házeli přes palubu, jakmile se to ukázalo být pro ně výhodné či na ně zadupal někdo z EU? To se už asi nedá označit jinak než do očí bijící pokrytectví a populismus nejhrubšího ražení.
Tzv. „pravicové“ strany, jakkoli se snaží dělat ramena a neustále přicházet se „zásadními prohlášeními“, hrají ve skutečnosti roli užitečných idiotů, kteří jen zvyšují Babišovu popularitu a získávají mu stále nové a nové příznivce. Uraženectví, ješitnost a neschopnost strávit volební debakl jsou špatnými rádci a Demokratický blok, který právě na tomto pochybném základě vznikl, je jen dalším hřebíčkem do rakve české demokracie...

DOBRÝ COPYWRITER - NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (4)

KOPYTARAJŤÁCI

Jak jsem už zmínil, najít dobrého copywritera není vůbec lehké. Mnohem snadnější je bohužel narazit na „kopytarajťáka“ (můj termín pro ty, kdo se vydávají za copywritery, ve skutečnosti jsou ale... prostě kopyta), který Vás ohromí anglickými výrazy, naslibuje hory doly a skutek uteče. Kopytarajťáky mám rozdělené do sedmi přihrádek dle toho, jakým konkrétním způsobem projevují svoji neschopnost:  

1. SVALOVEC

Vyznačuje se halasným písemným projevem, všechno zná a ví, všechno je pro něj hračka. Svou neprofesionalitu skrývá za nabubřelými frázemi, které si nastudoval na pouličních billboardech a jimiž ohromuje zájemce o své služby. Slibuje napsání článků na témata, kterým rozumí jako koza petrželi.

2. ZABIJÁK

Jedná se většinou o tzv. „SEOfanatika“. Články píše tak, že je přeplácá svým „SEOprojevem“ až do konečné úspěšné nepoužitelnosti.

3. PEČLIVEC 

Píše jako počítač – v negativním slova smyslu samozřejmě. Je natolik unešen odbornými výrazy, že v jeho mozku už nezbylo žádné místo pro člověčinu.

4. MIMOZEMŠŤAN

U tohoto typu „copywritera“ máte jistotu, že nikdy nepochopí, co po něm chcete. Článek, v němž se má zaměřit na nové trendy ve stavebnictví pojme jako výzvu k sepsání eseje na téma Výstup na Mount Everest.

5. GRAFOMANIAK

Vyznává zásadu „čím víc - tím houšť“. Pro jeho „tvorbu“ jsou charakteristická do omrzení používaná vycpávková slova a povrchní klišé, jimiž svůj text nafoukne až... k plynatosti.

6. KREATUR

Jde vlastně o opak mimozemšťana. Ví, že kreativita je dnes trhem velmi preferované slovo a tak kreativuje. V konečném důsledku pak tady máme Milouše Jakeše kříženého s Nietzschem.

7. STRAŠÁK

Pořád se bojí, aby neudělal chybu. To samo o sobě není špatný copywriterský postup, u něho je však přiveden ad absurdum. Ve snaze o bezchybnost vytvoří dílo, které nemá chybu, protože je blbé jako celek.

Tolik tedy můj stručný přehled. Chtěl bych ještě připomenout, že nikdy neexistuje tzv. „čistý“ typ. Např. zabijáci se dále dělí na zabijáky grafomaniacké a svalovcové, bázlivci bývají nejčastěji kreaturní či mimozemní apod.

(pokračování)

LIOU CCH´-SIN: TEMNÝ LES

Druhý díl trilogie – čínský autor bravurně rozvíjí vizi střetu vesmírných civilizací 

Odpověď na otázku, zda jsme ve vesmíru sami či někde v jeho nedozírných prostorách přece jen existuje nějaká vyspělá civilizace, se podle dosavadních výzkumů kloní spíše na stranu první možnosti. Je to dobře, nebo špatně? Zdá se, že většina lidí by byla raději, kdyby naše Země nebyla jedinou oázou inteligentního života v kosmu a je to podle všeho i přání renomovaných vědců, vynakládajících nemalé úsilí na zachycení relevantního signálu z mezihvězdných prostor, dávajícího když ne jistotu, tak alespoň naději, že tam někde žijí bytosti podobné nám.
Je zvláštní, že málokdo si v této souvislosti uvědomuje eventuální nebezpečí, které by takováto vesmírná civilizace (zvláště, pokud by byla vyspělejší), mohla pro nás znamenat. Jaksi automaticky předpokládáme, že případný kontakt s mimozemšťany by se odehrával na bázi přátelství a spolupráce a vůbec si nepřipouštíme např. možnost, že by z jejich strany mohlo být lidstvo shledáno zdegenerovaným (důkazů pro to by se našlo dost – války, terorismus, brutální politické režimy, jaderné zbraně) a možná i neschopným pozitivního vývoje. Nebylo by pak z jejich pohledu lepší takovouto zločinnou civilizaci zničit dřív, než začne expandovat mimo sluneční soustavu a tím vlastně ohrožovat celý vesmír? A právě na této temné futurologické vizi založil svůj velkolepý vědecko-fantastický epos Liou Cch´-sin.
Jak si jistě všimli pozornější čtenáři prvního dílu jeho trilogie Vzpomínka na Zemi, čínský spisovatel je mimo jiné mistrem v konstruování nejrůznějších „vedlejších větví“ příběhu, takže vlastně až v samotném závěru Problému tří těles jsme se dozvěděli, co bude tou hlavní dějovou linií. Zachycení radiového signálu z kosmického prostoru a následné navázání kontaktu s civilizací Trisolaranů je tak umně zasazeno do širšího kontextu společensko-politického stavu čínské společnosti, resp. lidstva jako celku, že dlouho není jasné, jakým směrem se autorův literární záměr bude ubírat. Celou věc navíc komplikuje zdánlivě nelogická internetová hra a existence jakési tajemné organizace, aby se ovšem posléze ukázalo, jak je to všechno skvěle promyšlené a jak jednotlivé zpočátku nesourodě působící komponenty dávají vzniknout úchvatnému celku.
Na začátku druhého dílu jsme tedy v situaci, kdy se mnohé vyjasnilo a kostky následného dramatu jsou vrženy. K Zemi míří válečná výprava z vesmíru s cílem vyhladit lidstvo jakožto nepodařenou odnož inteligentního života. Čtyři sta let, které má naše civilizace k dispozici, než Trisolarané dorazí, se zdá být hodně i málo zároveň. Snad by se za tuto dobu dal uspíšit technologický pokrok tak, aby naše planeta byla vůči útočníkům obranyschopná, jinou možností je pak ponechání Země jejímu osudu a vyslání určitého „lidského vzorku“ do jiné galaxie, kde by se naše civilizace mohla opět rozvinout a pokračovat ve své existenci. Obě tyto možnosti však narážejí na nepřekonatelná morální dilemata, jejichž dokonalá analýza patří k vrcholům tohoto druhého dílu. Liou Cch´-sin se kromě literárních dovedností ukazuje být i vynikajícím psychologem a jeho popis toho, jak by konkrétní lidé na danou situaci pravděpodobně reagovali, je mrazivě autentický. Některé by zánik civilizace nechal klidnými, vždyť oni se ho již nedožijí, jiní by cítili odpovědnost vůči svým potomkům a je možné, že by skutečně vznikl i onen „útěkový fond“, do něhož by přispívali ti, kteří by jednou chtěli mít pro své prapravnuky zajištěné místo v raketách, odlétajících do bezpečnějších končin vesmíru...
Tváří v tvář takovéto hrozbě netušených rozměrů by ale přece jen nakonec nejspíš došlo k tomu, co předpokládá i čínský spisovatel a lidstvo by se semklo a společně udělalo všechno pro to, aby svou planetu zachránilo. Jistě by to nebylo snadné a právě výčet všech možných eventualit a jejich následné rozvíjení je osou druhého dílu, který pod názvem Temný les opět ukazuje svého autora na výši jak po stránce literární, tak i „technické“. Jinak řečeno, Liou Cch´-sin je natolik erudovaným fyzikem a znalcem moderních technologií, že i druhý díl jeho trilogie působí v tomto ohledu naprosto přirozeně a realisticky. Ukazuje se, že ve spojení se sociologickými a psychologickými znalostmi je to pro autora futurologické literatury vskutku vynikající kombinace. Čtenář ani nutně nemusí být příznivcem tohoto žánru a přesto si může vychutnávat brilantně vystavěné romány, v nichž ani nejmodernější technika nemůže nahradit lidského jedince, resp. jeho odborné, hlavně však morální kvality.
Ačkoli Temný les napovídá mnohé o tom, jakým směrem se asi bude ubírat děj závěrečného dílu trilogie, Liou Cch´-sin už dokázal v těch úvodních dvou několikrát překvapit a dokonale zmást všechny, kdo si byli jisti dalším vývojem příběhu. O to víc se tedy můžeme těšit na to, jak nakonec všechno dopadne – možné je totiž cokoliv!

ХАЙКУ (34)

„ И   з д е с ь  –  ж е л ч н ы й   п у з ы р ь “ ,  –

м е д с е с т р а

п р е д с т а в л я е т   м е н я   в р а ч у

VÝLET a la´ ARTHUR RIMBAUD (1)

Kdo se zamýšlí vydat na nějakou dalekou cestu, většinou ji dlouhodobě plánuje. Výlet na Severní pól, do Patagonie či na místo dopadu tunguzského meteoritu asi těžko někdo podnikne bez toho, aby se důkladně připravil na všemožné eventuality, které jej v těchto vzdálených a nehostinných končinách mohou čekat. Takováto přípravná fáze se všeobecně považuje za něco naprosto logického, rozumného a vlastně i nutného.
A teď si naopak představte (jestli si to tedy vůbec představit lze) člověka (řekněme typického Středoevropana, žijícího v malé vesničce nedaleko Brna), který si jednoho večera usmyslí, že nazítří ráno vyrazí do... ano, už výběr cílové destinace je zajímavý, protože se o žádné konkrétní místo nejedná! Prostě jde jen o to, aby to bylo hodně daleko, to je jediná podmínka. A jestli se ocitnu v Turecku, Bangladéši, Kamerunu nebo Chile, to už ponechám náhodě, osudu či dopravnímu prostředku, do něhož bez jakéhokoliv záměru nastoupím. Patrně jste zaregistrovali, že jsem začal psát v 1. osobě jednotného čísla, jinak řečeno v ich-formě. Ano – píšu skutečně o sobě!
Jistě vás napadne, že právě popsaná cesta do Nazdařbůh je nemyslitelná – když už pro nic jiného, tak z toho prostého důvodu, že přece není možné si jen tak přes noc obstarat letenky, víza a všemožné jiné doklady a potvrzení. Pokud uvažujete takto, máte samozřejmě pravdu, ovšem můj způsob cestování je jiný, zcela se vymykající zaběhnutým zvyklostem. Abych ale nechodil kolem horké kaše – já si prostě vezmu jeden malý batůžek, do nějž si dám trochu jídla pro první den cesty, zubní pastu a kartáček, několik většinou dávno prošlých dokladů a pár dalších drobností a vyrážím rovnou za nosem, přesněji řečeno kam mě nohy donesou.
Začalo to už mnohem dřív, takříkajíc „za komunistů“, kdy jsem si jednou (myslím, že v roce 1988) řekl, že se vydám do světa a nebudu přitom žadonit o výjezdní doložku, devizový příslib a další ptákoviny, kterými se tehdejší režim snažil svým občanům co nejvíce znemožnit „výjezd do nesocialistických států a Jugoslávie“. Soudruzi to měli vymyšlené velmi precizně, ovšem to nepočítali s tím, že jeden Honza z moravské dědiny ty jejich fígle prokoukne a bez problémů a navíc elegantně zmizí za kopečky. A pak se pomocí stejné taktiky zase vrátí. Možná se o tomto dávném výletu někdy rozepíši podrobněji, teď jej zmiňuji jen proto, aby bylo zřejmé, že sklony k extravagantním cestovatelským kouskům jsem měl takřka odjakživa. Teď se ale vrátím zpět do současnosti.
Jednoho červencového dne letošního roku jsem si v Levných knihách koupil za 19 Kč beletrizovaný životopis svého oblíbence Arthura Rimbauda od Bruce Duffyho s názvem Neštěstí bývalo mým Bohem. Je to napsáno celkem dobře, rozhodně však ne tak zajímavě jako jiný (a podle mého názoru nejlepší, který znám) životopis „božského rošťáka“ od dvojice autorů Henri Matarasso a Pierre Petitfils. Jak jsem tak byl v „rimbaudovské“ náladě, začetl jsem se i do něj a v jednu chvíli mne napadlo, že by mohlo být zajímavé aspoň jednou zkusit provést to, co Rimbaud dělával víceméně pravidelně, totiž vydat se jen tak, bez nějakého plánu či záměru, do světa „na zkušenou“. Konkrétně mne zaujala ta z Arthurových cest, kdy v létě 1876 vstoupil do holandského vojska a odjel lodí po trase Southampton, Gibraltar, Neapol, Suez a Sumatra do Batávie na Jávě, kde si vyzvedl žold a následně z vojska uprchl, aby se po dlouhé cestě tropickým pralesem dostal k přístavu Samarang, tam se nalodil na plachetnici a vrátil se (Kapské město, Svatá Helena, Azory, Queenstown, Liverpool, Paříž) domů do Charleville. Tento „výlet“ trval Rimbaudovi přesně na den půl roku a když jsem toho letního rána odjížděl autobusem do Brna, říkal jsem si, kdy se asi vrátím domů já. Když má však člověk před sebou takovouto dobrodružnou výpravu, je nutné odhodit všechen sentiment a plně se soustředit na nejbližší hodiny, ba minuty. „I cesta může být cíl...“. To se zpívá v jedné písničce a právě takto by se dal stručně vyjádřit i můj cíl, kterým nebylo nic jiného než vydat se prostě na cestu a příliš se nezaobírat tím, kam a na jak dlouho mě zavede...

ŘÍKAJÍ SI SVOBODNÉ FÓRUM...

aneb věřte Šafrovi, soudruzi!

V poslední době se u nás roztrhl pytel se zpravodajskými weby, údajně hájícími svobodu slova v situaci, kdy je tato evidentně pomalu, ale jistě potlačována. To je na první pohled zpráva zajisté pozitivní, ovšem pouze do okamžiku, než se na tyto podivnými osobami spravované a podle všeho štědře financované (kým?) portály podíváme poněkud zblízka. Tady je příběh jednoho z nich.
Říkají si Svobodné fórum, Fórum24 či Free Czech Media. Čert aby se v těch názvech vyznal, v každém případě však nám mnohé napoví sestava, která se zde sešla, aby zachránila českou žurnalistiku. Takže – Pavel Šafr, Jan Jandourek, Tomáš Klvaňa, Barbora Tachecí, Jefim Fištejn... Už samotný výčet těchto jmen by mohl stačit, abychom si o úrovni Svobodného fóra učinili odpovídající obrázek a ztratili o něm jakékoliv iluze – stará parta z Mladé fronty si tu domluvila dostaveníčko, dala hlavy dohromady a zkouší pod novou firmou provozovat „objektivní“ novinařinu v naději, že lidé už třeba zapomněli, co tyto podivné existence psávaly dřív.
Jak se zdá, hlavní náplní práce těchto lidí je kydání špíny na ty, kdo zůstali v Mladé frontě i za Babiše, nezachovali se „profesionálně“ a zdiskreditovali tak nejen sebe, ale i nezávislou žurnalistiku jako takovou. Jistě – o beznadějně zbulvarizovaném Babišově deníku si myslím svoje, nebylo to ale náhodou tak, že tento proces zahájil jistý Pavel Šafr, když v něm svého čau šéfoval a poslušně plnil zadání svých německých chlebodárců? Proč už tenkrát nebyl zásadový jako je dnes a neodmítl v předvečer referenda o vstupu České republiky do Evropské unie umístit na první stránku obří nápis ANO? Soudím, že Šafr je ten poslední, kdo může dnes Pleslovi vyčítat kolaborantství s Babišem...
Apropó Babiš. Snad by se dalo ocenit, že Svobodné fórum si slovenského oligarchu bere tak často na mušku a odhaluje jeho křivárny, kdyby to celé nebylo tak neprofesionální, okaté a prvoplánové. Navíc – zveřejňování rádoby výbušných kauz, převzatých od kdoví koho, se stává kontraproduktivním v okamžiku, kdy se tyto ukáží být klasickým hoaxem. Mám dokonce podezření, zda to celé není jen další Šafrova habaďůra na čtenáře – ten antibabišovský primitivismus je tak do očí bijící, že bych se vůbec nedivil, kdyby se posléze ukázalo, že Šafr je ve skutečnosti Babišovým koněm a celé slavné Svobodné fórum oligarchovým lišáckým projektem na oklamání veřejnosti!
Averze, ba nenávist vůči prezidentu Miloši Zemanovi je dalším z nezpochybnitelných atributů Šafrovy komandy a právě tady čouhá Svobodnému fóru sláma z pražskokavárenských bot asi nejvíce. Oslavné ódy na údajnou moudrost, vyzrálost, kultivovanost a osobnostní charisma Jiřího Drahoše jsou na denním pořádku, protěžování tohoto „proevropsky vyprofilovaného“ protikandidáta nenáviděného Zemana hraničící s adorací má však spíše opačný efekt. Proevropské a prouprchlické postoje se dnes už nenosí, lidé mají dost planých řečí pseudointelektuálů a „morálních autorit“ tváří tvář nepopiratelným faktům o „ubohých“ migrantech a „prozíravé politice“ EU.
Asi nejotřesnějšími příklady žurnalistické pokleslosti Svobodného fóra jsou případy, kdy je pro dosažení určitého mediálního efektu využito osobního neštěstí konkrétních lidí. Tady bych zmínil především fakt, že v kauze unesených dětí paní Evy Michalákové se redaktoři SF plně postavili na stranu smutně proslulého norského Barnevernetu, i když i jim muselo být známo, že tato instituce se na únosy dětí z rodin a jejich předávání „pěstounům“ zaměřuje dlouhodobě a že podobným traumatem jako paní Eva si v Norsku procházejí desítky a možná stovky dalších rodičů.
Poměrně často jsme u „svobodofóráků“ svědky jakési iracionální zbrklosti, kdy se včerejší euforická oslava nějakého jedince náhle změní na dnešní zatracení dotyčné osoby. Svého času byl např. miláčkem Svobodného fóra ředitel České televize, protože „se nebál Babiše“ a v jakémsi pořadu se otevřeně mluvilo o miliardářových podivných praktikách při ovládnutí konkurenčních firem. Pak ale Dvořák odmítl vysílat před volbami film Selský rozum a rázem se z něj stal zrádce a Babišův poskok. Stejnou ambivalentnost ostatně vykazuje i vztah k již zmíněnému Drahošovi – stačila jediná jeho pozitivní věta na adresu Babiše, aby Šafrovi bylo rázem všechno jasné a napsal článek s dramatickým názvem „Vstoupil už Drahoš do služeb Andreje Babiše? Bohužel to tak vypadá.“
Když k tomu všemu přidáme s hysterií hraničící rusofobii, kdy redakční tým SF hledá a podle všeho i nalézá Putinovy agenty takřka ve všech českých médiích, pak slova o tom, že „internetový deník FORUM 24 vznikl díky snaze skupiny demokraticky smýšlejících novinářů bránit prostor pro svobodné šíření informací v době, v níž významná česká média patří ministrovi financí Andreji Babišovi...“, znějí nejen nedůvěryhodně, ale troufám si říct i pokrytecky. Ale  – jak už jsem zmínil – třeba je všechno jinak a Šafr se dokáže tak skvěle maskovat, že ani on sám už neví, čí je. Jak bychom to pak měli vědět my?

PETR RYSKA: PRAHA NEZNÁMÁ (III)

Petr Ryska nás už potřetí zve do krásné neznámé Prahy!

V létě jsme si s mojí ženou udělali dvoudenní výlet do Prahy, abychom si prohlédli zdejší památky. Naše kroky ovšem nevedly na Karlův most, Hradčany či Staroměstské náměstí, jak by se dalo předpokládat, ale do úplně jiného „světa“ našeho hlavního města. Abych byl konkrétní – nejdříve jsme se vydali tramvají č. 8 na stanici Baterie, kde jsme vystoupili, následně vystoupali na blízký kopec (na němž v roce 1757 stála pruská děla, ostřelující Prahu) a odtud se pustili směrem dolů do Střešoviček. Jako průvodce nám sloužila jedna skvělá knížka, plná fotografií a informací o historii i současnosti míst, která jsme měli v plánu navštívit...
V jednu chvíli šla proti nám do kopce dvojice lidí zhruba našeho věku, patrně rovněž manželů, což samo o sobě by nebylo ničím překvapivým. Jedna věc mne ale přece jen zaujala – paní držela v ruce tutéž knihu jako moje žena! Nějak jsme se dali do řeči a ukázalo se, že i je vylákalo hezké počasí na toulku Prahou, přičemž inspirací jim stejně jako nám byla kniha Petra Ryska Praha neznámá...
Autorovi se podařil vskutku husarský kousek, když se přesně trefil do vkusu těch (a že jich je!), pro něž je Praha srdeční záležitostí, mají ji ale (tedy co se týká nejznámějších pamětihodností) prochozenou křížem krážem a začínají pokukovat po něčem netradičním a neznámém, co „matka měst“ nabízí. A byl to právě ohromný čtenářský ohlas, co po prvním dílu Prahy neznámé přimělo Petra Rysku tak říkajíc „mimo plán“ pokračovat dílem druhým, aby posléze ani ten nebyl „konečnou stanicí procházek po netradičních místech a zákoutích pražských“, ale spíše mezistanicí k Praze neznámé III!
Takže – opět se můžeme kochat nepřeberným množstvím starých i současných fotografií, srovnávat, jak to tu či onde vypadalo kdysi a jaké je to dnes a pochopitelně plánovat výlety. My s mojí ženou tak už činíme, zatím jsme se ale nesjednotili na konkrétní trase – zatímco ji láká procházka ze starých Hlubočep Prokopským údolím do Klukovic, já bych dal přednost nouzovým koloniím Na Hájku a Na Kotlasce. Vypadá to tedy znovu na dvoudenní výlet, abychom si mohli v klidu prohlédnout obě místa...
Díky nakladatelství Grada a jejich recenzním výtiskům jsem mohl své dojmy z předchozích dvou dílů popsat zde: http://kniznirecenzeetc.blogspot.cz/2017/05/petr-ryska-praha-neznama-iii.html. Vůbec jsem ale netušil, že Petr Ryska tak rychle zareaguje na zájem čtenářů o další díl, takže jsem byl notně překvapen, když mně před pár dny pošťák doručil balíček z Grady s „trojkou“! A povídá se, že ani tento díl by nemusel být posledním...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (152)

Č e p u j í   t u   e s k y m a !

v ž d y ť   t o   t a d y   p í š o u  –

n a t o č t e   m i   t e d y   d v a

v e l k é   m r o ž e   s   m í š o u  

STARÉ STRUKTURY V ODS VEDOU STRANU DO PRČIC...

Když se ze zásadovosti stane hloupost...

Modří ptáci se v povolebním čase pod Fialovým vedením přepeřili do podivného odstínu nevzhledné černošedi a patrně jim vůbec nedochází, že hnízdo, z něhož vylétli, upřednostňuje jiné, optimističtější a zajisté i odvážnější zbarvení. Základní teze „S Babišem nikdy!“, vypadající na první pohled tak zásadově mirkodušínovsky, se totiž při bližším zkoumání ukazuje být nešťastná, kontraproduktivní a patrně i hloupá. Co tímto postojem ODS získá kromě toho, že dá nenáviděnému Babišovi do ruky všechny trumfy? Jestliže nyní může oligarcha jako s pro sebe nejlepší možnou variantou hrát s kartou předčasných voleb, pak mu ODS nemohla na zdrcující smeč nahrát lépe.
Byla to zvláštní podívaná, když po ohlášení volebních výsledků pan Fiala ve společnosti nejvyššího stranického vedení euforicky zdvíhal ruce nad hlavu – působilo to dojmem, jako by ODS s velkým náskokem vyhrála a její šéf si nyní od prezidenta převezme pověření k sestavení vlády! Stranické špičky však oslavovaly něco jiného – hubených jedenáct procent, které je sice vynesly na místo druhé nejsilnější strany, ovšem s nepatrným odstupem od Pirátů a Okamury.
Asi to ODS – přesněji řečeno starým strukturám v jejím čele – stačí. Nejsilnější pravicová strana v zemi, to zní hrdě! A dokonce jsme svědky i toho, že včerejší podepisovatelé opozičních smluv a ututlávači podezřelých kauz dnes hovoří o cti, zásadovosti a o odpovědnosti vůči voličům, která jim nedovoluje vstoupit do vlády a pokusit se prosazovat svůj program.
Kdyby ODS a ANO vytvořily vládu, mohl se např. ministrem školství stát Václav Klaus ml., který by zrušil inkluzi, multikulturní výchovu, genderovou indoktrinaci dětí a všechny další hrůzy, které na nejmenší generaci napáchala ČSSD. A v takovéto koaliční vládě by ODS určitě dostala i některé silové ministerstvo. Svým „zásadovým“ postojem však občanští demokraté tyto šance zahodili a na stříbrném podnose přenechali zemi Babišovi. Vedení ODS je na svých facebookových stránkách bombardováno příspěvky naštvaných voličů, kteří se touto zbabělou politikou cítí být podvedeni a avizují, že příště to raději „hodí“ Babišovi.
To ale stranické špičky v tuto dobu nezajímá. Vždyť je čas slavení, přípitků, rozzářených úsměvů do televizních kamer. Nechali jsme za sebou Kalouska, lidovce, starosty i komunisty – hurá!

HAIKU (119)

D v ě   d u h y  –

d c e r k a   s e   m ě   p t á :

„ A   v n u č k u   n e m á ? “

GERHARD JÄGER: SNÍH, OHEŇ, VINA A SMRT

Geniální román, který vejde do dějin literatury!

Při četbě tohoto úchvatného románu mi v jednu chvíli mimoděk vytanulo na mysli přísloví o olivách, které vydávají olej, jen když jsou drceny. A současně jsem si vzpomněl na nádherný literární zážitek, který jsem kdysi dávno měl u Příhod z bezprostředního neskutečna a Zjizvených srdcí Maxe Blechera. Proč to zde ale zmiňuji? Tento rumunský spisovatel tvořil své texty během čekání na smrt, upoután na lůžko v sádrové krustě v důsledku nevyléčitelné nemoci páteře, přičemž ani k Gerhardu Jägerovi, autoru románu Sníh, oheň, vina a smrt nebyl osud o mnoho milosrdnější, když po těžkém zranění skončil na invalidním vozíku. Je tomu snad tak, že ti, kdo si prošli či procházejí nějakým utrpením, mají ve srovnání s ostatními silnější a nutkavější potřebu vyjádřit své vnitřní stavy a pocity a že se jim k tomu navíc dostává i mnohem větších schopností uměleckého projevu?
Ať je tomu jakkoli, už první stránky románové prvotiny rakouského autora nás neomylně přesvědčují o tom, že držíme v rukou opravdový literární skvost a intuitivně tušíme, že ve stejném duchu mistrovského vypravěčského stylu bude kniha pokračovat i nadále. Zcela racionální a současně nanejvýš mysteriózní příběh začíná velmi neobvykle – scéna s mrtvou ženou ve sněhových závějích je vzápětí vystřídána vzpomínkami osmdesátiletého starce na dávnou příhodu, kdy mu indiánská žena předpověděla, že se ke konci života vrátí do své domoviny daleko za mořem. A do třetice pak tento starý muž sedí v letadle nad Atlantickým oceánem, aby se po přistání v Mnichově vydal do Innsbrucku, kde již na něj v budově archivu čekají listiny, které si dopředu objednal k prostudování. Co má v úmyslu najít ve starém rukopisu? Jaké je to tajemství, kvůli kterému vážil ve svém pokročilém věku cestu přes půl zeměkoule? Proč je pro něj tak důležité vrátit se dřív, než zemře, právě sem? Tuto záhadu bude čtenář s napětím a obdivem k literárnímu umu autora rozplétat na čtyřech stovkách stran fascinující ságy o lidských osudech na pozadí hrůzokrásné přírody a její děsivé moci.
Rozdělena do čtyř oddílů, kopírujících její název (Sníh, Oheň, Vina, Smrt) začíná kniha do značné míry podobně jako Kafkův Zámek – píše se rok 1950 a do vesnice vysoko v tyrolských horách přichází Max Schreiber, mladý muž z Vídně, aby zde sbíral podklady pro svůj román. Nedůvěra, ba podezřívavost obyvatel vůči jeho zájmu o místní historii mu však nedovoluje navázat s nimi potřebný kontakt, naopak je vnímán jako vetřelec a podivín, od nějž je třeba si držet odstup. Situace se změní a vyhrotí poté, co se nevítaný host jednou neprozřetelně zmíní o konkrétní záležitosti, kvůli níž do vesnice přišel. Tato po literární stránce fascinující hospodská scéna znamená současně radikální řez do dosud poklidného toku vyprávění. Autor se však i nadále drží základního scénáře, kdy pomocí neurčitých náznaků, psychologických jemností a decentně odhalovaných souvislostí udržuje tajuplný ráz příběhu a staví před čtenáře bezpočet otázek. Proč Max Schreiber, intelektuál z hlavního města, zamýšlí napsat román o jakési dávné, polozapomenuté události, jež se odehrála v zapadlé vesničce vysoko v horách? Co jej vyhnalo z útulného vídeňského bytu do sněhu, bláta, zimy a malé hospodské komůrky nad hlučícím výčepem? Kdo je žena, kterou občas zahlédne na svých toulkách po lesích a horách, obklopujících vesnici? Dalším bodem zlomu se stává Schreiberův noční rozhovor se starým farářem, který ho seznámí s tajemstvím, po němž návštěvník z Vídně tolik dychtí. Nic zásadního se tím ale nevyřeší, odér mystéria, obestírající vesnici a její obyvatele, je spíše ještě silnější...
Autor svůj román situuje do dvou časových pásem – přítomnosti, reprezentované starým mužem, čtoucím rukopis a ohlížejícím se za svým životem, a do doby tragické zimy na přelomu let 1950/51, kdy v Tyrolsku zahynuly pod mohutnými lavinami stovky lidí a kdy Max Schreiber pobývá v oné horské osadě a popisuje své zážitky. Rakouský spisovatel se hluboce zamýšlí nad pozemským údělem jednotlivce i společenství, jehož je součástí a klade sice jen nepřímo vyřčené, ale o to naléhavější otázky po vzájemném vztahu člověka a světa, resp. prostředí, v němž žije. Nakolik jsme právě tím, kde žijeme, determinováni k určitému způsobu myšlení a chování? Platí, že čím bezprostředněji a intenzivněji žije v kontaktu s přírodou, tím více si člověk osvojuje to, čemu se obvykle říká „zdravý selský rozum“? A může mít takovýto „zdravě-selský“ přístup k životu kromě nezpochybnitelných pozitiv i nějaká (a třeba i značně nebezpečná) negativa? Kde hledat původ jevů, které se označují termíny „masová hysterie“ či „kolektivní halucinace“? Z čeho vznikají pověry a má člověk ve své psychice zakódováno něco, co ho k nim přitahuje? Hlavně a především je ale kniha ódou na lásku, na její krásu a ušlechtilost spolu s varovným poselstvím o tenké hranici, oddělující ji od žárlivosti a jiných zničujících vášní.
Nevím, zda román Sníh, oheň, vina a smrt lze označit adjektivem geniální. Vím ale, že ať už je tomu jakkoliv, jde rozhodně o grandiózní literární výkon, v němž se spojuje originální a hluboké téma s neméně originálním slohem. Příběh jako by neustále končil a znovu začínal, čtenář je přikovám ke knize a není schopen se od ní odtrhnout, ohromeně obrací stránky a bezděčně se ptá, jestli se mu to všechno nezdá a zda se už vůbec někdy setkal s něčím podobným, s těmi dokonalými popisy přírodních scenérií, z nichž jako by samovolně a naprosto nenásilně vystupují muži a ženy z masa a kostí a vedou jednoduché, zároveň však závojem tajemna obestřené rozhovory, při nichž nezazní zbytečné slovo a všechno do sebe zapadá jako střídání dne a noci. Proč také mluvit naprázdno, když řeč může být každou chvíli přehlušena pádem laviny, nemilosrdně se valící z horských hřebenů a drtící vše, co se jí postaví do cesty, domy, zvířata, lidi...

BABIŠ – NADĚJE A OBAVY

Vůdce Babiš – které vlastnosti v něm nyní převáží?

Volby nevyhrál Babiš, ale prohrály je „tradiční“ strany. A jestliže např. Sobotka mluví o tom, co všechno jeho ČSSD pro lidi udělala a oni se nakonec od ní odvrátili, pak je to klasickým projevem politické demence člověka, zcela odtrženého od života za zdmi Sněmovny.
Hlavním tématem právě skončených voleb totiž rozhodně nebyl údajný hospodářský blahobyt, který si prý můžeme zachovat pouze „proevropským“ směřováním země, jehož zárukou je hlas pro politickou garnituru sluníčkářů v čele s ČSSD, KDU-ČSL a TOP 09. Ne, tyto volby byly o něčem úplně jiném.
Lidé si čím dál jasněji uvědomují, že všechno, co navzdory všemožným státním zásahům, regulacím a drastickým daním vybudovali, je nebezpečně ohroženo eurohujery a multikulturalisty, kteří jsou za pochvalná slova bruselských byrokratů schopni a ochotni prodat národní zájmy. Národ velmi dobře ví, že muslimská vlna, zaplavující západní Evropu, se rozhodně nezastaví na českých hranicích a dříve či později se převalí i k nám. Volby tedy byly vyjádřením jak obav z islamizace, tak i rozhodnosti s ní bojovat.
Voliči rovněž dali jasný signál, že již nadále nehodlají tolerovat záškodnickou a protinárodní činnost různých „neziskových“ organizací, jejichž exponenti, nikým nezvolení a tedy bez demokratického mandátu od občanů, tahají za provázky z politického zákulisí a s pomocí Sorosových agentů v „demokratických“ stranách provádějí šílené sociální experimenty typu homoadopcí, inkluze, omezování svobody slova na sociálních sítích apod.
A do třetice mám za to, že do výsledku voleb se promítlo i zděšení z televizních záběrů během referenda o nezávislosti Katalánska. Jestliže je vláda eurounijní země schopna poštvat na své občany policejní komanda, po jejichž zásahu jich skoro tisícovka skončí s rozbitými hlavami v nemocnici (a náš ministr zahraničí označí tento masakr za „vnitřní věc Španělska“), pak se nelze divit, když lidé tomuto pokrytectví vystaví účet ve volbách.
Fakt, že většina politiků stále vidí v Babišově triumfu jen a pouze hloupost voličů, kteří se nechali „koupit za koblihu“, svědčí o jejich fatálním nepochopení celonárodního občanského vzdoru proti jejich politice věčných ústupků vůči neomarxistickému unijnímu establishmentu, vnucujícímu České republice ponižující a z hlediska bezpečnosti neakceptovatelné požadavky. Je smutné a trapné zároveň poslouchat všechny ty povolební deklamace představitelů „systémových“ stran, z nichž je zřejmé jedno – předpokládat, že by u eurohujerů typu Kalouska, Sobotky či Bělobrádka mohlo dojít k nějaké sebereflexi a revizi dosud zastávaných postojů je stejně naivní, jako by bylo v listopadu 1989 doufat, že z Jakeše, Bilaka a Štěpána se přes noc stanou demokraté.
Stejně ošidné by ovšem bylo dělat si iluze o Andreji Babišovi. Komunista, agent StB a člověk, jenž má morální laťku posazenou tak nízko, by v nás rozhodně neměl vzbuzovat nekritické naděje. Na druhou stranu je však evidentní, že tento ryzí pragmatik si je velmi dobře vědom spasitelské role, kterou mu přisuzují jeho voliči a bude se snažit je v tomto nezklamat. Určitě nechce za čtyři roky skončit jako ČSSD či TOP 09. V každém případě teprve budoucnost ukáže, zda a nakolik v Andreji Babišovi převáží těch několik dobrých vlastností nad temnými zákoutími jeho žraločího charakteru...

HAIKU (118)

Z i m n í   r á n o  –

v r á n y   k   n á m   p ř i l é t a j í

d o   t e p l ý c h   k r a j i n

„NEROZHODNUTÍ“ SE ROZHODLI UŽ DÁVNO a VOLÍ SPD TOMIA OKAMURY!

TEREZA HYŤHOVÁ – inteligentní krasavice kandiduje za SPD v Ústeckém kraji

Předvolební klání vstupuje do finiše a strany prý teď bojují o tzv. nerozhodnuté voliče. Nevím, kdo tento podivný termín vymyslel a dost pochybuji o tom, zda nějaký „nerozhodnutý“ vůbec existuje. Já aspoň o žádném takovém nevím a mám-li být upřímný, pak mi celá ta taškařice připomíná spory o existenci yettiho – všichni ho sice buď viděli, nebo znají někoho, kdo slyšel kohosi říkat, že kdyby to nebyla pravda, tak by se o tom nevedlo tolik diskusí, takže něco na tom yettim určitě bude... A tak pouze já hlupák se řídím vlastním rozumem a nevěřím ani na sněžného muže, ani na nerozhodnutého voliče.
Všichni jsou samozřejmě dávno rozhodnutí a všechny ty zoufalé pokusy politických lídrů na poslední chvíli přetáhnout na svou stranu údajné miliony „nerozhodnutých“ jsou jednak směšné, hlavně však kontraproduktivní. Opravdu si třeba takový Babiš myslí, že když ke svým tisíckrát omletým kecům přidá ještě tisící první blábol, tak mu to nějak pomůže? Kdepak, Andreji, jsi vedle jak ta jedle a stupidní dopisy, které teď posíláš do schránek po celé zemi, ti akorát uberou voliče. Zaorálek zase přišel s nápadem oslovit tzv. OSVČ, tedy lidi, kterým jeho strana po léta programově házela klacky pod nohy – to vypadá na delirium tremens. „Nechci prožít život v zácpách“ (nebo tak nějak) – tenhle lidovecký blábol visí u nás na dědině zřejmě proto, aby bezpečně odradil všechny potenciální voliče této „křesťanské“ strany. A mohl bych samozřejmě pokračovat.
Na jednom se však všichni tito bojovníci o nerozhodnuté voliče bez problémů sjednotí. Strach, ba panika z možného úspěchu Tomia Okamury jim velí shluknout se do jednoho chumlu a předhánět se v tom, kdo na předsedu SPD nakydá více špíny. Což je opět žalostně neúčinné, neboť znám řadu lidí, kterým právě nenávist předáků „tradičních“ stran otevřela oči a budou volit Okamuru, protože logicky vydedukovali, že pokud je někdo takovým obrovským trnem v oku Babišovi, Bělobrádkovi či Sobotkovi, pak to musí být člověk mimořádných kvalit.
Je tedy úplně jedno, kdo bude mít „právo posledního slova“ na Nově, popř. v sešlosti Václava Moravce. Všichni se tam hrnou jako o závod v domnění, že na poslední chvíli ještě něco zachrání či přesvědčí ony imaginární „nerozhodnuté“. To, že ve skutečnosti akorát všechno pokazí, jim evidentně nedochází a dobře jim tak.
My, voliči Tomia Okamury, velice dobře víme, o co v těchto volbách jde. Ať se ti ostatní hádají o dálnice, školné, důchody a poplatky u doktora – to jsou všechno prkotiny ve srovnání s muslimskou invazí a destrukční činností tzv. neziskovek, v nichž nikým nevolená individua určují politické směřování země, potlačují svobodu slova a otevírají hranice „běžencům“. Na těchto otázkách se bude v nadcházejících volbách lámat chleba a ví to všichni, i ti „nerozhodnutí“, kteří se ve skutečnosti rozhodli už dávno volit SPD...

OTEVŘENÝ DOPIS BISKUPU HOLUBOVI

Vážený pane biskupe,
reaguji tímto na Váš otevřený dopis redakci katolického časopisu RC Monitor ze dne 13. října 2017.
Máte zajisté plné právo na své názory ohledně Evropské unie, na nadcházející volby a rovněž na sympatie či antipatie, jež chováte k jednotlivým politických subjektům, které se v nich budou ucházet o naše hlasy. Mám však vážné pochybnosti, zda svým dopisem nepřekračujete své kompetence a nevydáváte stanoviska, neslučitelná s Vaším úřadem.
Vámi kritizovaný článek uznávaného filosofa Jiřího Fuchse (https://rcmonitor.cz/cr/7674-Existuje-rozumna-alternativa) osobně považuji za brilantní analýzu současné situace na české politické scéně a rovněž tak sdílím jeho názory na homosexualismus, genderismus, multikulturalismus a jiné zhoubné ideologie, které jsou pod pláštíkem tzv. „evropských hodnot“ prosazovány současným unijním establishmentem. Jestliže tedy „jste zaskočen“ názory pana Fuchse, pak za sebe mohu říct, že já jsem naopak zaskočen tím, že vy, biskup katolické Církve, můžete proti nim vystupovat.
Ve svém dopise a následně i na stránkách Katolického týdeníku se vyjadřujete k hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamury, a to způsobem, který je klasickou ukázkou demagogie a ze strany církevního činitele nepřijatelným ovlivňováním voličů. „Všechno, co rozeštvává, co staví na strachu, nebo naopak slibuje ráj na zemi, je základně neslučitelné s pravou křesťanskou nadějí. Bohužel i u nás jsou takové strany. Klasickým příkladem, který se nebojím zmínit, je Tomio Okamura. Jeho strana podle mě není pro křesťanského voliče přijatelná.“ Tato slova až příliš připomínají doby před rokem 1989, kdy nás tehdejší církevní představitelé pod hrozbou těžkého hříchu vybízeli k účasti na volbách a odevzdání hlasu pro kandidáty Národní fronty.
Jako katolický křesťan, vědomý si své odpovědnosti za tuto zemi, budu volit právě SPD Tomio Okamury. Mezi katolíky znám řadu lidí, kteří jsou rozhodnuti volit stejně. Vím ostatně i o katolickém knězi, kterého si velmi vážím, jenž rovněž dá hlas této straně.
Kromě již řečeného Váš otevřený dopis redakci časopisu RC Monitor (který mimochodem vychází s církevním schválením arcibiskupství pražského) považuji rovněž za nespravedlivé osočení lidí, kteří svou práci katolických novinářů vykonávají odpovědně, uvážlivě a s mimořádným úsilím o blaho Církve.

V úctě

Jan Hofírek

HAIKU (117)

S r p n o v á   n o c  

–  u ž   n e v í m

c o   s i   j e š t ě   p ř á t