Z c e l a s p r á v n ě – c o p a k s e d á
c h o d i t s e v š í m k z u b a ř i ?
T o j e j a k o b ě ž e t t ř e b a
s p r a v i t s i c h r u p k u š a ř i . . .
čtvrtek 15. prosince 2016
středa 14. prosince 2016
JARON LANIER: KOMU PATŘÍ BUDOUCNOST?
Velkolepá kniha – je možné zachránit se v tajemném světě internetových Sirén?
Stručně řečeno, kniha pojednává o možnostech dalšího vývoje digitálních technologií, resp. jeho dopadu na uspořádání lidské společnosti v „postpostmoderní“ době. Jedná se tedy o technologicko-sociologický pohled do více či méně vzdálené budoucnosti, přičemž perfektní znalost problematiky autorovi umožňuje analyzovat tento fenomén z nejrůznějších úhlů pohledu. A protože Jaronu Lanierovi nechybí ani smysl pro humor, jeho dílo je mnohem víc než jen suchou vědeckou záležitostí – čtenář si kromě osvojení obrovského množství nových informací a poznatků užije i zábavy a intelektuálního dobrodružství.
Dodejme, že americký odborník na informační technologie před nás předstupuje jako člověk, který do jisté míry „zpytuje svědomí“, neboť sebekriticky doznává, že v 80. letech minulého století patřil k nadšencům, domnívajícím se, že rozvoj těchto nových produktů přinese pouze klady. Dnes ovšem přiznává, že tato optimistická vize byla mylná a kniha Komu patří budoucnost je tak kromě jiného i korekturou jeho dřívějších názorů a postojů. Jaron Lanier např. uvádí, že uživatelé Facebooku jsou de facto oběťmi jeho provozovatelů, když je jim nabízena zdánlivě bezplatná služba, přičemž ve skutečnosti za ni „platí“ ohromnou kvantitou osobních informací, které tzv. „sdílejí“ a jež jsou následně využívány v marketingu a přinášejí pohádkové zisky. Jistě, lidé se takto rozhodují dobrovolně, ovšem to nemění nic na faktu, že logické by bylo, kdyby za zveřejňování svých dat dostávali zaplaceno. Další a pochopitelně mnohem vážnější věcí je sledování uživatelů zpravodajskými službami, k čemuž na síti dochází v mnohem větším měřítku, než se předpokládalo před Snowdenovým odhalením těchto praktik.
Převážná část knihy je, jak už bylo avizováno, věnována výhledům do budoucna. Kam vědecký pokrok v oblasti digitalizace a informačních technologií vůbec dospěje – má nějaké limity, nebo půjde o nikdy nekončící proces neustálých inovací? Pro představu – první SMS zpráva byla odeslána v roce 1992! A možná si někdo vzpomíná, že mobilní telefony se u nás začaly prodávat v roce 1997. Jestliže se dnes, o necelých 20 let později, díváme na první typy mobilů jako na digitální pravěk, pak se možná za několik desetiletí budeme usmívat a kroutit hlavou nad primitivností a technickou zaostalostí současných nejmodernějších chytrých telefonů, tabletů a dalších vymožeností. I když tedy nevíme přesně kterými cestami a k jakým cílům, je na druhou stranu vcelku jasné, že vývoj půjde stále dopředu. Jaron Lanier obrací naši pozornost k několika možným scénářům.
Zastavme se u 3D tiskáren, které podle jeho názoru jednou vyvolají naprostou revoluci ve výrobě spotřebního zboží. Dojde k tomu, že se např. budou vyrábět oděvy, přesně padnoucí na konkrétního člověka, navíc pouze na jedno použití. Klasické šaty však zřejmě nezaniknou úplně – půjde o podobný proces, jaký jsme již zažili v hudebním průmyslu, kdy CD disky nahradily gramofonové desky, na které ovšem mnozí nedají dopustit, takže se – byť v mnohem menší míře – vyrábějí dodnes.
V dějinách to bylo vždycky tak, že nové vynálezy měly za následek zánik často celých průmyslových odvětví, zároveň však vytvoření nových. Otázka zní, jestli tomu tak bude i nadále, resp. zda ti, kdo takto přijdou o práci, najdou uplatnění někde jinde. Podle Laniera dojde nejspíš k tomu, že vznikne nová třída tzv. „nepotřebných“ lidí, kteří se ovšem budou dožadovat svého podílu na všeobecné hojnosti. Sociální napětí, jež tato nová situace sebou ponese, není radno podceňovat – bude jako řešení přijat již dnes diskutovaný návrh dávat těmto lidem paušální „plat“, z nějž nejen vyžijí, ale zachovají si i určitý materiální standard, dostatečný na to, aby se nebouřili?
Velmi zajímavá je autorem vypracovaná teorie tzv. Sirén. Zde si Jaron Lanier posloužil příměrem z řecké mytologie, konkrétně jednou pasáží z Odyssei, kde námořníci, plující kolem ostrova Sirén, byli lákáni neodolatelně krásnými ženskými hlasy, které je posléze přivedly do záhuby. Těmi dnešními Sirénami jsou informační servery, slibující fantastické nabídky nejrůznějších služeb, samozřejmě zdarma a s veškerým komfortem. Všechno je přitom v pořádku, lidé se „svobodně“ rozhodují, zda hlasu Sirén dopřejí sluchu – je to ovšem stejná svoboda, s jakou gambler usedá k hracím automatům, kuřák si zapaluje cigaretu či alkoholik otvírá láhev rumu. A stejně tak se lidé „svobodně“ rozhodují, že si založí svůj profil na Facebooku, na němž si poté vytvoří „svobodnou závislost“.
Jak známo, bájný Odysseus se před Sirénami zachránil tak, že svým námořníkům zalil uši voskem a sám se nechal připoutat ke stěžni. Existuje pro lidi dnešní doby nějaká záchrana před Sirénami na internetu? Možná ano – to by ale museli používat zdravý selský rozum, který však ti, kdo tráví dny, měsíce a roky před monitorem, postupně ztrácejí. A tak např. mnozí majitelé e-shopů sedají na lep „odborníkům na SEO“, kteří jim prý zajistí, že právě jejich firma bude ve vyhledávačích figurovat na prvním místě (v každém případě hodně vysoko). Jestliže to samé slibují stovkám či tisícům dalších lidí, pak je snad jasné, že je to celé nesmysl, protože první může být vždy pouze jeden... Podobných příkladů je v knize celá řada.
Její podtitul zní: „Nejste zákazníkem internetových firem: jste jejich produktem.“ Dá se říct, že právě v něm je do jisté míry skrytá odpověď na otázku z názvu, totiž „Komu patří budoucnost“? Podle mého názoru zní odpověď přibližně takto: Těm, kteří se nenechají zmanipulovat a nestanou se otroky internetu a jeho Sirén. Něco podobného říká ostatně i Jaron Lanier na konci své fascinující knihy:
Lidé se mě každý den ptají, zda by měli odejít z Facebooku. Počátkem tohoto desetiletí to ještě byla osobní volba, nyní je z toho ale rozhodnutí, které má značné náklady. Rozhodnutí nepoužívat služby Sirén se stává útrpnou zkouškou, něčím jako volbou „žít mimo síť“.
Zásadně důležité je zažít alespoň jednou za život, jaké je vzepřít se společenskému tlaku. Jestliže každý tvrdí, že když se nepřizpůsobíme, budeme vyvrženi a opuštěni, musíme ochutnat, jaké to je, když je budeme ignorovat a vytyčíme si vlastní dráhu, abychom objevili sebe samé jako jedinečné osobnosti.
Může to být dvojnásob složité, protože když se dnes mluví o přizpůsobování a konformitě, často to naopak zní, jako by to byla nějaká forma odporu proti konformismu. Právě když ostatní tvrdí, že dělat to co jiní je znakem svobody, novosti a radikálnosti, bychom se měli zastavit a zamyslet se. Nesmí nás však překvapit, že to bude opravdu těžké.
Lze jen doporučit osobní experiment. Zkusme přestat na šest měsíců používat všechny bezplatné internetové služby, na něž jsme zvyklí, a sledujme, co se bude dít. Nemusíme se jich zříci navždy, vše radikálně odsoudit a vůbec se chovat dramaticky. Prostě si jen zaexperimentujme. Určitě se dozvíme o sobě, svých přátelích, o světě a internetu více, než kdybychom to nikdy nezkusili.
Bude to mít svou cenu, protože to, co děláme dnes, nás trestá. Užitek, který z toho získáme, za to ale takřka zaručeně bude stát.
Dodejme, že americký odborník na informační technologie před nás předstupuje jako člověk, který do jisté míry „zpytuje svědomí“, neboť sebekriticky doznává, že v 80. letech minulého století patřil k nadšencům, domnívajícím se, že rozvoj těchto nových produktů přinese pouze klady. Dnes ovšem přiznává, že tato optimistická vize byla mylná a kniha Komu patří budoucnost je tak kromě jiného i korekturou jeho dřívějších názorů a postojů. Jaron Lanier např. uvádí, že uživatelé Facebooku jsou de facto oběťmi jeho provozovatelů, když je jim nabízena zdánlivě bezplatná služba, přičemž ve skutečnosti za ni „platí“ ohromnou kvantitou osobních informací, které tzv. „sdílejí“ a jež jsou následně využívány v marketingu a přinášejí pohádkové zisky. Jistě, lidé se takto rozhodují dobrovolně, ovšem to nemění nic na faktu, že logické by bylo, kdyby za zveřejňování svých dat dostávali zaplaceno. Další a pochopitelně mnohem vážnější věcí je sledování uživatelů zpravodajskými službami, k čemuž na síti dochází v mnohem větším měřítku, než se předpokládalo před Snowdenovým odhalením těchto praktik.
Převážná část knihy je, jak už bylo avizováno, věnována výhledům do budoucna. Kam vědecký pokrok v oblasti digitalizace a informačních technologií vůbec dospěje – má nějaké limity, nebo půjde o nikdy nekončící proces neustálých inovací? Pro představu – první SMS zpráva byla odeslána v roce 1992! A možná si někdo vzpomíná, že mobilní telefony se u nás začaly prodávat v roce 1997. Jestliže se dnes, o necelých 20 let později, díváme na první typy mobilů jako na digitální pravěk, pak se možná za několik desetiletí budeme usmívat a kroutit hlavou nad primitivností a technickou zaostalostí současných nejmodernějších chytrých telefonů, tabletů a dalších vymožeností. I když tedy nevíme přesně kterými cestami a k jakým cílům, je na druhou stranu vcelku jasné, že vývoj půjde stále dopředu. Jaron Lanier obrací naši pozornost k několika možným scénářům.
Zastavme se u 3D tiskáren, které podle jeho názoru jednou vyvolají naprostou revoluci ve výrobě spotřebního zboží. Dojde k tomu, že se např. budou vyrábět oděvy, přesně padnoucí na konkrétního člověka, navíc pouze na jedno použití. Klasické šaty však zřejmě nezaniknou úplně – půjde o podobný proces, jaký jsme již zažili v hudebním průmyslu, kdy CD disky nahradily gramofonové desky, na které ovšem mnozí nedají dopustit, takže se – byť v mnohem menší míře – vyrábějí dodnes.
V dějinách to bylo vždycky tak, že nové vynálezy měly za následek zánik často celých průmyslových odvětví, zároveň však vytvoření nových. Otázka zní, jestli tomu tak bude i nadále, resp. zda ti, kdo takto přijdou o práci, najdou uplatnění někde jinde. Podle Laniera dojde nejspíš k tomu, že vznikne nová třída tzv. „nepotřebných“ lidí, kteří se ovšem budou dožadovat svého podílu na všeobecné hojnosti. Sociální napětí, jež tato nová situace sebou ponese, není radno podceňovat – bude jako řešení přijat již dnes diskutovaný návrh dávat těmto lidem paušální „plat“, z nějž nejen vyžijí, ale zachovají si i určitý materiální standard, dostatečný na to, aby se nebouřili?
Velmi zajímavá je autorem vypracovaná teorie tzv. Sirén. Zde si Jaron Lanier posloužil příměrem z řecké mytologie, konkrétně jednou pasáží z Odyssei, kde námořníci, plující kolem ostrova Sirén, byli lákáni neodolatelně krásnými ženskými hlasy, které je posléze přivedly do záhuby. Těmi dnešními Sirénami jsou informační servery, slibující fantastické nabídky nejrůznějších služeb, samozřejmě zdarma a s veškerým komfortem. Všechno je přitom v pořádku, lidé se „svobodně“ rozhodují, zda hlasu Sirén dopřejí sluchu – je to ovšem stejná svoboda, s jakou gambler usedá k hracím automatům, kuřák si zapaluje cigaretu či alkoholik otvírá láhev rumu. A stejně tak se lidé „svobodně“ rozhodují, že si založí svůj profil na Facebooku, na němž si poté vytvoří „svobodnou závislost“.
Jak známo, bájný Odysseus se před Sirénami zachránil tak, že svým námořníkům zalil uši voskem a sám se nechal připoutat ke stěžni. Existuje pro lidi dnešní doby nějaká záchrana před Sirénami na internetu? Možná ano – to by ale museli používat zdravý selský rozum, který však ti, kdo tráví dny, měsíce a roky před monitorem, postupně ztrácejí. A tak např. mnozí majitelé e-shopů sedají na lep „odborníkům na SEO“, kteří jim prý zajistí, že právě jejich firma bude ve vyhledávačích figurovat na prvním místě (v každém případě hodně vysoko). Jestliže to samé slibují stovkám či tisícům dalších lidí, pak je snad jasné, že je to celé nesmysl, protože první může být vždy pouze jeden... Podobných příkladů je v knize celá řada.
Její podtitul zní: „Nejste zákazníkem internetových firem: jste jejich produktem.“ Dá se říct, že právě v něm je do jisté míry skrytá odpověď na otázku z názvu, totiž „Komu patří budoucnost“? Podle mého názoru zní odpověď přibližně takto: Těm, kteří se nenechají zmanipulovat a nestanou se otroky internetu a jeho Sirén. Něco podobného říká ostatně i Jaron Lanier na konci své fascinující knihy:
Lidé se mě každý den ptají, zda by měli odejít z Facebooku. Počátkem tohoto desetiletí to ještě byla osobní volba, nyní je z toho ale rozhodnutí, které má značné náklady. Rozhodnutí nepoužívat služby Sirén se stává útrpnou zkouškou, něčím jako volbou „žít mimo síť“.
Zásadně důležité je zažít alespoň jednou za život, jaké je vzepřít se společenskému tlaku. Jestliže každý tvrdí, že když se nepřizpůsobíme, budeme vyvrženi a opuštěni, musíme ochutnat, jaké to je, když je budeme ignorovat a vytyčíme si vlastní dráhu, abychom objevili sebe samé jako jedinečné osobnosti.
Může to být dvojnásob složité, protože když se dnes mluví o přizpůsobování a konformitě, často to naopak zní, jako by to byla nějaká forma odporu proti konformismu. Právě když ostatní tvrdí, že dělat to co jiní je znakem svobody, novosti a radikálnosti, bychom se měli zastavit a zamyslet se. Nesmí nás však překvapit, že to bude opravdu těžké.
Lze jen doporučit osobní experiment. Zkusme přestat na šest měsíců používat všechny bezplatné internetové služby, na něž jsme zvyklí, a sledujme, co se bude dít. Nemusíme se jich zříci navždy, vše radikálně odsoudit a vůbec se chovat dramaticky. Prostě si jen zaexperimentujme. Určitě se dozvíme o sobě, svých přátelích, o světě a internetu více, než kdybychom to nikdy nezkusili.
Bude to mít svou cenu, protože to, co děláme dnes, nás trestá. Užitek, který z toho získáme, za to ale takřka zaručeně bude stát.
úterý 13. prosince 2016
BÁSNĚNÍ (62)
UPRCHLICKY NEKOREKTNÍ ŘÍKANKA
Mladí, zdraví, plní síly
od pohledu dobráci
přes moře k nám dorazili
umí prý vzít za práci
od pohledu dobráci
přes moře k nám dorazili
umí prý vzít za práci
Já vám řeknu, to je pecka
mít tu tyhle fachmany
všichni však chtěj do Německa
zdá se, že jsou na many
mít tu tyhle fachmany
všichni však chtěj do Německa
zdá se, že jsou na many
Do vlaku vždy lezou oknem
nechaj bordel na zemi
chtějí všechno - a to fofrem
jinak hází kamení
nechaj bordel na zemi
chtějí všechno - a to fofrem
jinak hází kamení
Také je jich čím dál více
teď už celá armáda
těm, co dojdou na hranice
další dýchaj na záda
teď už celá armáda
těm, co dojdou na hranice
další dýchaj na záda
Prchají prý před islámem
před chudobou, před hladem
přitom chleba se salámem
zbude po nich celá zem
před chudobou, před hladem
přitom chleba se salámem
zbude po nich celá zem
Nemohli snad vzít si kvéry
prostě sáhnout po zbrani?
Přitom jejich ženy, dcery
sami válčí v Kobani
prostě sáhnout po zbrani?
Přitom jejich ženy, dcery
sami válčí v Kobani
Jsou však lidi, co jim věří
tyhle jejich pohádky
pro mě to jsou dezertéři
kteří nechtěj do války
tyhle jejich pohádky
pro mě to jsou dezertéři
kteří nechtěj do války
Kdepak, žádní uprchlíci
žádní chudí vyhnanci
jak to jenom slušně říci
jsou to prostě vych.ánci!
žádní chudí vyhnanci
jak to jenom slušně říci
jsou to prostě vych.ánci!
NÁVRH NOVÉ ČESKÉ HYMNY
Přichází z Libye, Somálska, Alžíru
chtějí nás mačetou obracet na víru
– jen si to zkoušejte, po dobrém, po zlém
my Češi nebudem tlouct hlavou o zem!
Kdo nám tu zakřičí alláhu akbar
hned balí kufry a – salám a nazdar!
mohou nám domlouvat EU i USA
v tomhle jsme my Češi furt národ Husa
Až všechno zaplaví islámské tsunami
zůstane národ, co nenosí turbany
až muslim proti nám vyhlásí džihád
pozná, že nad Čechy nemůže vyhrát!
(Pozn.: ve třetím verši druhé sloky se „USA“ vyslovuje stejně jako píše z důvodu zachování rýmu – „Husa“)
Proč nová hymna? Čekají nás těžké časy a ta současná, byť velmi krásná a dojemná, by měla být nahrazena nějakou radikálnější a bojovnější. Před chorálem Kdož sú Boží bojovníci prchali nepřátelé, sotva jej zaslechli a my dnes potřebujeme něco podobného.
Až zaženeme Turka zpátky za Bospor, stane se naší hymnou opět Kde domov můj, protože bez islámu bude země česká opravdový zemský ráj na pohled...
Až zaženeme Turka zpátky za Bospor, stane se naší hymnou opět Kde domov můj, protože bez islámu bude země česká opravdový zemský ráj na pohled...
DEUTSCHES HAIKU (10)
D i e e r s t e n T r o p f e n
– i c h r e t t e d i e H e m d e n
v o r z w e i t e m W a s c h e n
pondělí 12. prosince 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (83)
T a d y j s o u l i d i v á ž n ě c h y t ř í
– j a k p ř e s n ě j e t o s d ě l e n o . . .
N o a c o b u d e p o p o z í t ř í ?
F u r t j e š t ě n e o t e v ř e n o !
neděle 11. prosince 2016
MICHAEL D´ANTONIO – DONALD TRUMP: NESPOKOJENÝ
Vynikající životopis muže, který přepsal dějiny Ameriky...
Je středa, 9. listopadu 2016, půl šesté ráno středoevropského času. Datum vpravdě historické, ovšem na obrazovce České televize jsou diváci namísto objektivních komentářů svědky další ze série politicko-korektních estrád dvojice komiků Kubal-Řezníček, zpravodajů ČT ve Spojených státech, snažících se pokud možno co nejdéle držet v tajnosti fakt, že volby v USA dopadly jinak, než jejich šéfové na Kavčích horách a tzv. „odborníci ve studiu“ předpokládali. A tak (ačkoli Donald Trump jasně vede v klíčových státech a jeho vítězství je víc než jisté) na veřejnoprávní ČT neustále běží „vyvážený“ titulek „Americké prezidentské volby jsou vyrovnané“. Dokonce ještě v šest hodin, kdy se střídají redaktoři ve studiu, nám nově příchozí dáma tvrdí, že zdaleka nic není rozhodnuto, i když na webových stránkách listu New York Times (podporujícího Clintonovou) se právě oznamuje, že Trump dosáhl potřebného počtu 272 volitelů a je tedy novým americkým prezidentem... (http://kniznirecenzeetc.blogspot.cz/2016/11/co-zustalo-skryto-za-kamerami-dnesni.html)
Kdo je tento muž, který navzdory všem prognózám, politologickým analýzám a výzkumům veřejného mínění, pasujícím jej do role politického outsidera, dokázal vítězně projít republikánskými primárkami? Jak se mohlo stát, že přes nepřátelství médií a dokonce mnoha významných představitelů své vlastní strany „to“ Trump dokázal? Co způsobilo, že realitního magnáta s pohádkovým bohatstvím vyslali do Bílého domu dělníci a příslušníci střední třídy?
Životopis slavného bosse s názvem Donald Trump: Nespokojený dává na tyto a pochopitelně i mnohé další otázky pečlivě promyšlené odpovědi. Kniha vyšla v době, kdy vrcholila předvolební kampaň a média považovala vítězství Hillary Clintonové za hotovou věc (přední americké deníky dokonce poprvé v historii USA vyzvali čtenáře k volbě konkrétního kandidáta, resp. k odmítnutí Trumpa), takže její autor nemohl vědět, že de facto píše o muži, který vbrzku stane na samém vrcholu americké politické pyramidy. Je víc než pravděpodobné, že tento fakt měl na celkové vyznění knihy pozitivní vliv – nyní budou určitě vycházet další a další Trumpovy biografie, přičemž jejich autoři již o něm budou psát především jako o prezidentovi, což sebou může nést přímou či nepřímou snahu o vylepšení jeho image.
Michael D´Antonio této pasti unikl a co víc, napsal životopis, v němž Donalda Trumpa rozhodně nijak „nešetří“, dá se dokonce říci, že k němu apriori přistupuje s jistou antipatií. Tato však zároveň nepřechází do nenávisti, takže je možné konstatovat, že v jeho podání před námi stojí Trump takový, jaký skutečně je – tedy extravagantní, sebestředný a do značné míry bezskrupulózní predátor, pro něhož vždycky byl a je dosud nejdůležitější úspěch, resp. vítězství – ve sportu, v podnikání, v politice.
Kniha velmi zasvěceně a faktograficky objektivně popisuje životní dráhu rozmazleného synka z bohaté rodiny, jehož chování však přesto mělo jisté mantinely – pro nezvladatelnost jej rodiče poslali na vojenskou akademii, vedenou vysloužilci z druhé světové války a pověstnou takřka brutálně vyžadovanou kázní. Je možné, že právě tady se z větší části zformoval Trumpův základní charakterový rys – přesvědčení o vlastní nadřazenosti korigované vědomím určitých společenských mezí, které ani muž jeho formátu nesmí překročit. To mu po celý život zajišťovalo pozornost médií, která dovedně využíval ve svůj prospěch, především tedy za účelem reklamy. Trump nikdy nebyl nejbohatší ani nejvlivnější magnát, přesto se však neustále nacházel v centru pozornosti celé Ameriky. To, co by jiným v očích veřejnosti nikdy neprošlo, se Trumpovi promíjelo – jeho velkohubost byla považována za upřímnost, vychloubání za zdravé sebevědomí, slangový slovník za lidovost. Dá se říct, že Donald Trump byl vždycky typickým „objektem“ pro bulvár – ke cti autora recenzované knihy budiž řečeno, že svůj životopis nevystavěl na drbech a pikantních historkách, jakkoli se přímo nabízely. Michaelu D´Antoniovi jde na prvním místě vždy o psychologickou analýzu Trumpovy osobnosti a právě to činí jeho publikaci seriózní a současně čtivou.
S politikou Trump koketoval po celý život, nikoli tedy pro ni samu, nýbrž jako s důležitým faktorem pro úspěšné podnikání. Když oznámil svou prezidentskou kandidaturu pro volby v roce 2012, bylo to považováno za všechno možné, jen ne za vážně míněný úmysl – a Trump opravdu svou kandidaturu záhy stáhl, takže jeho politické angažmá vskutku vypadalo spíše jako chytrý marketingový tah. O čtyři roky později tu však byl Donald Trump znovu – a v republikánských primárkách začal válcovat jednoho protikandidáta za druhým...
Rasista, sexista, xenofob... těmito a řadou jiných nelichotivých označení byl tento samorostlý bonvián častován od svého mládí, ovšem nikdy to nepřešlo do otevřené nenávisti, lží a pomluv, jichž jsme byli ze strany establishmentu a mainstreamu svědky v době, kdy se Donald Trump stal prezidentským kandidátem republikánské strany. Voliči však tentokrát nepodlehli mediální masáži a co víc, pro mnoho z nich se Trump stal lidovým hrdinou, schopným změnit zkorumpovaný systém. Nakolik se mu to podaří, ukáže budoucnost, jeho slova o „vysušení washingtonské bažiny“ však znějí upřímně.
Životopis Donalda Trumpa od Michaela D´Antoniho je fascinující četbou o výjimečném muži, v jehož nitru se neustále sváří všemožné vášně a o kterém se nedá jednoznačně říct, „kým“ vlastně je. S jistotou víme jen jediné, totiž že si na nic a na nikoho nehraje, protože je originálem par excellence!
Kdo je tento muž, který navzdory všem prognózám, politologickým analýzám a výzkumům veřejného mínění, pasujícím jej do role politického outsidera, dokázal vítězně projít republikánskými primárkami? Jak se mohlo stát, že přes nepřátelství médií a dokonce mnoha významných představitelů své vlastní strany „to“ Trump dokázal? Co způsobilo, že realitního magnáta s pohádkovým bohatstvím vyslali do Bílého domu dělníci a příslušníci střední třídy?
Životopis slavného bosse s názvem Donald Trump: Nespokojený dává na tyto a pochopitelně i mnohé další otázky pečlivě promyšlené odpovědi. Kniha vyšla v době, kdy vrcholila předvolební kampaň a média považovala vítězství Hillary Clintonové za hotovou věc (přední americké deníky dokonce poprvé v historii USA vyzvali čtenáře k volbě konkrétního kandidáta, resp. k odmítnutí Trumpa), takže její autor nemohl vědět, že de facto píše o muži, který vbrzku stane na samém vrcholu americké politické pyramidy. Je víc než pravděpodobné, že tento fakt měl na celkové vyznění knihy pozitivní vliv – nyní budou určitě vycházet další a další Trumpovy biografie, přičemž jejich autoři již o něm budou psát především jako o prezidentovi, což sebou může nést přímou či nepřímou snahu o vylepšení jeho image.
Michael D´Antonio této pasti unikl a co víc, napsal životopis, v němž Donalda Trumpa rozhodně nijak „nešetří“, dá se dokonce říci, že k němu apriori přistupuje s jistou antipatií. Tato však zároveň nepřechází do nenávisti, takže je možné konstatovat, že v jeho podání před námi stojí Trump takový, jaký skutečně je – tedy extravagantní, sebestředný a do značné míry bezskrupulózní predátor, pro něhož vždycky byl a je dosud nejdůležitější úspěch, resp. vítězství – ve sportu, v podnikání, v politice.
Kniha velmi zasvěceně a faktograficky objektivně popisuje životní dráhu rozmazleného synka z bohaté rodiny, jehož chování však přesto mělo jisté mantinely – pro nezvladatelnost jej rodiče poslali na vojenskou akademii, vedenou vysloužilci z druhé světové války a pověstnou takřka brutálně vyžadovanou kázní. Je možné, že právě tady se z větší části zformoval Trumpův základní charakterový rys – přesvědčení o vlastní nadřazenosti korigované vědomím určitých společenských mezí, které ani muž jeho formátu nesmí překročit. To mu po celý život zajišťovalo pozornost médií, která dovedně využíval ve svůj prospěch, především tedy za účelem reklamy. Trump nikdy nebyl nejbohatší ani nejvlivnější magnát, přesto se však neustále nacházel v centru pozornosti celé Ameriky. To, co by jiným v očích veřejnosti nikdy neprošlo, se Trumpovi promíjelo – jeho velkohubost byla považována za upřímnost, vychloubání za zdravé sebevědomí, slangový slovník za lidovost. Dá se říct, že Donald Trump byl vždycky typickým „objektem“ pro bulvár – ke cti autora recenzované knihy budiž řečeno, že svůj životopis nevystavěl na drbech a pikantních historkách, jakkoli se přímo nabízely. Michaelu D´Antoniovi jde na prvním místě vždy o psychologickou analýzu Trumpovy osobnosti a právě to činí jeho publikaci seriózní a současně čtivou.
S politikou Trump koketoval po celý život, nikoli tedy pro ni samu, nýbrž jako s důležitým faktorem pro úspěšné podnikání. Když oznámil svou prezidentskou kandidaturu pro volby v roce 2012, bylo to považováno za všechno možné, jen ne za vážně míněný úmysl – a Trump opravdu svou kandidaturu záhy stáhl, takže jeho politické angažmá vskutku vypadalo spíše jako chytrý marketingový tah. O čtyři roky později tu však byl Donald Trump znovu – a v republikánských primárkách začal válcovat jednoho protikandidáta za druhým...
Rasista, sexista, xenofob... těmito a řadou jiných nelichotivých označení byl tento samorostlý bonvián častován od svého mládí, ovšem nikdy to nepřešlo do otevřené nenávisti, lží a pomluv, jichž jsme byli ze strany establishmentu a mainstreamu svědky v době, kdy se Donald Trump stal prezidentským kandidátem republikánské strany. Voliči však tentokrát nepodlehli mediální masáži a co víc, pro mnoho z nich se Trump stal lidovým hrdinou, schopným změnit zkorumpovaný systém. Nakolik se mu to podaří, ukáže budoucnost, jeho slova o „vysušení washingtonské bažiny“ však znějí upřímně.
Životopis Donalda Trumpa od Michaela D´Antoniho je fascinující četbou o výjimečném muži, v jehož nitru se neustále sváří všemožné vášně a o kterém se nedá jednoznačně říct, „kým“ vlastně je. S jistotou víme jen jediné, totiž že si na nic a na nikoho nehraje, protože je originálem par excellence!
BÁSNĚNÍ (61)
N e z n á m ý K r c h o v s k ý ( 3 )
VITRIOL V KAFÁČI... ČEKÁM JEN NA PŮLNOC
cítím už, jak se mi sbíhají sliny –
Silvestrů na rumu zažil jsem já vůl moc
– tak ať ten poslední je v něčem jiný!
sobota 10. prosince 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (82)
C o p a k n á m c h c e a s i ř í c i
s l e č n a t í m s v ý m p s a n í m ?
N e j s p í š , ž e j s m e b l b c i v š i c i
p ř e d p u l t e m i z a n í m
čtvrtek 8. prosince 2016
MARILYNNE ROBINSONOVÁ: DOMOV
Fascinující román, do něhož velká spisovatelka vložila svou životní moudrost
Procítěně a láskyplně, zároveň též s velkým literárním mistrovstvím napsaný román, v němž Marilynne Robinsonová opět dokazuje, že je jednou z největších spisovatelek současnosti. Její styl mi vzdáleně připomíná slavnou Pearl C. Buckovou – Robinsonová se rovněž snaží dobrat až k prapůvodnímu zdroji lidské duše, v němž má tato nejen svůj počátek, ale který ji zároveň obdarovává schopnostmi, mezi nimiž jednoznačně dominuje láska. Ta má ovšem mnoho podob, resp. nemusí být vždy spojena s pocitem štěstí a životního naplnění. Mezistupňů lásky je nepřeberné množství a umění jemného rozlišování mezi nimi je podle mého názoru jednou ze základních charakteristik všech velkých literárních tvůrců.
Starý a v nové zástavbě staromódně působící dům, obklopený pozvolna zarůstající zahradou, kdysi domov početné rodiny Boughtonovy, je nyní opuštěn. Děti se postupně rozprchly do světa a otec, křesťanský kazatel, v něm dožívá sám. Necítí lítost ani zármutek – je to moudrý muž a ví, že takový je prostě lidský úděl, tato země není místem, kde bychom mohli dosáhnout skutečného, dokonalého štěstí. Tady přece všechno pomíjí, vidí to ostatně všude kolem – chátrající dům, neudržovaná zahrada, hlavně však on sám, stařec nad hrobem.
Tím hlavním je pro člověka vědomí, že život prožil dobře, podle Boží vůle a starý muž cítí, že se za ten svůj nemusí stydět. Přes všechny neduhy a obtíže, spojené s ubýváním tělesných sil, je v nitru vyrovnaný, pokojný a vděčný za dar života, za nímž se ohlíží s nostalgií, dojetím a ostatními přirozenými lidskými city, především však s láskou k Bohu. Ne, nemá si nač stěžovat ani jako otec rodiny – děti jej často navštěvují, vychoval je snad dobře. Ach ano, Jack... Kdepak je mu dnes konec? Stařec vzpomíná na syna, který jediný nenašel správnou životní cestu a za něhož se každý den dlouze modlí.
Román začíná okamžikem, kdy se do rodného domu vrací dcera Glorie – je jí třicet osm let, zůstala neprovdaná a je tudíž na ní, aby se postarala o stárnoucího otce. Návrat v ní vyvolává nezadržitelný proud vzpomínek na dětství a dospívání, vedle krásných a radostných také těch méně příjemných – mezi ostatními sourozenci platila pro svou lítostivou povahu tak trochu za podivínku, přičemž zvlášť napjaté vztahy měla se samorostlým a mnohdy arogantním Jackem.
Život umí být někdy zamotaný a nepředvídatelný – Glorie je u otce teprve několik dní, když tu mu náhle, po dlouhých letech mlčení, přichází dopis od marnotratného syna! Jack píše, že by se rád vrátil, což je pro starého pána zpráva, v niž už skoro nedoufal. A tak se sestra znovu setkává s bratrem, od něhož musela kdysi snést nejedno příkoří – teď ovšem před ní stojí rozpačitý, nejistý muž, který neví co říct a jak se k ní chovat. Stejně zaražená a nejistá je však i Glorie.
Co Jackův příchod přinese? Jak a zda vůbec bude možné navázat přetrženou nit jejich životů? Ne, dvakrát vstoupit do stejné řeky nelze, ale přece jen... je to bratr! A přichází zřejmě po nějaké těžké životní prohře, po vystřízlivění z mladického furiantství. V Glorii se střetává tolik nejrůznějších pocitů, že se v nich nemůže vyznat. Který z nich nakonec převáží?
V hledání odpovědi na tuto otázku spočívá základní směřování příběhu, plného vzájemného střetávání, nepochopení a vyřčených i skrytých výčitek, zároveň však i chvilek souznění a porozumění. Glorie tuší, že nakonec, po všech trápeních a bolestech, které si lidé (i ti nejbližší) navzájem mohou působit, sundají masky ze svých duší a zůstane čistá láska – dcery k otci, sestry k bratrovi. A také k domovu a k rodinnému poutu, které nikoho nevylučuje z tajemného společenství, jehož garantem je sám Bůh...
Marilynne Robinsonová se ve svém romanticko-psychologickém díle zastřeně, ale o to působivěji dotýká otázek spojených se smyslem lidského života a jeho metafyzickým vyvrcholením. Kniha tak překračuje hranice literatury a vstupuje do filosofické říše čistých idejí. Zážitek z její četby je úchvatný!
Starý a v nové zástavbě staromódně působící dům, obklopený pozvolna zarůstající zahradou, kdysi domov početné rodiny Boughtonovy, je nyní opuštěn. Děti se postupně rozprchly do světa a otec, křesťanský kazatel, v něm dožívá sám. Necítí lítost ani zármutek – je to moudrý muž a ví, že takový je prostě lidský úděl, tato země není místem, kde bychom mohli dosáhnout skutečného, dokonalého štěstí. Tady přece všechno pomíjí, vidí to ostatně všude kolem – chátrající dům, neudržovaná zahrada, hlavně však on sám, stařec nad hrobem.
Tím hlavním je pro člověka vědomí, že život prožil dobře, podle Boží vůle a starý muž cítí, že se za ten svůj nemusí stydět. Přes všechny neduhy a obtíže, spojené s ubýváním tělesných sil, je v nitru vyrovnaný, pokojný a vděčný za dar života, za nímž se ohlíží s nostalgií, dojetím a ostatními přirozenými lidskými city, především však s láskou k Bohu. Ne, nemá si nač stěžovat ani jako otec rodiny – děti jej často navštěvují, vychoval je snad dobře. Ach ano, Jack... Kdepak je mu dnes konec? Stařec vzpomíná na syna, který jediný nenašel správnou životní cestu a za něhož se každý den dlouze modlí.
Román začíná okamžikem, kdy se do rodného domu vrací dcera Glorie – je jí třicet osm let, zůstala neprovdaná a je tudíž na ní, aby se postarala o stárnoucího otce. Návrat v ní vyvolává nezadržitelný proud vzpomínek na dětství a dospívání, vedle krásných a radostných také těch méně příjemných – mezi ostatními sourozenci platila pro svou lítostivou povahu tak trochu za podivínku, přičemž zvlášť napjaté vztahy měla se samorostlým a mnohdy arogantním Jackem.
Život umí být někdy zamotaný a nepředvídatelný – Glorie je u otce teprve několik dní, když tu mu náhle, po dlouhých letech mlčení, přichází dopis od marnotratného syna! Jack píše, že by se rád vrátil, což je pro starého pána zpráva, v niž už skoro nedoufal. A tak se sestra znovu setkává s bratrem, od něhož musela kdysi snést nejedno příkoří – teď ovšem před ní stojí rozpačitý, nejistý muž, který neví co říct a jak se k ní chovat. Stejně zaražená a nejistá je však i Glorie.
Co Jackův příchod přinese? Jak a zda vůbec bude možné navázat přetrženou nit jejich životů? Ne, dvakrát vstoupit do stejné řeky nelze, ale přece jen... je to bratr! A přichází zřejmě po nějaké těžké životní prohře, po vystřízlivění z mladického furiantství. V Glorii se střetává tolik nejrůznějších pocitů, že se v nich nemůže vyznat. Který z nich nakonec převáží?
V hledání odpovědi na tuto otázku spočívá základní směřování příběhu, plného vzájemného střetávání, nepochopení a vyřčených i skrytých výčitek, zároveň však i chvilek souznění a porozumění. Glorie tuší, že nakonec, po všech trápeních a bolestech, které si lidé (i ti nejbližší) navzájem mohou působit, sundají masky ze svých duší a zůstane čistá láska – dcery k otci, sestry k bratrovi. A také k domovu a k rodinnému poutu, které nikoho nevylučuje z tajemného společenství, jehož garantem je sám Bůh...
Marilynne Robinsonová se ve svém romanticko-psychologickém díle zastřeně, ale o to působivěji dotýká otázek spojených se smyslem lidského života a jeho metafyzickým vyvrcholením. Kniha tak překračuje hranice literatury a vstupuje do filosofické říše čistých idejí. Zážitek z její četby je úchvatný!
středa 7. prosince 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (81)
V š i c h n i j s m e s e n a s m á l i
t o j e s i c e p r a v d a
p ř e s t o t y h l e n a s c h v á l y
n e j s o u ž á d n á s r a n d a
úterý 6. prosince 2016
POSTLIDÉ (1)
A b s u r d n í k o m e d i e
PRVNÍ SCÉNA – OBÝVACÍ POKOJ
ŽENA SE DÍVÁ DO ZRCADLA, MÁ OTEVŘENÁ ÚSTA A PROHLÍŽÍ SI ZUBY. PAK SI SEDNE NA GAUČ A ČTE BLESK. VEJDE MUŽ. ŽENA ODKLÁDÁ NOVINY.
Muž: „Ahoj, tak jak jsi dopadla?“
Žena: „Ahoj. Já jsem ti nerozuměla...“
M: „Ptal jsem se - tak co, jak jsi dopadla?“
Ž: „Ne, my si nerozumíme. Já jsem rozuměla, co říkáš, ale nepochopila jsem, co tím chceš říct.“
M: „Teď ale nerozumím zase já tobě.“
Ž: „Jak to?“
M: „Nevím.“
Ž: „Není to divný?“
M: „A co?“
Ž: „No, že si my dva nerozumíme... po tolika letech...“
M: „Tobě to připadá divný?“
Ž: „Tobě ne?“
M: „Já jsem se ptal první!“
Ž: „A co tím chceš říct?“
M: „To je snad jasný, ne?!“
Ž: „Aha, že mám jako odpovědět první, jo?“
M: „Jo.“
Ž: „No, mně to fakt připadá trochu divný... po tolika letech...“
M: „Co s tím mají společnýho léta?“
Ž: „Já myslela... po tolika letech společnýho života.“
M: „Co s tím má společný společný život?“
Ž: „Já jsem se asi blbě vyžvejkla – prostě, že už nějaký ty léta žijeme spolu a...“
M: „Zimy nepočítáš?“
Ž: „Ne.“
M: „Aha, tak teď ti začínám konečně rozumět. A víš, že máš svým způsobem pravdu?“
Ž: „Jak to myslíš?“
M: „Těžko říct... Prostě - jak si mají rozumět třeba Putin s Bidenem, když si nerozumíme my dva?“
Ž: „Ale oni nejsou manželé.“
M: „Právě proto. Chápeš - jak si mají rozumět dva úplně cizí lidé, když si nerozumí manželé.“
Ž: „Myslíš nás dva?“
M: „Myslím nás oba.“
Ž: „Oba dva?“
M: „Jo.“
Ž: „A my si nerozumíme?“
M: „Samozřejmě, že si svým způsobem rozumíme, po tolika letech si přece lidé musí aspoň trochu rozumět, ne?“
Ž: „Proč by museli?“
M: „Já jsem se špatně vyjádřil. Nemyslel jsem to tak, že by si museli rozumět, ale že by si, po tolika letech, rozumět měli.“
Ž: „Jara nepočítáš?“
M: „Ne, jenom podzimy.“
Ž: „Nějak se do toho začínáš zamotávat!“
M: „Máš pravdu.“
Ž: „A to říkáš jen tak? Přece musíš mít nějaký konkrétní důvod, proč se do toho tak zamotáváš – a ten důvod já neznám!“
M: „A ty myslíš, že já jo?“
Ž: „Jo, to si myslím!“
M: „Tak si to nemysli, protože já žádný důvod nemám.“
Ž: „Takže ty jako říkáš něco bezdůvodně?“
M: „V tomto případě asi ano.“
Ž: „Ale to je divný!“
M: „Proč? Ty nikdy nic neuděláš bezdůvodně?“
Ž: „Jak to myslíš?“
M: „No, třeba někde něco řekneš, myslím... jako plácneš a... ani nevíš proč. A když o tom později přemýšlíš, říkáš si: Proč jsem to řekla, já kráva pitomá...“
Ž: „A víš, že máš svým způsobem pravdu?“
M: „Tak vidíš!“
Ž: „Skutečně... zrovna včera jsem v práci tak blbě plácla, že... no, nic.“
M: „Proč mně to neřekneš?“
Ž: „Já ani nevím.“
M: „Jak to?“
Ž: „To taky nevím.“
M: „A tobě to nepřipadá divný?“
Ž: „A co?“
M: „No, že mně to nechceš říct a že ani nevíš, proč to nechceš říct!“
Ž: „Jo, je to divný... po tolika zimách, že...“
M: „No.“
Ž: „Zase jsme se do toho zamotali. Měli bychom se vrátit na začátek.“
M: „Našeho manželství?“
Ž: „Ne, tohoto rozhovoru.“
M: „Takže... rekonstrukce?“
Ž: „Jo.“
MUŽ VYCHÁZÍ VEN, PO CHVÍLI SE VRACÍ A ŘÍKÁ:
M: „Tak co, jak se mají domluvit Putin s Bidenem, když my dva...“
Ž: „Ne, tak to nebylo.“
MUŽ OPĚT ODCHÁZÍ A PO CHVÍLI SE VRACÍ. NEŘÍKÁ NIC.
Ž: „Nic?“
M: „Nic.“
Ž: „Máš poslední pokus.“
M: „Co když to zase nevyjde?“
Ž: „Tak rozvod. Ale zkus to ještě. Řekni prostě, co tě napadne a třeba se trefíš.“
MUŽ ODCHÁZÍ, PO CHVÍLI SE VRACÍ A VYKŘIKNE:
M: „Tak co, jak jsi dopadla u toho zubaře?“
Ž: „Výborně, to je ono!“
M: „No... a pak jsme se bavili o tom, že si nerozumíme a tak...“
Ž: „Teď už rozumím úplně všemu.“
M: „A jak jsi tedy dopadla?“
Ž: „To je teď vedlejší. Spíš bych se tě chtěla na něco zeptat.“
M: „No?“
Ž: „Může se pacientka zamilovat do svého zubaře?“
M: „Proč by nemohla, vždyť... Ty ses do něho zamilovala?“
Ž: „Šíleně!“
M: „Blahopřeji ti.“
Ž: „Díky.“
M: „A co my dva... rozvod?“
Ž: „Nechci nic uspěchat. Vždyť ani nevím, jestli je zamilovaný i on.“
M: „Jasně, rozumím ti. Kdyby ses se mnou rozvedla a pak zjistila, že ten zubař... neměla bys ani mě, ani zubaře.“
Ž: „Právě.“
M: „To je hrozná situace. Nedovedeš si představit, jak s tebou cítím. To vnitřní drama, co teď prožíváš... to musí být něco strašného.“
Ž: „Vystihl jsi to úplně přesně.“
M: „Díky.“
Ž: „Co mi radíš?“
M: „Měla bys jít za tím zubařem a nějak nenápadně zjistit, jestli tě miluje.“
Ž: „Ale já jsem k němu objednaná až za dva měsíce?“
M: „V takovém akutním případě musí jít všechny formality stranou!“
Ž: „A to tam mám jako přijít a říct, že jsem se do něho zamilovala a zeptat se, jestli i on se...“
M: „Řekl jsem nenápadně!“
Ž: „Jo ták! A víš, že máš svým způsobem pravdu? Už tomu začínám rozumět. Zkrátka si ho tak nějak proklepnout, podívat se mu na zoubek a pak...“
M: „Správně – a pak mu to vyslepičit!“
Ž: „Vykdákat!“
M: „Vmést mu to do ksichtu!“
Ž: „Vyřvat se tam ze svých citů!“
M: „Vyzvracet mu v ordinaci všechno, co máš v sobě!“
Ž: „A víš, že máš svým způsobem pravdu? Tak mně drž palce!“
pondělí 5. prosince 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (80)
Z á z r a k y s e o b č a s d ě j í
v o l i č i j s o u j e n o m o v c e
t ř e b a v Ú s t í v á ž n ě c h t ě j í
z a h e j t m a n a b e z d o m o v c e
neděle 4. prosince 2016
ICH SCHREIBE FÜR BÜRGERSTIMME (7)
Deutsche Kollektivschuld mündet in allgemeine Passivität
Die Lügenstrategie schafft eine bürgerliche Gleichgültigkeit
Im Buch „Jeder stirbt für sich allein“ erzählt Hans Fallada von Otto und Elise Hampel. Diese einfachen, unauffälligen Eheleute wurden hingerichtet, weil sie in Berlin in den Jahren 1940-42 Flugblätter mit “verräterischem Inhalt” kolportierten. In Tagebüchern Victor Klemperers schreibt der Autor ebenfalls von vielen unauffälligen, schlichten Deutschen, die ihm und seiner Frau halfen, obwohl es mit großer Gefahr verbunden war. Und man könnte natürlich fortfahren – Sophie Scholl und Weiße Rose, Claus von Stauffenberg.
Die deutsche Schuld. Und als ob es nicht genügen sollte – die ewige deutsche Schuld. So wird es von jetzigen Machthabern in Berlin präsentiert. Als ob es im Dritten Reich keinen Widerstand gegen Hitler gegeben hätte, als ob alle Deutschen ohne Ausnahme mit dem Nazi-Regime kollaborierten.
15.000 deutsche Soldaten sind hingerichtet worden, weil sie es ablehnten, in die Wehrmacht einzutreten. Tausende Deutsche sind in Konzentrationslagern oder in Gestapo-Kerkern getötet worden. Trotzdem hört man von neuem – die deutsche Schuld. Warum?
Wenn immer wieder von der “ewigen”, ja “kollektiven” deutschen Schuld, vom deutschen historischen Versagen gesprochen wird, ist es nicht nur eine unerhörte Lüge, sondern auch eine Absicht und das konkrete Vorhaben, mittels Verfälschung der historischen Fakten die heutigen Deutschen zu überzeugen, dass sie den Mund halten sollen, der Widerstand gegen Amerikas Vasallenstatus der Bundesrepublik Deutschland eine unerwünschte, ja politisch unakzeptable und schließlich verräterische und deshalb strafbare Tätigkeit ist.
Diese primitive Gleichung – “Wer nicht Merkel zujubelt, jubelt Hitler (Putin) zu” – ist zur Zeit in Deutschland zu einem Mantra geworden, zu einer hundertmal wiederholten Lüge, die (nach Joseph Goebbels Rezept) letztendlich zur Wahrheit verwandelt werden soll und kann. Die Tatsache, dass diese Lügenstrategie so erfolgreich funktioniert, so viele Deutsche mit Merkels Regime zufrieden sind und sie wahrschenlich wieder die CDU, bzw. die SPD wählen werden – das ist meiner Meinung nach die wirkliche deutsche Schuld.
Während im Dritten Reich, in der Zeit des Terrors, den man sich heute nicht einmal vorstellen kann, so viele tapfere und ihre Heimat liebende Deutsche gegen Hitler kämpften, ist jetzt alles anders. Alle sind zufrieden mit ihrer Rolle der fügsamen Feiglinge, denen es genügt, mit dem Strom der allgemeinen Passivität und bürgerlichen Gleichgültigkeit zu schwimmen.
Die deutsche Schuld.
Die deutsche Schuld.
Ihr
Jan Hofirek
sobota 3. prosince 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (79)
P r a v d u ř í k á š , A n d r e j i
t y j s i p ř e c e j e d n o z n i c h
n a š t ě s t í m á m n a d ě j i
ž e t ě b r z y p ř e j d e s m í c h
BÁSNĚNÍ (57)
N e z n á m ý K r c h o v s k ý ( 2 )
CÍTÍM SE TADY HŮŘ NEŽLI VĚZEŇ
v tomto zlém světě, mně tak cizím -
přišel jsem na něj císařským řezem
a stejně tak z něj brzy zmizím...
v tomto zlém světě, mně tak cizím -
přišel jsem na něj císařským řezem
a stejně tak z něj brzy zmizím...
čtvrtek 1. prosince 2016
MICHAEL CONNELLY: PŘEBĚHLÍK
Záruka detektivkářské kvality má jméno Michael Connelly!
Proč Přeběhlík? Inu, to je trochu delší historie, ale jistě bude dobré si ji ve stručnosti připomenout.
Takže – pokud si myslíte, že u policie by mělo jít v prvé řadě o pronásledování a zatýkání zločinců, pak Harry Bosch je přesně téhož názoru, z čehož jaksi logicky vyplývá, že mu při jeho práci hrozně vadí byrokracie. Ano, zajisté, dopustil se přestupku proti služebnímu zákonu, ale copak šéf nechápe, že se tak stalo v dobrém úmyslu? Co to je dnes vůbec za nadřízené, že kvůli prkotině postaví poldu mimo službu? Na Harryho jsou ale všichni krátcí – než by čekal, jak jeho záležitost dopadne u policejní odvolací komise, to si raději (léta už na to má) podá žádost o odchod do penze...
To bylo před půl rokem. Tehdy si Harry myslel, že bude mít konečně klid, dá si do pořádku pocuchané nervy a začne si užívat policajtského důchodu – a skutečně se dal do opravy své staré motorky. Jak se, chudák nešťastná, mohl tak mýlit? Opravdu se domníval, že je prostě možné ze dne na den vyskočit z toho šílenou rychlostí se řítícího vlaku, kterému doktoři učeně říkají obsese a my ostatní profesionální deformace? Policajt na penzi Harry Bosch si velice rychle uvědomil, že tou jeho závislostí, ba přímo drogou, je svět zločinu a že bez něj zkrátka nemůže existovat. A tak přeběhl a – dal tím název skvělé detektivce!
Nemyslete si ale, že Harry je snad křivák, který bez mrknutí oka přejde na opačnou stranu zákona a z poldy se stane zločincem. To byste mu totiž neskutečně křivdili a kdybyste se s ním někdy osobně setkali, pěkně by vám to vytmavil. Ano, Harry Bosch je sice přeběhlík, ale především zásadový policista, který by nikdy neudělal nic nečestného. Dokonce si dlouho nechává projít hlavou, zda má pracovat pro svého nevlastního bratra, když jej tento požádá o spolupráci při vyšetřování vraždy. Věc se má totiž tak, že advokát Mickey Haller má pochybnosti o správném postupu policie a nevěří ve vinu svého klienta, byť proti němu svědčí důkazy. Harry Bosch si uvědomuje delikátnost situace, do níž se dostane, pokud nabídku přijme – jistě, zůstane sice dál na straně práva a spravedlnosti, ale svým vyšetřováním bude fakticky strkat nos do práce policie a lézt tak svým bývalým kolegům do zelí. Když zváží všechna pro a proti a posléze Hallerovi kývne, ocitá se ve dvojím ohni – ano, vyšetřuje zločin, ale jaksi neoficiálně, tak trochu na vlastní pěst. Ale co! Hlavní je, že mu nikdo nepředepisuje, co a jak má dělat nebo naopak dělat nemá či dokonce nesmí, protože „těm nahoře“ by se to nemuselo líbit.
Michael Connelly se nikdy netajil tím, že s jeho prvními literárními krůčky mu pomáhal Raymond Chandler, resp. že k tomuto detektivkářskému velikánovi chová úctu a obdiv a vždycky chtěl psát jako on. Nemyslel to pochopitelně tak, že by byl pouhým Chandlerovým epigonem, spíše toužil vytvořit postavu detektiva, u něhož by se – podobně jako v případě legendárního Phila Marlowa – spojovaly logická brilantnost, samorostlá povaha a svérázné vyšetřovací metody. A že se mu to povedlo dokonale, o tom nejlépe svědčí fakt, že jeho dlouhatánská „boschovská“ série si získala literární příznivce po celém světě.
A je tomu tak i nyní, kdy se pouští do pátrání, které mu přichystá nejednu horkou chvilku. O tom, že de facto již policistou není a musí si tedy počínat nanejvýš opatrně a takříkajíc diplomaticky jsme již psali a Harry v tomto ohledu v sobě nachází překvapující dispozice, ba přímo talent. Takže tady problém určitě není. Horší je to však se samotným případem – čím víc do něj expolicista Harry Bosch proniká, tím silněji v něm klíčí podezření, že muž, obviněný z vraždy ženy šerifova zástupce v jednom okrsku Los Angeles, není pachatelem, resp. že někdo má snahu odvést pozornost od skutečného vraha k nastrčenému obětnímu beránkovi. Harry to přímo cítí v kostech, ovšem pro to, aby své přesvědčení mohl dokázat, potřebuje důkazy. A to znamená především prohrabávat se dokumenty, vztahujícími se k tomuto případu a hledat v nich sebemenší stopy pro potvrzení své teorie. Je to složitá a nevděčná práce, ale nebyl by to snad ani Harry Bosch, kdyby ve svém pátrání krůček po krůčku nepostupoval vpřed. Dodejme ještě, že ho mimo jiné čeká nepříjemné překvapení, když se ukáže, že policie nemusí být vždycky tak nestranná a apolitická, jak se v televizi dušují hlavouni z FBI – a právě tento případ to dokazuje. Harry píchá do vosího hnízda...
Jak je u Michaela Connellyho obvyklé, čtenář má i tentokrát dojem, že jde snad o skutečný případ a že kniha, kterou drží v ruce, je beletrizovanou literaturou faktu, tak je tu všechno přesvědčivé a autentické. Zkrátka – detektivka par excellence!
Takže – pokud si myslíte, že u policie by mělo jít v prvé řadě o pronásledování a zatýkání zločinců, pak Harry Bosch je přesně téhož názoru, z čehož jaksi logicky vyplývá, že mu při jeho práci hrozně vadí byrokracie. Ano, zajisté, dopustil se přestupku proti služebnímu zákonu, ale copak šéf nechápe, že se tak stalo v dobrém úmyslu? Co to je dnes vůbec za nadřízené, že kvůli prkotině postaví poldu mimo službu? Na Harryho jsou ale všichni krátcí – než by čekal, jak jeho záležitost dopadne u policejní odvolací komise, to si raději (léta už na to má) podá žádost o odchod do penze...
To bylo před půl rokem. Tehdy si Harry myslel, že bude mít konečně klid, dá si do pořádku pocuchané nervy a začne si užívat policajtského důchodu – a skutečně se dal do opravy své staré motorky. Jak se, chudák nešťastná, mohl tak mýlit? Opravdu se domníval, že je prostě možné ze dne na den vyskočit z toho šílenou rychlostí se řítícího vlaku, kterému doktoři učeně říkají obsese a my ostatní profesionální deformace? Policajt na penzi Harry Bosch si velice rychle uvědomil, že tou jeho závislostí, ba přímo drogou, je svět zločinu a že bez něj zkrátka nemůže existovat. A tak přeběhl a – dal tím název skvělé detektivce!
Nemyslete si ale, že Harry je snad křivák, který bez mrknutí oka přejde na opačnou stranu zákona a z poldy se stane zločincem. To byste mu totiž neskutečně křivdili a kdybyste se s ním někdy osobně setkali, pěkně by vám to vytmavil. Ano, Harry Bosch je sice přeběhlík, ale především zásadový policista, který by nikdy neudělal nic nečestného. Dokonce si dlouho nechává projít hlavou, zda má pracovat pro svého nevlastního bratra, když jej tento požádá o spolupráci při vyšetřování vraždy. Věc se má totiž tak, že advokát Mickey Haller má pochybnosti o správném postupu policie a nevěří ve vinu svého klienta, byť proti němu svědčí důkazy. Harry Bosch si uvědomuje delikátnost situace, do níž se dostane, pokud nabídku přijme – jistě, zůstane sice dál na straně práva a spravedlnosti, ale svým vyšetřováním bude fakticky strkat nos do práce policie a lézt tak svým bývalým kolegům do zelí. Když zváží všechna pro a proti a posléze Hallerovi kývne, ocitá se ve dvojím ohni – ano, vyšetřuje zločin, ale jaksi neoficiálně, tak trochu na vlastní pěst. Ale co! Hlavní je, že mu nikdo nepředepisuje, co a jak má dělat nebo naopak dělat nemá či dokonce nesmí, protože „těm nahoře“ by se to nemuselo líbit.
Michael Connelly se nikdy netajil tím, že s jeho prvními literárními krůčky mu pomáhal Raymond Chandler, resp. že k tomuto detektivkářskému velikánovi chová úctu a obdiv a vždycky chtěl psát jako on. Nemyslel to pochopitelně tak, že by byl pouhým Chandlerovým epigonem, spíše toužil vytvořit postavu detektiva, u něhož by se – podobně jako v případě legendárního Phila Marlowa – spojovaly logická brilantnost, samorostlá povaha a svérázné vyšetřovací metody. A že se mu to povedlo dokonale, o tom nejlépe svědčí fakt, že jeho dlouhatánská „boschovská“ série si získala literární příznivce po celém světě.
A je tomu tak i nyní, kdy se pouští do pátrání, které mu přichystá nejednu horkou chvilku. O tom, že de facto již policistou není a musí si tedy počínat nanejvýš opatrně a takříkajíc diplomaticky jsme již psali a Harry v tomto ohledu v sobě nachází překvapující dispozice, ba přímo talent. Takže tady problém určitě není. Horší je to však se samotným případem – čím víc do něj expolicista Harry Bosch proniká, tím silněji v něm klíčí podezření, že muž, obviněný z vraždy ženy šerifova zástupce v jednom okrsku Los Angeles, není pachatelem, resp. že někdo má snahu odvést pozornost od skutečného vraha k nastrčenému obětnímu beránkovi. Harry to přímo cítí v kostech, ovšem pro to, aby své přesvědčení mohl dokázat, potřebuje důkazy. A to znamená především prohrabávat se dokumenty, vztahujícími se k tomuto případu a hledat v nich sebemenší stopy pro potvrzení své teorie. Je to složitá a nevděčná práce, ale nebyl by to snad ani Harry Bosch, kdyby ve svém pátrání krůček po krůčku nepostupoval vpřed. Dodejme ještě, že ho mimo jiné čeká nepříjemné překvapení, když se ukáže, že policie nemusí být vždycky tak nestranná a apolitická, jak se v televizi dušují hlavouni z FBI – a právě tento případ to dokazuje. Harry píchá do vosího hnízda...
Jak je u Michaela Connellyho obvyklé, čtenář má i tentokrát dojem, že jde snad o skutečný případ a že kniha, kterou drží v ruce, je beletrizovanou literaturou faktu, tak je tu všechno přesvědčivé a autentické. Zkrátka – detektivka par excellence!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)