K r e p o v á r ů ž e
– v y s t ř e l i l j s e m s i
p u s u o d ž e n y
středa 8. března 2017
úterý 7. března 2017
neděle 5. března 2017
POETICKÉ KOMENTÁŘE (117)
J e s t l i j e v á m ž i v o t d r a h ý
z a v o l e j t e f i r m u z P r a h y –
z a p e n í z e z U n i e
o ž i v í i m u m i e !
NOVÝ MEDIÁLNÍ PŘÍSTUP K MUSLIMSKÉMU TERORU...
Instruktážní porada pracovníků sdělovacích prostředků – Praha, Úřad pro mediální strategii, 5. 2. 2017 (Přísně důvěrné!)
Vážení šéfredaktoři, novináři, mediální pracovníci! Jmenuji se Kuba Jandák a jsem marketingovým konzultantem nevládní a neziskové organizace Neříkejme muslimům slimáci!, která má za cíl prosazovat evropské hodnoty na poli žurnalistiky a lidové tvořivosti. Jsem rád, že jste se na mou přednášku dostavili v tak hojném počtu. Vnímám to jako vaši společensky angažovanou a lidsky pochopitelnou snahu být v současné nelehké době oporou svým zaměstnavatelům a chlebodárcům, kteří dnes více než kdy jindy v minulosti potřebují na vedoucích postech lidi ideologicky uvědomělé, profesně loajální, politicky kreativní a myšlenkově flexibilní. To znamená v prvé řadě odborníky, schopné pregnantně reagovat na neustále se měnící konstelace vzájemných interakcí mezi jednotlivými subjekty veřejného prostoru v situaci, kdy je tím naprosto primárním a prioritním úkolem prezentovat vše, k čemu nyní dochází, takovým způsobem, aby se obyvatelstvo:
a) nevylekalo
b) udrželo na uzdě
c) neozbrojovalo
d) nesvrhlo lidově-demokratické zřízení
e) nezmocnilo se vlády
Z výčtu toho, k čemu všemu by možná již ve velmi blízké budoucnosti mohlo dojít, je evidentní, jak důležitá, osvětově významná a současně mimořádně náročná je dnes práce každého jednotlivého novináře i médií jako celku. Jestliže tedy před vás dnes předstupuji s úmyslem nastínit a politicky zdůvodnit nové trendy v mediální praxi, tak se to děje především proto, že si velmi dobře uvědomuji, před jak složitými úkoly stojíte.
K tomu, abyste se vždy dokázali adekvátně orientovat a – lidově řečeno – stát na té správné straně barikády, je potřeba revidovat dosavadní hierarchizaci principů a zásad, na nichž dosud vaše praktická činnost spočívala a které již neodpovídají požadavkům doby, žádající si zcela jiných, tj. inovatině-progresivních a variabilních metod, založených na takové prezentaci společensko-politické reality, jež různým antispolečenským, xenofobním, antihatefreeovým a protidalajlámským uskupením odejme jejich dosavadní ideologickou převahu a vrátí ji do rukou těch, kteří jediní mají v demokratickém zřízení právo vytvářet jednotnou celospolečenskou linii pro přijímání uprchlíků, tj. neziskových organizací!
Variant a alternativ, s nimiž budete v příštích dnech podle všech dosavadních indicií konfrontováni, je tolik, že nemá de facto význam probírat je jednotlivě. Mým záměrem spíše bude ukázat vám na jednom konkrétním příkladu, jak k novým výzvám přistupovat a jakým způsobem mediálně zpracovávat skutečnosti, kterých by mohli zneužít protievropští demagogové. Takže – k praktické demonstraci výše zmíněných teoretických zásad nyní použiji problematiku terorismu, k němuž dnes dochází v různých evropských městech.
Je zřejmé, že tyto teroristické útoky provádějí muslimové a proto je nutné podat tento fakt tak, aby v mysli televizního diváka či čtenáře novin nedošlo k vytvoření asociačního řetězce muslim = terorista. Postupujeme tudíž takto:
Rozdělíme muslimy na několik skupin (platí, že čím více jich bude, tím lépe), současně však tuto diferenciaci musíme provést tak, aby se v tom mediální konzument dokázal alespoň minimálně vyznat. Tradiční dělení na umírněné a radikální se dnes přežilo, protože obě skupiny již od sebe nelze smysluplně odlišit. Druhá nabízející se možnost (šíité vs. sunnité) není o mnoho lepší – ve společnosti sice existuje určité povědomí o tom, že se obě formace navzájem nesnáší, ale příčiny tohoto nepřátelství jsou příliš složité, než aby se daly mediálně zužítkovat k zamýšlenému účelu. Další varianta (hodný islám – zlí islamisté) se v nových podmínkách ukazuje být příliš primitivní a nadále neakceptovatelná.
Ukazuje se však, že tu stále ještě máme v zásobě neotřelé, dosud nepoužívané a přitom dobře použitelné pojmosloví, které tedy tímto považujte za oficiální mediální doktrínu. Jde o to, že namísto jasně definovaného označení se použije abstraktní pojem, na nějž se přesune odpovědnost za všechno zlo, působené konkrétními jedinci. Asi už tušíte, kam mířím – tímto nabízejícím se myšlenkovým konstruktem je sousloví Islámský stát. Je pochopitelně nutné zvýraznit jeho význam velkým začátečním písmenem a upustit od dosud používaného přídomku „tzv.“, který opět snižuje výsledný efekt.
Jestliže se nám podaří v budoucnu právě takováto změna paradigmatu, resp. vytvoření mediálního obrazu hodných muslimů na jedné a Islámského státu na straně druhé, pak to zcela jistě otupí ostří protimuslimských nálad a v dlouhodobém časovém horizontu to zcela určitě povede k návratu k dřívější praxi, kdy v mediálním prostoru panovala taková situace, že každý jiný názor než ten oficiální byl automaticky ostrakizován bez toho, aby bylo nutné přistoupit k jeho logickému vyvrácení.
K této zásadní změně optiky pohledu je nutno přistoupit okamžitě, jakékoliv váhání by se nám mohlo vymstít. Ostatní zásady pozitivně angažované žurnalistiky, tedy multikulturalismus, politická korektnost a antizemanismus, pochopitelně zůstávají v platnosti.
a) nevylekalo
b) udrželo na uzdě
c) neozbrojovalo
d) nesvrhlo lidově-demokratické zřízení
e) nezmocnilo se vlády
Z výčtu toho, k čemu všemu by možná již ve velmi blízké budoucnosti mohlo dojít, je evidentní, jak důležitá, osvětově významná a současně mimořádně náročná je dnes práce každého jednotlivého novináře i médií jako celku. Jestliže tedy před vás dnes předstupuji s úmyslem nastínit a politicky zdůvodnit nové trendy v mediální praxi, tak se to děje především proto, že si velmi dobře uvědomuji, před jak složitými úkoly stojíte.
K tomu, abyste se vždy dokázali adekvátně orientovat a – lidově řečeno – stát na té správné straně barikády, je potřeba revidovat dosavadní hierarchizaci principů a zásad, na nichž dosud vaše praktická činnost spočívala a které již neodpovídají požadavkům doby, žádající si zcela jiných, tj. inovatině-progresivních a variabilních metod, založených na takové prezentaci společensko-politické reality, jež různým antispolečenským, xenofobním, antihatefreeovým a protidalajlámským uskupením odejme jejich dosavadní ideologickou převahu a vrátí ji do rukou těch, kteří jediní mají v demokratickém zřízení právo vytvářet jednotnou celospolečenskou linii pro přijímání uprchlíků, tj. neziskových organizací!
Variant a alternativ, s nimiž budete v příštích dnech podle všech dosavadních indicií konfrontováni, je tolik, že nemá de facto význam probírat je jednotlivě. Mým záměrem spíše bude ukázat vám na jednom konkrétním příkladu, jak k novým výzvám přistupovat a jakým způsobem mediálně zpracovávat skutečnosti, kterých by mohli zneužít protievropští demagogové. Takže – k praktické demonstraci výše zmíněných teoretických zásad nyní použiji problematiku terorismu, k němuž dnes dochází v různých evropských městech.
Je zřejmé, že tyto teroristické útoky provádějí muslimové a proto je nutné podat tento fakt tak, aby v mysli televizního diváka či čtenáře novin nedošlo k vytvoření asociačního řetězce muslim = terorista. Postupujeme tudíž takto:
Rozdělíme muslimy na několik skupin (platí, že čím více jich bude, tím lépe), současně však tuto diferenciaci musíme provést tak, aby se v tom mediální konzument dokázal alespoň minimálně vyznat. Tradiční dělení na umírněné a radikální se dnes přežilo, protože obě skupiny již od sebe nelze smysluplně odlišit. Druhá nabízející se možnost (šíité vs. sunnité) není o mnoho lepší – ve společnosti sice existuje určité povědomí o tom, že se obě formace navzájem nesnáší, ale příčiny tohoto nepřátelství jsou příliš složité, než aby se daly mediálně zužítkovat k zamýšlenému účelu. Další varianta (hodný islám – zlí islamisté) se v nových podmínkách ukazuje být příliš primitivní a nadále neakceptovatelná.
Ukazuje se však, že tu stále ještě máme v zásobě neotřelé, dosud nepoužívané a přitom dobře použitelné pojmosloví, které tedy tímto považujte za oficiální mediální doktrínu. Jde o to, že namísto jasně definovaného označení se použije abstraktní pojem, na nějž se přesune odpovědnost za všechno zlo, působené konkrétními jedinci. Asi už tušíte, kam mířím – tímto nabízejícím se myšlenkovým konstruktem je sousloví Islámský stát. Je pochopitelně nutné zvýraznit jeho význam velkým začátečním písmenem a upustit od dosud používaného přídomku „tzv.“, který opět snižuje výsledný efekt.
Jestliže se nám podaří v budoucnu právě takováto změna paradigmatu, resp. vytvoření mediálního obrazu hodných muslimů na jedné a Islámského státu na straně druhé, pak to zcela jistě otupí ostří protimuslimských nálad a v dlouhodobém časovém horizontu to zcela určitě povede k návratu k dřívější praxi, kdy v mediálním prostoru panovala taková situace, že každý jiný názor než ten oficiální byl automaticky ostrakizován bez toho, aby bylo nutné přistoupit k jeho logickému vyvrácení.
K této zásadní změně optiky pohledu je nutno přistoupit okamžitě, jakékoliv váhání by se nám mohlo vymstít. Ostatní zásady pozitivně angažované žurnalistiky, tedy multikulturalismus, politická korektnost a antizemanismus, pochopitelně zůstávají v platnosti.
čtvrtek 2. března 2017
KOUPÍTE SI SVÉHO UPRCHLÍKA? JÁ HNED ČTYŘI!
Je to vlastně skvělá zpráva, ten návrh EU, že by se země, které nechtějí plnit kvóty, mohly „vykoupit“, a to tak, že za každého odmítnutého utečence by zaplatily. Nepřeji si nic jiného, než aby byl co nejrychleji schválen a uveden do praxe. Ptáte se proč?
Je to tak bijící do očí, jednoduché, triviální – a hlavně supervýhodné! Dokonce se divím, že jsem první, kdo na to přišel. A vás, moji milí čtenáři, moc a moc prosím, nechte si to, co teď napíšu, pro sebe. Nikomu o tom neříkejte, protože kdyby se to dozvěděli všichni, určitě by se to začalo provádět ve velkém, stal by se z toho lukrativní byznys, mého nápadu by se zmocnila neviditelná ruka trhu – a já a vy bychom nakonec ostrouhali. Takže, nikomu ani muk, a já vám to teď prozradím.
Jak už jsem zmínil, když nějaká země nebude chtít uprchlíka, zaplatí pokutu. A víte kolik? Skoro sedm melounů za jednoho! Už vám začíná svítat?
Takže uvažujme logicky. Jestliže platí A, zřejmě také bude platit B. Jinými slovy – jestliže za odmítnutí jednoho Iráčana z Bangladéše je trestní sazba těch sedm mega, za přijetí každého Syřana z Afghánistánu nad určené kvóty naopak ty melouny dostane – kdo asi? Pochopitelně ten, kdo si ho vezme! A proč by to musel být zrovna stát? Každý z nás má právo na svého uprchlíka a na spravedlivou odměnu za takovéto nádherné humanitární gesto a uvědomělou demonstraci evropských hodnot, no ne?
Vidím to asi tak, že si zažádám v Bruselu o nějakého běžence s tím, že si ho beru nad rámec stanovených kvót. S touto žádostí zašlu číslo svého účtu, na který mi následně přijde 250 000 eur, což je zhruba těch našich sedm miliónů. Je možné, že si řeknu ne o jednoho, ale o dva nebo tři. Ale asi čtyři, to pak dostanu 1 000 000 eur, tak ať je to pěkně zaokrouhlené.
Jistě si říkáte, že to je blbost, že se to za ty love nevyplatí, mít do smrti na krku čtyři arabské Afroameričany. Jasně – ale můj plán myslí i na tohle!
Zkrátka – budu jim číst Lidové noviny (překladatele do sanskrtu si zaplatím). Třeba zrovna dnes tam psali, že takový průměrný prchač si v Německu přijde na 2 000 eur měsíčně. No to by u mě neměli! Platil bych jim jen zdravotní a sociální pojištění a životní minimum, takže by při první příležitosti zdrhli za kopečky.
A kdyby po mně Makrela chtěla ty prachy zpátky, tak bych jí zdvořile řekl, že to je její problém a já že za nic nemůžu. Měl jsem dobrou vůli, chtěl jsem se humanitně a proevropsky angažovat, ale copak můžu za to, že vzali roha do rajchu? To jsem je měl jako mít zavřené v kleci? Aby mě pak ombudsmanka popotahovala po soudech, že jsem porušil šaríu a bránil jim v pohybu, ve svobodném výběru země, v níž chtějí žít, v praktikování víry? Všichni přece víme, jaké jsou u nás pálky za to, když někdo zhanobí kůži nebo burku!
Je to tak bijící do očí, jednoduché, triviální – a hlavně supervýhodné! Dokonce se divím, že jsem první, kdo na to přišel. A vás, moji milí čtenáři, moc a moc prosím, nechte si to, co teď napíšu, pro sebe. Nikomu o tom neříkejte, protože kdyby se to dozvěděli všichni, určitě by se to začalo provádět ve velkém, stal by se z toho lukrativní byznys, mého nápadu by se zmocnila neviditelná ruka trhu – a já a vy bychom nakonec ostrouhali. Takže, nikomu ani muk, a já vám to teď prozradím.
Jak už jsem zmínil, když nějaká země nebude chtít uprchlíka, zaplatí pokutu. A víte kolik? Skoro sedm melounů za jednoho! Už vám začíná svítat?
Takže uvažujme logicky. Jestliže platí A, zřejmě také bude platit B. Jinými slovy – jestliže za odmítnutí jednoho Iráčana z Bangladéše je trestní sazba těch sedm mega, za přijetí každého Syřana z Afghánistánu nad určené kvóty naopak ty melouny dostane – kdo asi? Pochopitelně ten, kdo si ho vezme! A proč by to musel být zrovna stát? Každý z nás má právo na svého uprchlíka a na spravedlivou odměnu za takovéto nádherné humanitární gesto a uvědomělou demonstraci evropských hodnot, no ne?
Vidím to asi tak, že si zažádám v Bruselu o nějakého běžence s tím, že si ho beru nad rámec stanovených kvót. S touto žádostí zašlu číslo svého účtu, na který mi následně přijde 250 000 eur, což je zhruba těch našich sedm miliónů. Je možné, že si řeknu ne o jednoho, ale o dva nebo tři. Ale asi čtyři, to pak dostanu 1 000 000 eur, tak ať je to pěkně zaokrouhlené.
Jistě si říkáte, že to je blbost, že se to za ty love nevyplatí, mít do smrti na krku čtyři arabské Afroameričany. Jasně – ale můj plán myslí i na tohle!
Zkrátka – budu jim číst Lidové noviny (překladatele do sanskrtu si zaplatím). Třeba zrovna dnes tam psali, že takový průměrný prchač si v Německu přijde na 2 000 eur měsíčně. No to by u mě neměli! Platil bych jim jen zdravotní a sociální pojištění a životní minimum, takže by při první příležitosti zdrhli za kopečky.
A kdyby po mně Makrela chtěla ty prachy zpátky, tak bych jí zdvořile řekl, že to je její problém a já že za nic nemůžu. Měl jsem dobrou vůli, chtěl jsem se humanitně a proevropsky angažovat, ale copak můžu za to, že vzali roha do rajchu? To jsem je měl jako mít zavřené v kleci? Aby mě pak ombudsmanka popotahovala po soudech, že jsem porušil šaríu a bránil jim v pohybu, ve svobodném výběru země, v níž chtějí žít, v praktikování víry? Všichni přece víme, jaké jsou u nás pálky za to, když někdo zhanobí kůži nebo burku!
úterý 28. února 2017
MANFRED SPITZER: KYBERNEMOC! (Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví)
Kdyby se Manfred Spitzer nevyjadřoval tak jednoznačně a zásadově, kdyby byl tu a tam ochoten k drobným kompromisům či občas našel na digitálních informačních technologiích i něco pozitivního, zřejmě by si nevysloužil pověst člověka tzv. „kontroverzního“, který sice má v mnohém pravdu, ale jinak vidí věci až příliš černě. Dlužno ovšem dodat, že nálepkou „odpůrce digitálního pokroku“ byl ocejchován těmi, kteří v něm vidí když ne přímo svého nepřítele, tak alespoň někoho, kdo může vážně ohrozit jejich vzkvétající byznys a miliardové zisky. Výrobci cigaret také asi nebudou mít v lásce ty, kteří pádnými argumenty dávají do souvislosti kouření a rakovinu plic...
Odbornost? Psychologie, psychiatrie, filosofie. Publikační činnost? Řada odborných knih, týkajících se neurovědy. Ještě něco, co by stálo za zmínku? Hostující profesor na Harvardské univerzitě. Tak toto všechno je Manfred Spitzer, s jehož knihou Digitální demence se měli před časem možnost seznámit i čeští čtenáři. Kybernemoc! s podtitulem Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví je v relativně krátké době další publikací německého odborníka, která se nám díky brněnskému nakladatelství Host dostává do rukou.
Odbornost? Psychologie, psychiatrie, filosofie. Publikační činnost? Řada odborných knih, týkajících se neurovědy. Ještě něco, co by stálo za zmínku? Hostující profesor na Harvardské univerzitě. Tak toto všechno je Manfred Spitzer, s jehož knihou Digitální demence se měli před časem možnost seznámit i čeští čtenáři. Kybernemoc! s podtitulem Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví je v relativně krátké době další publikací německého odborníka, která se nám díky brněnskému nakladatelství Host dostává do rukou.
Recenze zde:
pondělí 27. února 2017
POETICKÉ KOMENTÁŘE (116)
J á b y c h p o č k a l , a ž t e n m r z á k
p ř i j d e j e š t ě p r o z b y t e k –
o c h u t n a l b y n e j d ř í v s l z á k
p a k m é p ě s t i , d o b y t e k !
neděle 26. února 2017
pátek 24. února 2017
IVANA KOHOUTOVÁ
Když se člověk rozhlíží kolem sebe a má trochu citlivější povahu, nemůže nevidět to obrovské množství podrazů, naschválů a nejrůznějších nespravedlností, které se dějí poctivým a pracovitým lidem, u nichž jejich protivníci předpokládají, že si nechají všechno líbit a budou snadnou kořistí. Když o těchto případech čteme nebo slyšíme, samozřejmě nás rozčílí, ale protože se nestaly nám, po čase na ně zapomeneme. Co kdybychom se však alespoň někdy zkusili vžít do situace lidí, kterým se děje evidentní bezpráví?
Obětí nespravedlivého – a troufám si říct přímo zákeřného – jednání se nedávno stala paní Ivana Kohoutová, ředitelka Střední zdravotnické školy. Na počátku její mnohaleté kalvárie byla stížnost jakési studentky ze Somálska, že jí prý bylo paní ředitelkou zakázáno nosit ve škole tzv. hidžáb. Toho se okamžitě chytila ombudsmanka Šabatová, která má pro muslimy a jejich nejroztodivnější „práva“ velkou slabost a začala konat – paní ředitelka obdržela soudní obsílku a následující čtyři roky, po které se tento z prstu vycucaný „případ“ táhl, žila v psychickém napětí a nejistotě, zda jsou v tomto státě alespoň justiční orgány schopny rozumného uvažování, když už to nelze čekat od tzv. ochránkyně práv.
Paní ředitelka Kohoutová je od pohledu sympatická dáma a určitě i žena na svém místě, když ji k soudu přišly podpořit i její studentky. Ano – ten soud se opravdu konal! Tato uměle vyvolaná bouře ve sklenici vody sice skončila vítězstvím zdravého rozumu, ale – jak už bylo řečeno – ty dlouhé roky života v permanentním stresu a bezesné noci plné obav a úzkostí by si jistě nepřál zažít nikdo z nás.
Člověk bezúhonně žije a svědomitě si plní své pracovní povinnosti – a jednoho dne je darmošlapy a flákači ze státem financované neziskovky označen za rasistu, xenofoba či extrémistu a musí se kvůli hadru na hlavě nějakého exota zodpovídat z náboženské nesnášenlivosti, hanobení přesvědčení, bránění v provozování kultu či jak se všechny ty pseudoparagrafy jmenují!
Ano, taková je dnes u nás realita a těch, kteří si museli projít či právě procházejí tím, čím paní ředitelka Kohoutová, je bezpočet. Možná, že většina z nás pro ně asi opravdu nemůže nic udělat, protože má dost vlastních starostí. Já jsem se rozhodl napsat tento krátký článek a dát jej na svůj blog. Když už pro nic jiného, tak alespoň pro to, aby se nezapomnělo, že jsou u nás lidé (a bohužel i ve vysokých funkcích), kteří nejenže nehájí zájmy slušných českých občanů, ale naopak vymýšlejí způsoby, jak jim co nejvíce znepříjemnit život...
Obětí nespravedlivého – a troufám si říct přímo zákeřného – jednání se nedávno stala paní Ivana Kohoutová, ředitelka Střední zdravotnické školy. Na počátku její mnohaleté kalvárie byla stížnost jakési studentky ze Somálska, že jí prý bylo paní ředitelkou zakázáno nosit ve škole tzv. hidžáb. Toho se okamžitě chytila ombudsmanka Šabatová, která má pro muslimy a jejich nejroztodivnější „práva“ velkou slabost a začala konat – paní ředitelka obdržela soudní obsílku a následující čtyři roky, po které se tento z prstu vycucaný „případ“ táhl, žila v psychickém napětí a nejistotě, zda jsou v tomto státě alespoň justiční orgány schopny rozumného uvažování, když už to nelze čekat od tzv. ochránkyně práv.
Paní ředitelka Kohoutová je od pohledu sympatická dáma a určitě i žena na svém místě, když ji k soudu přišly podpořit i její studentky. Ano – ten soud se opravdu konal! Tato uměle vyvolaná bouře ve sklenici vody sice skončila vítězstvím zdravého rozumu, ale – jak už bylo řečeno – ty dlouhé roky života v permanentním stresu a bezesné noci plné obav a úzkostí by si jistě nepřál zažít nikdo z nás.
Člověk bezúhonně žije a svědomitě si plní své pracovní povinnosti – a jednoho dne je darmošlapy a flákači ze státem financované neziskovky označen za rasistu, xenofoba či extrémistu a musí se kvůli hadru na hlavě nějakého exota zodpovídat z náboženské nesnášenlivosti, hanobení přesvědčení, bránění v provozování kultu či jak se všechny ty pseudoparagrafy jmenují!
Ano, taková je dnes u nás realita a těch, kteří si museli projít či právě procházejí tím, čím paní ředitelka Kohoutová, je bezpočet. Možná, že většina z nás pro ně asi opravdu nemůže nic udělat, protože má dost vlastních starostí. Já jsem se rozhodl napsat tento krátký článek a dát jej na svůj blog. Když už pro nic jiného, tak alespoň pro to, aby se nezapomnělo, že jsou u nás lidé (a bohužel i ve vysokých funkcích), kteří nejenže nehájí zájmy slušných českých občanů, ale naopak vymýšlejí způsoby, jak jim co nejvíce znepříjemnit život...
středa 22. února 2017
POETICKÉ KOMENTÁŘE (115)
J e t o v s k u t k u k r á s n ý p o c i t
v ě d ě t , ž e j s o u m e z i n á m i
d o b r á c i , c o m a j í s o u c i t
s e t n i k y a m e n š i n a m i !
úterý 21. února 2017
JEFF GUINN: CHARLES MANSON (Život a doba)
Když člověk (zvláště, pokud jde o slabší povahu) čte nějaký hrůzostrašný psychothriller, může si v libovolnou chvíli říct, že se jedná pouze o smyšlený příběh, o autorovu snahu ohromit a postrašit a že ve skutečnosti se nic takového nestalo. U této knihy, která je de facto také svého druhu psychothrillerem, si ovšem není možné cokoli namlouvat, protože jde o realitu. Děsivou, hrůznou a takřka neuvěřitelnou, přes to všechno však pravdivou...
Když 12. listopadu 1934 spatřil v Cincinnati světlo světa Charles Milles Manson, nikdo nemohl tušit, že se právě narodil budoucí zločinec, který se dokonce i v Americe, jejíž dějiny znají celou řadu masových vrahů, stane synonymem pro zrůdné monstrum toho nejhoršího druhu. Dnes třiaosmdesátiletý stařec, dožívající své dny ve věznici Corcoran v Kalifornii, kde patrně i zemře (jeho žádosti o podmínečné propuštění jsou automaticky zamítány), stále poutá pozornost jak psychiatrů, sociologů a dalších odborníků, tak i laické veřejnosti. A rovněž spisovatelů, jak ostatně dokazuje i tato kniha.
Když 12. listopadu 1934 spatřil v Cincinnati světlo světa Charles Milles Manson, nikdo nemohl tušit, že se právě narodil budoucí zločinec, který se dokonce i v Americe, jejíž dějiny znají celou řadu masových vrahů, stane synonymem pro zrůdné monstrum toho nejhoršího druhu. Dnes třiaosmdesátiletý stařec, dožívající své dny ve věznici Corcoran v Kalifornii, kde patrně i zemře (jeho žádosti o podmínečné propuštění jsou automaticky zamítány), stále poutá pozornost jak psychiatrů, sociologů a dalších odborníků, tak i laické veřejnosti. A rovněž spisovatelů, jak ostatně dokazuje i tato kniha.
Recenze zde:
HAIKU (86)
T a k o v é š t ě s t í !
A ž u p r o s t ř e d s i l n i c e
z a h y n u l h l e m ý ž ď
pondělí 20. února 2017
AKTIVISTICKÝ BLBISMUS PO SLOVENSKY...
Muslimští radikálové terorizují Evropu, ve vězení ale skončila slovenská dívka Adriana Meleková...
Pokud nějaký člověk v normální, myslím tím liberálně-demokratické zemi spálí korán (Bibli, Bhagavadgítu, Tao-te-king...), jde o jeho soukromou věc a státní moc by se jí v žádném případě neměla zabývat. Jediné, co by snad ze strany státu připadalo v úvahu, by bylo vyšetření toho, jestli si dotyčný onu knihu opatřil zákonnými prostředky, tj. zda si ji koupil, resp. neukradl. V případě slovenské dívky, která spálila korán, se však tato jediná relevantní otázka neřeší (prostě se má za to, že dívka zničila „svůj“ korán), ovšem o to víc se represivní aparát snaží na tento případ aplikovat nejrůznější „gumové“ paragrafy typu „šíření nenávisti“, „hanobení národa, rasy a přesvědčení“ atd.
Takovýto postup je nejen nezákonný, ale i nelogický. Je sice pravda, že následovníci Mohameda považují zneuctění své posvátné knihy za zločin, to ale platí pouze tehdy, když se takového skutku dopustí muslim. Stoupenci islámu nemohou v žádném případě svoje věroučné a právní principy činit závaznými pro všechny lidi bez rozdílu, a pokud to přesto dělají, pak má demokratický stát povinnost zajistit svým občanům právo na svobodu projevu, stejně tak jako ochranu před těmi, kdo by je za realizaci tohoto práva chtěli trestat. Řečeno jinak – šaría nemá v sekulárním zákonodárství žádnou právní relevanci.
Jestliže se zamyslíme nad tím, k čemu došlo na Slovensku, pak nás nejspíše jako první napadne otázka, proč je celý ten „humbuk“ vyvolán právě spálením koránu a ne nějakým jiným porušením muslimského práva. Pokud vím, u našich sousedů se ženy nemusí potit v dlouhých hábitech, i vepřové si tam člověk může v restauraci objednat a dokonce je možné vypít na Silvestra štamprli borovičky bez toho, abyste měli na krku paragraf za podněcování náboženské nesnášenlivosti. Proč ale všechna tato práva končí tam, kde se jedná o korán, tedy obyčejnou papírovou knihu?
Odpověď je jednoduchá – státní orgány v tomto konkrétním případě nadřadily muslimské zákonodárství slovenskému. Proč? Zajisté proto, že pálení koránu považují za něco mnohem horšího než konzumaci vepřového, resp. předpokládají, že tak to vnímají muslimové. To je sice pravda (spálený korán u nich skutečně vyvolává zuřivější reakce než jiné hříchy proti šaríi), ale právní řád demokratického státu přece nelze ohýbat podle toho, jak zrovna křičí muslimové! Každému je navíc jasné, že tu jde o princip dvojího metru – spálení nějaké buddhistické posvátné knihy by určitě ze strany státu nevyvolalo stejný represivní aktivismus, jakého jsme svědky v případě koránu...
Kdybychom chtěli celou věc dovést ad absurdum, pak by bylo dobré představitelům slovenské justice vysvětlit, že muslimové považují za korán toliko jeho arabský originál. Překlady do jiných jazyků neuznávají, takže spálení koránu ve slovenštině nebo angličtině není ani podle šaríi trestným činem. Ale říkejte to iniciativním blbům, kteří zřejmě nemají na práci nic jiného než dělat z koránu velblouda...
Takovýto postup je nejen nezákonný, ale i nelogický. Je sice pravda, že následovníci Mohameda považují zneuctění své posvátné knihy za zločin, to ale platí pouze tehdy, když se takového skutku dopustí muslim. Stoupenci islámu nemohou v žádném případě svoje věroučné a právní principy činit závaznými pro všechny lidi bez rozdílu, a pokud to přesto dělají, pak má demokratický stát povinnost zajistit svým občanům právo na svobodu projevu, stejně tak jako ochranu před těmi, kdo by je za realizaci tohoto práva chtěli trestat. Řečeno jinak – šaría nemá v sekulárním zákonodárství žádnou právní relevanci.
Jestliže se zamyslíme nad tím, k čemu došlo na Slovensku, pak nás nejspíše jako první napadne otázka, proč je celý ten „humbuk“ vyvolán právě spálením koránu a ne nějakým jiným porušením muslimského práva. Pokud vím, u našich sousedů se ženy nemusí potit v dlouhých hábitech, i vepřové si tam člověk může v restauraci objednat a dokonce je možné vypít na Silvestra štamprli borovičky bez toho, abyste měli na krku paragraf za podněcování náboženské nesnášenlivosti. Proč ale všechna tato práva končí tam, kde se jedná o korán, tedy obyčejnou papírovou knihu?
Odpověď je jednoduchá – státní orgány v tomto konkrétním případě nadřadily muslimské zákonodárství slovenskému. Proč? Zajisté proto, že pálení koránu považují za něco mnohem horšího než konzumaci vepřového, resp. předpokládají, že tak to vnímají muslimové. To je sice pravda (spálený korán u nich skutečně vyvolává zuřivější reakce než jiné hříchy proti šaríi), ale právní řád demokratického státu přece nelze ohýbat podle toho, jak zrovna křičí muslimové! Každému je navíc jasné, že tu jde o princip dvojího metru – spálení nějaké buddhistické posvátné knihy by určitě ze strany státu nevyvolalo stejný represivní aktivismus, jakého jsme svědky v případě koránu...
Kdybychom chtěli celou věc dovést ad absurdum, pak by bylo dobré představitelům slovenské justice vysvětlit, že muslimové považují za korán toliko jeho arabský originál. Překlady do jiných jazyků neuznávají, takže spálení koránu ve slovenštině nebo angličtině není ani podle šaríi trestným činem. Ale říkejte to iniciativním blbům, kteří zřejmě nemají na práci nic jiného než dělat z koránu velblouda...
sobota 18. února 2017
pátek 17. února 2017
POETICKÉ KOMENTÁŘE (114)
B r z y u ž j i m d á m e k o š e m
v y ž e n e m t u h o l o t u
v p a r l a m e n t n í c h v o l b á c h p o š l e m
s o c d e m á k y d o š r o t u !
čtvrtek 16. února 2017
středa 15. února 2017
POETICKÉ KOMENTÁŘE (113)
N i k d y b y c h t u n e m y l k á r u !
K d o m i a l e p o v í
p r o č p a k n e s m í m v l e t n í m ž á r u
u m ý t k o ž i c h p s o v i ?
úterý 14. února 2017
BEZ PENĚZ NELZE BÝT ČLOVĚKU ŠŤASTNÝM...
Byl to pohřeb, jakému se v našem městě říká „velký“. Je zajímavé, že opačné adjektivum se nepoužívá – „malých“ pohřbů zkrátka není. Asi proto, že by bylo nevhodné a snad i neslušné říkat, že X. Y. měl malý pohřeb, zatímco A. B. velký. A tak jsou u nás pohřby buď velké, nebo bezadjektivní.
Výraz velký označuje samozřejmě počet přítomných smutečních hostů a celkovou atmosféru obřadu. Tu vytváří další počet – hudebníků, věnců, dekorativních předmětů v chrámu atd. Je celkem logické, že k velkému pohřbu jaksi automaticky patří i velká (ve smyslu velkolepá) rakev, v níž spočívá nebožtíkovo tělo, které posléze čtyři páry silných mužských rukou spustí do hrobu – pochopitelně i s tou rakví, přesněji řečeno v ní.
Jak jsem již konstatoval na začátku, ten pohřeb byl velký. Je dokonce možné, že pro takové jako on bude nutné vymyslet ještě nějaké vznešenější označení, protože i když jsem velkých pohřbů v našem městě do té doby osobně zažil asi dvacet, tento byl mezi nimi určitě největší. Dokonce jsem měl nepříjemný pocit zavádějícího informování, když jsem pak doma oznamoval na lůžko upoutané a tudíž na obřadu nepřítomné sestře, že pohřeb J. D. byl „velký“. To slovo se k tak monstrózní akci prostě nehodilo, jeho banalita a nicneříkajícnost bily do očí (tedy uší). Cítil jsem potřebu okořenit svou smuteční zprávu o nějakou zajímavost či perličku a hned vzápětí mi bylo jasné, že budu mluvit o Ní...
Během obřadu stála nehybně úplně vpředu a měl jsem dojem, že ji neobdivuji jen já, ale že se k ní upírají oči všech přítomných. A bylo proč – ta krása, elegance, ty nádherné proporce! Celá černá se stříbrnými ozdobami a jemnými krajkami – a ty štíhlé, pevné nožky...
Ano, ta rakev byla dokonalá!
Když jsem se po nějaké době z dobře informovaných městských tamtamů doslechl, že částka, kterou truchlící rodina za pohřeb zaplatila, činila bezmála půl miliónu korun, byl jsem ohromen. O tom, jak drahou záležitostí dnešní pohřby mohou být, jsem sice měl určité povědomí, to se ovšem pohybovalo v řádu desetitisíců, nikoli statisíců korun. Jistě – finanční nákladnost tohoto konkrétního pohřbu měla svou příčinu v tom, že rodina zemřelého, takto místního bosse, který zbohatl na transakcích s konkurzními podstatami zkrachovalých firem (lidovým názvem pro tuto činnost je známé „tunelování“), se chtěla před zraky celého města takříkajíc „ukázat“ a na penězích očividně nešetřila.
Kolik z oné půlmilionové sumy činila cena rakve? Tato otázka mne (dá se říct, že čistě intuitivně) napadla již během obřadu a tehdy můj odhad činil cca 20 000 Kč. Poté, co se ke mně donesla zpráva o celkové ceně pohřbu, mi bylo jasné, že rakev musela být určitě dražší. Nebudu zde detailně popisovat pátrání, které jsem podnikl za účelem vyzvědění příslušné cifry, ovšem na konci bylo opět ohromení. Ta rakev stála 130 000 Kč!
To byl spouštěč, který v mé mysli vyvolal doslova kaskádu logických konstrukcí, jejímuž konci vévodil jednoduchý závěr – pohřbít mrtvého v tak drahé rakvi je úplně to samé, jako vykopat jámu, hodit do ní 130 kusů tisícikorunových bankovek, zase ji zaházet a ty prachy tam nechat zetlít! A tak spatřil světlo světa můj plán, resp. podnikatelský záměr...
Získat pro něj mého švagra se ukázalo být velmi snadné, navíc jeho analytický mozek rozpracoval celou věc do nejmenších detailů. Dal jsem mu plně za pravdu např. v tom, že nemá cenu plýtvat energií na relativně laciné rakve a tak částka, na níž jsme se shodli jako na limitní, činila 50 000 Kč. I další švagrovy úvahy svědčily o jeho bystrém a praktickém uvažování – jestliže se v našem městě koná ročně cca osmdesát pohřbů, pak odpočítáme-li kremace (50%) a ze zbylých čtyřiceti bude polovina „velkých“ (průměrná cena rakve 60 000 Kč), činí celkový výnos přibližně 1 200 000 Kč. Od toho je samozřejmě nutné odečíst 20%, protože rakve budeme prodávat se slevou, i tak si však přijdeme ročně na milión korun českých!
Na naši první akci si vzpomínám jako na adrenalinovou záležitost, kdy jsme byli oba značně nervózní a i když nakonec všechno dobře dopadlo, bylo zřejmé, že se musíme na ty další připravit lépe a vyvarovat se některých chyb. Probíhalo to zhruba tak, že po jednom z pohřbů, kterých jsme se zúčastňovali za účelem zjištění ceny rakve a polohy hrobu, jsme dospěli k závěru, že tato je opravdu výstavní a určitě stojí za vynaloženou námahu. Po setmění jsme se tedy se švagrovou skříňovou Avií vypravili ke hřbitovu, kde jsme zaparkovali poblíž brány a chvíli počkali na úplnou tmu. Pak jsme se vydali ke hrobu a dali se do kopání – půda byla měkká, neboť hrob byl čerstvě zaházený a tak jsme zhruba za dvě hodiny narazili na rakev. Po další hodině jsme ji vyzvedli, otevřeli, nebožtíka přeložili do jiné, zhotovené z neohoblovaných smrkových prken a podruhé ho pohřbili. Vše jsme prováděli pietně, s náležitou úctou k zesnulému. Menší problém nastal, když jsme rakev přenášeli přes hřbitovní zeď, protože jsme podcenili její váhu – tehdy jsme ještě netušili, že rakve z dubového masívu mohou vážit až 250 kg! Příště jsme již s sebou vozili speciálně upravený zvedák. Domů jsme přijeli asi ve tři ráno, umyli se a šli spát. Na druhý den byla rakev pečlivě očištěna, dezinfikována a připravena k prodeji. Původní cenu (100 000 Kč) jsme snížili o 20% a byli příjemně překvapeni, když se během dvou dnů ozval zájemce. Bez dlouhých okolků si s námi plácl...
To bylo před čtyřmi roky. Dnes máme stejných akcí za sebou již desítky a naše předpoklady o ziskovosti tohoto druhu podnikání se ukázaly být správné – za zmíněnou dobu jsme si vydělali čtyři milióny korun.
Chci podotknout, že s morální stránkou našeho podnikání jsme neměli žádné problémy. Kdybychom kradli rakve přímo ze skladu pohřební služby, bylo by to zajisté jednání víc než zavrženíhodné. V našem případě jsme se ničeho nezákonného nedopouštěli – vždyť šlo pouze o to, že jsme po obřadu a uložení rakve do hrobu tuto vykopali a mrtvého dali do jiné. Tomu už ostatně bylo jedno, že namísto v drahém naleštěném dubu leží v obyčejném smrku...
Asi nejcennější zkušeností, kterou jsem během těchto let udělal, bylo na první pohled banální zjištění, že nejdůležitější roli hrají v životě člověka peníze. Když je nemáte, nemůžete si dopřát žádné potěšení, žádnou radost, pouze sníte o tom, co byste všechno mohli, kdybyste byli bohatí... S penězi (zvlášť, když je jich hodně) se váš život okamžitě stane šťastným.
Jak všichni víme, štěstí člověka spočívá v tom, že může pomáhat lidem, kteří jsou z nějakého (např. zdravotního) důvodu na jeho pomoc odkázáni. V tomto ohledu jsme oba, švagr i já, svrchovaně šťastnými lidmi, neboť za peníze z našeho podnikání se toho podařilo opravdu hodně. Zmíním např. pořízení elektrického invalidního vozíku pro Jiřího A., zakoupení polohovací postele, díky níž může paní Alena ošetřovat svého ochrnutého manžela, uhrazení nákladů na operaci srdce pro šestnáctiletého Daniela...
A práce je pořád dost – včera jsme četli inzerát, v němž se rodiče malé Aničky B. obracejí na veřejnost s prosbou o přispění na drahé léky pro jejich dítě, trpící tzv. nemocí motýlích křídel. Pojišťovna hradí léčbu jen částečně a částka 200 000 Kč je nad finanční možnosti mladých manželů.
Dvě stě tisíc – to jsou tři rakve...
Výraz velký označuje samozřejmě počet přítomných smutečních hostů a celkovou atmosféru obřadu. Tu vytváří další počet – hudebníků, věnců, dekorativních předmětů v chrámu atd. Je celkem logické, že k velkému pohřbu jaksi automaticky patří i velká (ve smyslu velkolepá) rakev, v níž spočívá nebožtíkovo tělo, které posléze čtyři páry silných mužských rukou spustí do hrobu – pochopitelně i s tou rakví, přesněji řečeno v ní.
Jak jsem již konstatoval na začátku, ten pohřeb byl velký. Je dokonce možné, že pro takové jako on bude nutné vymyslet ještě nějaké vznešenější označení, protože i když jsem velkých pohřbů v našem městě do té doby osobně zažil asi dvacet, tento byl mezi nimi určitě největší. Dokonce jsem měl nepříjemný pocit zavádějícího informování, když jsem pak doma oznamoval na lůžko upoutané a tudíž na obřadu nepřítomné sestře, že pohřeb J. D. byl „velký“. To slovo se k tak monstrózní akci prostě nehodilo, jeho banalita a nicneříkajícnost bily do očí (tedy uší). Cítil jsem potřebu okořenit svou smuteční zprávu o nějakou zajímavost či perličku a hned vzápětí mi bylo jasné, že budu mluvit o Ní...
Během obřadu stála nehybně úplně vpředu a měl jsem dojem, že ji neobdivuji jen já, ale že se k ní upírají oči všech přítomných. A bylo proč – ta krása, elegance, ty nádherné proporce! Celá černá se stříbrnými ozdobami a jemnými krajkami – a ty štíhlé, pevné nožky...
Ano, ta rakev byla dokonalá!
Když jsem se po nějaké době z dobře informovaných městských tamtamů doslechl, že částka, kterou truchlící rodina za pohřeb zaplatila, činila bezmála půl miliónu korun, byl jsem ohromen. O tom, jak drahou záležitostí dnešní pohřby mohou být, jsem sice měl určité povědomí, to se ovšem pohybovalo v řádu desetitisíců, nikoli statisíců korun. Jistě – finanční nákladnost tohoto konkrétního pohřbu měla svou příčinu v tom, že rodina zemřelého, takto místního bosse, který zbohatl na transakcích s konkurzními podstatami zkrachovalých firem (lidovým názvem pro tuto činnost je známé „tunelování“), se chtěla před zraky celého města takříkajíc „ukázat“ a na penězích očividně nešetřila.
Kolik z oné půlmilionové sumy činila cena rakve? Tato otázka mne (dá se říct, že čistě intuitivně) napadla již během obřadu a tehdy můj odhad činil cca 20 000 Kč. Poté, co se ke mně donesla zpráva o celkové ceně pohřbu, mi bylo jasné, že rakev musela být určitě dražší. Nebudu zde detailně popisovat pátrání, které jsem podnikl za účelem vyzvědění příslušné cifry, ovšem na konci bylo opět ohromení. Ta rakev stála 130 000 Kč!
To byl spouštěč, který v mé mysli vyvolal doslova kaskádu logických konstrukcí, jejímuž konci vévodil jednoduchý závěr – pohřbít mrtvého v tak drahé rakvi je úplně to samé, jako vykopat jámu, hodit do ní 130 kusů tisícikorunových bankovek, zase ji zaházet a ty prachy tam nechat zetlít! A tak spatřil světlo světa můj plán, resp. podnikatelský záměr...
Získat pro něj mého švagra se ukázalo být velmi snadné, navíc jeho analytický mozek rozpracoval celou věc do nejmenších detailů. Dal jsem mu plně za pravdu např. v tom, že nemá cenu plýtvat energií na relativně laciné rakve a tak částka, na níž jsme se shodli jako na limitní, činila 50 000 Kč. I další švagrovy úvahy svědčily o jeho bystrém a praktickém uvažování – jestliže se v našem městě koná ročně cca osmdesát pohřbů, pak odpočítáme-li kremace (50%) a ze zbylých čtyřiceti bude polovina „velkých“ (průměrná cena rakve 60 000 Kč), činí celkový výnos přibližně 1 200 000 Kč. Od toho je samozřejmě nutné odečíst 20%, protože rakve budeme prodávat se slevou, i tak si však přijdeme ročně na milión korun českých!
Na naši první akci si vzpomínám jako na adrenalinovou záležitost, kdy jsme byli oba značně nervózní a i když nakonec všechno dobře dopadlo, bylo zřejmé, že se musíme na ty další připravit lépe a vyvarovat se některých chyb. Probíhalo to zhruba tak, že po jednom z pohřbů, kterých jsme se zúčastňovali za účelem zjištění ceny rakve a polohy hrobu, jsme dospěli k závěru, že tato je opravdu výstavní a určitě stojí za vynaloženou námahu. Po setmění jsme se tedy se švagrovou skříňovou Avií vypravili ke hřbitovu, kde jsme zaparkovali poblíž brány a chvíli počkali na úplnou tmu. Pak jsme se vydali ke hrobu a dali se do kopání – půda byla měkká, neboť hrob byl čerstvě zaházený a tak jsme zhruba za dvě hodiny narazili na rakev. Po další hodině jsme ji vyzvedli, otevřeli, nebožtíka přeložili do jiné, zhotovené z neohoblovaných smrkových prken a podruhé ho pohřbili. Vše jsme prováděli pietně, s náležitou úctou k zesnulému. Menší problém nastal, když jsme rakev přenášeli přes hřbitovní zeď, protože jsme podcenili její váhu – tehdy jsme ještě netušili, že rakve z dubového masívu mohou vážit až 250 kg! Příště jsme již s sebou vozili speciálně upravený zvedák. Domů jsme přijeli asi ve tři ráno, umyli se a šli spát. Na druhý den byla rakev pečlivě očištěna, dezinfikována a připravena k prodeji. Původní cenu (100 000 Kč) jsme snížili o 20% a byli příjemně překvapeni, když se během dvou dnů ozval zájemce. Bez dlouhých okolků si s námi plácl...
To bylo před čtyřmi roky. Dnes máme stejných akcí za sebou již desítky a naše předpoklady o ziskovosti tohoto druhu podnikání se ukázaly být správné – za zmíněnou dobu jsme si vydělali čtyři milióny korun.
Chci podotknout, že s morální stránkou našeho podnikání jsme neměli žádné problémy. Kdybychom kradli rakve přímo ze skladu pohřební služby, bylo by to zajisté jednání víc než zavrženíhodné. V našem případě jsme se ničeho nezákonného nedopouštěli – vždyť šlo pouze o to, že jsme po obřadu a uložení rakve do hrobu tuto vykopali a mrtvého dali do jiné. Tomu už ostatně bylo jedno, že namísto v drahém naleštěném dubu leží v obyčejném smrku...
Asi nejcennější zkušeností, kterou jsem během těchto let udělal, bylo na první pohled banální zjištění, že nejdůležitější roli hrají v životě člověka peníze. Když je nemáte, nemůžete si dopřát žádné potěšení, žádnou radost, pouze sníte o tom, co byste všechno mohli, kdybyste byli bohatí... S penězi (zvlášť, když je jich hodně) se váš život okamžitě stane šťastným.
Jak všichni víme, štěstí člověka spočívá v tom, že může pomáhat lidem, kteří jsou z nějakého (např. zdravotního) důvodu na jeho pomoc odkázáni. V tomto ohledu jsme oba, švagr i já, svrchovaně šťastnými lidmi, neboť za peníze z našeho podnikání se toho podařilo opravdu hodně. Zmíním např. pořízení elektrického invalidního vozíku pro Jiřího A., zakoupení polohovací postele, díky níž může paní Alena ošetřovat svého ochrnutého manžela, uhrazení nákladů na operaci srdce pro šestnáctiletého Daniela...
A práce je pořád dost – včera jsme četli inzerát, v němž se rodiče malé Aničky B. obracejí na veřejnost s prosbou o přispění na drahé léky pro jejich dítě, trpící tzv. nemocí motýlích křídel. Pojišťovna hradí léčbu jen částečně a částka 200 000 Kč je nad finanční možnosti mladých manželů.
Dvě stě tisíc – to jsou tři rakve...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)