středa 4. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (96)

Chovanec

B u d e t e - l i   t o h l e   š í ř i t
t a k   v á s   b r z o   p ř e j d e   s r a n d a . . .
J e   t o   h o a x ,  f a k e   a   h y b r i d
j a s n á   r u s k á   p r o p a g a n d a !

úterý 3. ledna 2017

ХАЙКУ (8)


О д и н о к а я   п т и ц а  –

в   к о р м у ш к е   п о л н о й   в о р о б ь ё в

с и н и ц а

pondělí 2. ledna 2017

BLÍŽÍME SE K JAKOBÍNSKÉ DIKTATUŘE?

Je 17. září 1793 a francouzský parlament, tzv. konvent, přijímá další z protidemokratických zákonů, kterých od svého ustanovení vyplodil již desítky. Tento nejnovější Zákon o podezřelých je však přece jen čímsi výjimečný. Od dnešního dne to má být ve Francii tak, že zločincem v očích státu se stane nejen ten, kdo spáchá nějaký protirežimní čin (za nějž se považuje např. veřejné vyznávání katolické víry, odmítání státního náboženství s jeho kultem Nejvyšší Bytosti apod.), ale i zcela bezúhonný člověk, který však neprojevuje požadované revoluční a vlastenecké smýšlení. A kdo bude posuzovatelem toho, zda ten či onen je dostatečně uvědomělý? Je to úplně jednoduché – toto právo i povinnost zároveň bude mít každý Francouz, který, pokud u někoho zjistí malou oddanost vůči novému režimu, musí takového monarchistu, federalistu či zakukleného nepřítele volnosti, rovnosti a bratrství udat úřadům. Je samozřejmé, že u soudu pak tyto protispolečenské elementy nemůže čekat nic jiného než smrt. Začíná jakobínský teror a tzv. „krmení gilotiny“, a to až do července příštího roku, kdy revoluce, která – jak známo – požírá své děti, setne hlavy i jejím nejmocnějším protagonistům.
Kdo konkrétně spadal do této kategorie tzv. podezřelých? Podívejme se na několik paragrafů zmíněného zákona, podle nichž to mohl být prakticky kdokoliv:
Ti, kteří se buď svým chováním nebo svými projevy nebo svými spisy projevili jako zastánci tyranie nebo federalismu a jako nepřátelé svobody.
Ti, kteří nebudou moci prokázat způsobem předepsaným dekretem ze dne 21. března z jakých existenčních prostředků žijí a že neučinili zadost všem svým občanským povinnostem.
Ti, jimž bylo odmítnuto vydání průkazu o občanské spolehlivosti.
Veřejní funkcionáři suspendovaní nebo sesazení ze svých funkcí národním konventem nebo jeho komisaři, kteří nebyli znovu uvedeni ve svůj úřad.
Ti z bývalých šlechticů, a to manželé, ženy, otcové, matky, synové nebo dcery, bratři nebo sestry bez rozdílu a zaměstnanci emigrantů, kteří trvale neprojevovali oddanost revoluci.
Ti, kteří emigrovali v období od 1. července 1789 do uveřejnění dekretu ze dne 30. března 1792, i když se vrátili do Francie ve lhůtě stanovené tímto dekretem nebo ještě dříve.
A aby to bylo úplně jasné, Saint-Just, jeden z vůdců revoluce, se v projevu k poslancům vyjádřil zcela jednoznačně:
Nesmíte již šetřit nepřátel nového řádu věcí, svoboda musí zvítězit stůj co stůj. Musíte potrestat nejenom zrádce, ale i lhostejné, musíte potrestat každého, kdo je vzhledem k republice nečinný a nic pro ni nedělá... Je třeba vládnout železem těm, kterým není možno vládnout spravedlností, je třeba potlačit tyrany!
Dodejme, že takto vládli lidé, kteří měli plná ústa svobody, demokracie a lidských práv a byli přesvědčeni o tom, že slouží blahu národa...
Dnes se nepíše rok 1793, ale 2017. V České republice jsou schvalovány zákony, vedoucí ke stále většímu omezování svobody slova a projevu. Lidé, kteří nesdílejí oficiální doktrínu multikulturalismu a tzv. evropských hodnot nebo si dokonce troufnou např. označit uprchlickou politiku, prováděnou bruselskými byrokraty s pomocí domácích kolaborantů za nebezpečnou a protinárodní, jsou automaticky „podezřelí“ a jsou jim dávány ostrakizující nálepky typu xenofob a rasista. A to ve jménu svobody a demokracie, přesně jako se v úvodu zmíněné revoluční Francii dělili občané na ty správné, tj. poslušné, uvědomělé a aktivní a na ty druhé – nezdravě svobodomyslné, nezkorumpovatelné a tudíž nebezpečné.
Jistě, lze namítnout, že za názory a myšlenky se dnes nepopravuje. To však nic nemění na faktu, že gilotina státní perzekuce visí nad každým „podezřelým“, který se neprojevuje dost sluníčkovsky. Tak zaměstnavatelé zkoumají facebookové profily, blogy a weby svých zaměstnanců a ten, kdo se na sociálních sítích projevuje politicky nekorektně víc, než je zdrávo, riskuje propuštění. Pokud jste např. členem organizací Českoslovenští vojáci v záloze, Domobrana apod., je vám apriori znemožněno vykonávat některá povolání – nemůžete se stát třeba policistou nebo vojákem.
To, jak je tento tlak na loajalitu, konformitu a občanskou pasivitu silný, svědčí skutečnost, že lidé, kteří se pohybují ve světě médií, politiky, kultury, státní správy apod., se ze strachu, aby nebyli zaškatulkováni mezi „podezřelé“, uchylují ke stále angažovanějším projevům „proevropského smýšlení“, ať už formou kydání špíny na prezidenta, prouprchlickými aktivitami, vytvářením seznamů „prorusky“ orientovaných médií, sepisováním a podepisováním nekonečných peticí proti xenofobii, extrémismu a pravicovému radikalismu, resp. za toleranci, humanitu či vstřícnost ke kulturním odlišnostem migrantů atd. Zvláště tzv. „umělci“ a „novináři“ se ponižují a panáčkují před státní mocí víc, než kdysi jejich předchůdci z dob anticharty.
Říká se, že mluvit pravdu v době, kdy vládne lež a pokrytectví, je revolučním činem. Věřím, že u nás navzdory sílícím tlakům na umlčení nepohodlných názorů zůstane vždy dost revolucionářů, kteří se nedají zastrašit.

ХАЙКУ (7)


З А П Р Е Т   Н А   К О Р М Л Е Н И Е !

о б е з ь я н ы   с х о д я т с я

к   м о е м у   п р е с т у п л е н и ю

HAIKU (78)


N o v o r o č n í   B l e s k

–  k r o m ě   p o p á l e n i n

d v a   č l á n k y   p r s t u

neděle 1. ledna 2017

AMERICKÁ MAFIE MÁ V DONALDU TRUMPOVI NEJNEBEZPEČNĚJŠÍHO PROTIVNÍKA OD DOB BRATŘÍ KENNEDYŮ

dtusa

(Psáno 17. 3. 2016)

Amerika bývá označována za zemi neomezených možností a i když fluidum této fráze už dávno ztratilo svůj hypnotizující účinek, zdá se, že americký sen o možnosti nemožného dnes opět nabývá reálných obrysů, když se zmaterializoval do jediného jména, resp. člověka.
Jak se vůbec mohlo stát, že establishment, využívající demokratické procedury svobodných voleb k cílenému vybírání „správných“ lidí, jejich mediální prezentaci jako „odborníků“, „vizionářů“ či „vůdců“ podle toho, na co voliči zrovna nejvíc slyší a následnému dosazování těchto „spolehlivých“, protože finančně závislých a tudíž zkorumpovaných či zkorumpovatelných jedinců na klíčové pozice ve státě, včetně té nejvyšší – jak se tedy mohlo stát, že se to nyní americkým šedým eminencím vymklo kontrole? Tuto otázku si kladou nejen překvapení novináři a nejrůznější političtí komentátoři, ale především lidé ze zákulisí, z kruhů nejbohatších a nejvlivnějších rodinných klanů, což je pochopitelně v USA pouhý eufemismus pro mafii. Jejich znepokojení je patrné z řady na první pohled nepodstatných detailů, které doprovázejí probíhající předvolební klání během tzv. primárek, majících za cíl vybrat kandidáty dvou hlavních stran.
Před americkou mafií poprvé od dob bratří Kennedyů stojí protivník, hrozící narušit půlstoletí trvající status quo, tedy nepsanou dohodu o rozdělení sfér vlivu mezi politickou reprezentací a finančně-ekonomickou oligarchií. A to za situace, kdy zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se instalace dalšího povolného prezidenta mohla špičkám amerických elit vymknout z rukou. Po osmi letech „vládnutí“ Baracka Husajna Obamy, zřejmě nejtypičtějšího „mediálního“ prezidenta v celých dějinách USA, se však nečekaně ukázalo, že veřejnost je možné klamat jen do určité míry, resp. že mediální manipulace nakonec nutně narazí na svůj strop a stává se de facto kontraproduktivní, protože evidentní, očividnou a tudíž prohlédnutelnou. Jinak řečeno – zatímco před osmi lety mocná finanční podpora, grandiózní předvolební kampaň a mediální masáž černých Američanů pohodlně stačily pro vstup Obamy do Bílého domu, dnes stojí mafie před problémem, který se zdá být (legálními prostředky) neřešitelný. Zkorumpovat miliardáře Trumpa je nemožné a podpora Clintonové, byť sebevětší a sebenákladnější, nedává žádnou záruku, že bude skutečně zvolena.
V této souvislosti tudíž nepřekvapuje, že tu a tam začínají prosakovat na veřejnost úvahy (kdo je asi šíří?) o možném „kennedyovském“ osudu Donalda Trumpa, mající evidentně za cíl „připravit“ Američany na tuto možnou eventualitu a tak jim nenápadně, ale jasně připomenout, kdo je tu skutečným pánem. Z historie Spojených států je zřejmé, že mafie se sice nejraději drží v pozadí, v případě ohrožení svých zájmů však nikdy neváhá vystoupit s brutální silou, která dokáže šokovat a zastrašit každého, kdo by se jí chtěl postavit do cesty. Dnes je mimo jakoukoliv pochybnost jasné, že právě nejvyšší mafiánští bossové ve spojení se svými komplici v CIA stáli za atentátem na J. F. Kennedyho (viz např. recenze knihy Konspirace: http://haiku-etc.bloger.cz/MOJE-EX-LIBRIS/ANTHONY-SUMMERS-KONSPIRACE), báchorce o údajném osamělém střelci Oswaldovi už v USA nevěří skoro nikdo. Je možné, že by se historie mohla opakovat?
Bohužel, řada indicií tomu nasvědčuje. Je samozřejmě otázkou, jak by mafie v této věci postupovala. Možnosti má dvě – buď vsadit na to, že Clintonová ve volbách zvítězí a nebude tudíž nutné sahat ke „krizovému scénáři“, což je ovšem riskantní, protože v případě Trumpova vítězství by atentát na nového prezidenta mohl vést k všeobecnému lidovému povstání. Druhou možností je pak Trumpovo odstranění ještě před volbami, ale i to je spojeno s řadou nepředvídatelných následků.
Donald Trump jistě není vzorem ctností či pevných morálních zásad. Je to ovšem člověk, u kterého se zdravý selský rozum spojuje se silnou vůlí, nekomplikovaný pohled na svět s přesvědčením, že zdánlivě složité věci se dají ve skutečnosti řešit jednoduchými prostředky. Bez těchto vlastností by se nikdy nemohl stát veleúspěšným podnikatelem. Když k tomu připočteme jeho známé pohrdání politickou korektností, pak je zřejmé, že by mohl být právě tím prezidentem, kterého Amerika v dnešní době potřebuje.
Uvidíme, co přinesou příští dny...

P. S.: (1. 1. 2017) Do Trumpovy inaugurace zbývají tři týdny. Kéž ho ochraňuje Bůh...


POETICKÉ KOMENTÁŘE (95)

Anahradnivozidlo_2

M u z e á l n í   e x p o n á t ?
N e  –  v ž d y ť   d o d n e s   s l o u ž í   m ě s t u !
N e m á t e   s e   č e h o   b á t
z k ř í ž í - l i   v á m   n ě k d y   c e s t u 

BÁSNĚNÍ (65)


Zaměstnanci v McDonald´s

Mladý kolektiv
profesionální tým
sehraná parta

sobota 31. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (94)

Avystavaexotu_2

J e d e n   h e z č í   n e ž l i   d r u h ý
( j s o u   t u   s k o r o   v š e c h n y   d r u h y )
c h y b í   j e n o m . . .  K d o   t o   v í ?
S p r á v n ě  –  b u r e š   ř e p k o v ý

pátek 30. prosince 2016

PAULA HAWKINSOVÁ: DÍVKA VE VLAKU

Divkavevlaku

Kniha roku? No to snad ne!

Úchvatná, jedinečná, strhující, fantastická...
Kýčovitá, podprůměrná, ubohá, prvoplánová...
Říká se, že co člověk, to jiný názor a je to do jisté míry pravda. Proč jen do „jisté“ míry? Asi proto, že (mluvím teď o knihách, resp. spisovatelích) na některé literární velikány a jejich díla „musí“ mít všichni pouze jeden názor – co bychom si asi pomysleli o někom, kdo by Shakespearova dramata označil za slátaniny, popř. Franze Kafku za průměrného pisálka? Myslím, že autory podobných výroků bychom stěží považovali za literární znalce a odborníky. Na základní škole jsem se sice jednou setkal s výrokem jistého spolužáka (vysloveným v přítomnosti třídní učitelky a velké milovnice klasické literatury), že Čapkova Matka je „blbost“, ovšem Pavel G. byl známý tím, že jeho rozumové schopnosti nebyly nejrozvinutější, o abstraktním myšlení ani nemluvě...
Co to všechno má ale dělat s Dívkou ve vlaku? Vždyť v jejím případě se jedná o takový druh literatury, na nějž může být tolik názorů, kolik je čtenářů, nebo snad ne? Samozřejmě – do jisté míry ano. A proč jen do „jisté“ míry? Pokusím se to krátce vysvětlit.
Bestseller Pauly Hawkinsové rozdělil čtenáře do dvou nesmiřitelných táborů – v úvodu jsem citoval některá adjektiva, jimiž byla Dívka ve vlaku hodnocena. Mám v této souvislosti jedinou otázku: Je možné, aby se jedné a téže knize dostalo současně nevídaných ovací hraničících se zbožňováním a pohrdavého odmítnutí jakožto literárního braku? Myslím si, že to možné není a že pravdu má v tomto případě pouze jedna strana. Která?
Abychom na tuto otázku mohli seriózně odpovědět, je samozřejmě zapotřebí podívat se knize „na zoubek“. Takže – hlavní postavou je Rachel, podivná a podivínská osůbka, neustále zmítaná duševními traumaty všemožného druhu a působící naprosto nevěrohodně. Autorka zřejmě chtěla vytvořit portrét moderní, nezávislé ženy, žijící „tady a teď“, jenže jí z toho vposledku vyšla totální „závislačka“ na alkoholu a sexu, do níž (čímž bylo dílo zkázy dokonáno) „napěchovala“ co možná nejvíce emocionálního balastu, v němž se nešťastnice po celou knihu plácá. Je příznačné, že i pro ty, kdo jsou jinak knihou Hawkinsové unešeni, je Rachel většinou „nesympatická“, popř. jim „leze na nervy“.
Bohužel, anglická spisovatelka si naprosto stejně „pohrála“ i s ostatními „hrdinkami“, takže třeba taková Anna si s Rachel v trapnosti a vyumělkovanosti v ničem nezadá. Psychologie postav je zkrátka na bodu mrazu a se samotným příběhem je to úplně stejné – jde o pokus o spojení několika literárních žánrů, který dopadl přesně tak, jak nás učí přísloví o honění několika zajíců najednou, tj. neúspěšně. Vypadá to, že autorka ani nevěděla, co vlastně chce psát – thriller, horor, detektivku? Od každého je tam trochu a celé se to rozpadá, protože absentuje kvalitní literární „malta“, která by celek držela pohromadě. A když se už přece jen tu a tam zdá, že se blýská na lepší časy, že vyprávění dostává jakous takous logiku, je tento pozitivní náběh okamžitě zlikvidován návratem do původního, tj. pseudopsychologizujícího, rádoby drsného stylu a čtenář zahlcován dalšími a dalšími Rachelinými excesy. A ještě něco – nechci Paulu Hawkinsovou podezírat z plagiátorství, ale úvodní pasáže její knihy až příliš připomínají Alfreda Hitchcocka, resp. Okna do dvora.
Suma sumárum – vůbec mi není jasné, co je na té knize tak světoborného. Absolutně nechápu ty, kdo ji vynášejí do nebes, naopak se mi zdá, že Dívka ve vlaku je klasickým příkladem „úspěšného“ marketingu, založeného na davové psychóze z knížky, kterou „všichni čtou“. Může být ale zárukou literární kvality např. to, že si tento „bestseller“ koupily v Americe tři miliony lidí?
Když se vrátím na začátek, konkrétně tedy k onomu „povinnému“ respektu k jistým klasickým dílům a tento axiom obrátím, resp. přijmu teorii, že existují také knihy, které se „musí nelíbit“, pak bych mezi ně Dívku ve vlaku určitě zařadil...

HAIKU (77)


M á   p r v n í   f o t k a

–  m a t k a   n a   p r o c h á z c e

v   o s m é m   m ě s í c i

čtvrtek 29. prosince 2016

ХАЙКУ (6)


К а р л о в   м о с т  –

ч а й к и   м н е   н е   п о з в о л я ю т

к о р м и т ь   л е б е д е й

středa 28. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (93)

Aviagraslecna

D o m č o ,  n a d   t o u   t v o j í
p ř e d v o l e b n í   s e x m i s í
m n ě   s p í š   r o z u m   s t o j í
j a k o u   t y   j s i   s l e p i c í

úterý 27. prosince 2016

HAIKU (76)


P o u z d r o   n a   h o u s l e

–  m u ž   v   p o d c h o d u   h r a j e

z a t í m   z d a r m a

POETICKÉ KOMENTÁŘE (92)














P r o č   b y   t ě l o   n e š l o   k o l e m
n e b o   t ř e b a   o k o l o  -
l e s e m ,  ř e k o u ,  l o u k o u ,  p o l e m . . .
c o   j e   k o m u   d o   t o h o ?

HAIKU (75)


V r a b e c   n a   p l o t ě

č e k á   a ž   n a s y p u

s l e p i c í m

pondělí 26. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (91)

Akradezvlidlu


J e   t o   p r a v d a  -  l o u p i t   t a d y
t o   j e   v á ž n ě   o   z d r a v í    
l é p e   j e   s n a d   u m ř í t   h l a d y
n e ž l i   z   t é h l e   p o t r a v y . . . 

ХАЙГА (1)


Я искал –
найти пять отличий
не смог


ХАЙКУ (5)


П р о с н у л с я   п е р в ы м

–  в   м о е й   л а д о н и

с п и т   т в о я   г р у д ь

neděle 25. prosince 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (90)

Ustinadlabemfoglar

T o ,  ž e   F o g l a r   p r o s t ě   m u s í
m í t   p a m ě t n í   d e s k u
p o c h o p i l i   l i d é   v   Ú s t í
j a k o   p r v n í   v   Č e s k u