Z á k a z s k l á d k y –
c e d u l e i n f o r m u j e
k a m v o z i t o d p a d
neděle 16. října 2016
KUS POKROUCENÉHO ŽELEZA
Je to taková rezavá pokroucená trubka, ležící kdesi v rohu stodoly. Prostě - kus nepotřebného železa, které se obyčejně vyhazuje, protože k ničemu není. Přesto tam už leží skoro 70 let...
... Je 24. duben 1945. Vojska maršála Malinovského právě dokončují operaci, jejímž cílem má být osvobození Brna a jeho okolí. Zuří boje kolem jižního svahu Mohyly míru, kde jsou Němci ukryti v zákopech a urputně se brání. Rusové se kopce nemohou zmocnit přímým útokem a povolávají proto dělostřelectvo, které zahajuje silnou palbu na nepřátelské pozice. Němci prchají směrem k Ponětovicím, další se vzdávají, kóta 325, vypínající se nad krajinou, je v rukou Rusů. Boje pokračují v Praci, ruská letadla shazují zápalné fosforové bomby. Stodola jednoho z domů je zasažena a hoří...
... Stopy po tomto požáru v podobě ohořelých krovů jsou na mojí stodole vidět ještě dnes. A kdesi v rohu tam leží taková pokroucená železná trubka, která se vlastně k ničemu nehodí. Člověk, který nezná její historii, by se nejspíš podivil, proč ten starý krám nevyhodím do šrotu. Já ale v tom kusu železa vidím víc než mohou nezasvěcené oči tušit. Je pro mě... snad památkou, snad tak trochu rodinnou relikvií, kdo ví. Je to totiž zbytek ruské fosforové bomby...
... Je 24. duben 1945. Vojska maršála Malinovského právě dokončují operaci, jejímž cílem má být osvobození Brna a jeho okolí. Zuří boje kolem jižního svahu Mohyly míru, kde jsou Němci ukryti v zákopech a urputně se brání. Rusové se kopce nemohou zmocnit přímým útokem a povolávají proto dělostřelectvo, které zahajuje silnou palbu na nepřátelské pozice. Němci prchají směrem k Ponětovicím, další se vzdávají, kóta 325, vypínající se nad krajinou, je v rukou Rusů. Boje pokračují v Praci, ruská letadla shazují zápalné fosforové bomby. Stodola jednoho z domů je zasažena a hoří...
... Stopy po tomto požáru v podobě ohořelých krovů jsou na mojí stodole vidět ještě dnes. A kdesi v rohu tam leží taková pokroucená železná trubka, která se vlastně k ničemu nehodí. Člověk, který nezná její historii, by se nejspíš podivil, proč ten starý krám nevyhodím do šrotu. Já ale v tom kusu železa vidím víc než mohou nezasvěcené oči tušit. Je pro mě... snad památkou, snad tak trochu rodinnou relikvií, kdo ví. Je to totiž zbytek ruské fosforové bomby...
čtvrtek 13. října 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (48)
C h u d á k k r á v a - n e j d ř í v p r o š l a
s k o r o c e l o u E v r o p u
s k o n č i l a v š a k , h n e d j a k p o š l a
n a S l o v e n s k u v e š r o t u
UKRADLI VÁM AUTO?!
Umím si představit, jak musí člověku v první chvíli být. Hrozná situace! Nejraději by se vzteky, ale třeba i lítostí, bezmocí, žalem a rozhořčením rozbrečel. Ovšem pláč není žádná jednoduchá procedura, správně plakat je velké umění! Takže - krátký návod k použití:
Když zjistíme, že auto je v tahu, rozpláčeme se.
Pak zavoláme policii a při sepisování protokolu o krádeži si popláčeme.
Asi po dvou hodinách, když nás první pláč přešel, si pro jistotu ještě několikrát krátce zapláčeme.
První noc po krádeži propláčeme.
Druhý den jdeme na návštěvu ke známým, kde se vypláčeme.
Následující týden auto dvakrát denně opláčeme.
Když se už dost napláčeme, nepláčeme.
Jinak hrozí nebezpečí, že se upláčeme.
A za to nám ta stará rachotina přece nestojí!
Když zjistíme, že auto je v tahu, rozpláčeme se.
Pak zavoláme policii a při sepisování protokolu o krádeži si popláčeme.
Asi po dvou hodinách, když nás první pláč přešel, si pro jistotu ještě několikrát krátce zapláčeme.
První noc po krádeži propláčeme.
Druhý den jdeme na návštěvu ke známým, kde se vypláčeme.
Následující týden auto dvakrát denně opláčeme.
Když se už dost napláčeme, nepláčeme.
Jinak hrozí nebezpečí, že se upláčeme.
A za to nám ta stará rachotina přece nestojí!
středa 12. října 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (47)
N a p s a t č í s l o s p r á v n ě
n e n í ž á d n á h r a č k a
t ř e b a t a d y p r á v ě
v y š l a z t o h o z n a č k a . . .
ŽIVOT NENÍ PEŘÍČKO
Změna je život... (A co je potom smrt?!)
Život je jen náhoda... (Ale smrt ani náhodou!)
Život je pes... (A jaké zvíře je smrt?)
V životě nestonal... (A na co umřel?)
Život se s ním nemazlil... (Však on s ním taky ne!)
Miloval život... (Sprosťák!)
Užíval života plnými doušky... (Ochlasta!)
Vzal si život... (Podruhé to už neudělá)
Bojí se o svůj život... (Strašpytel!)
Peníze nebo život! (Těžké rozhodování...)
Zaplatil za to životem... (Smrt je drahý špás!)
Má život za sebou... (A to je dobře nebo špatně?!)
Má život před sebou... (A to je špatně nebo dobře?!)
Zachránil si holý život... (S odřenýma ušima!)
Protlouká se životem jak se dá... (I nedá!)
Žije si svým vlastním životem... (Na cizí účet!)
Žije dvojím životem... (Je z dvojčat?)
Žije nočním životem... (Přes den bývá mrtvý!)
Žije spořádaným životem... (Uklízí manželka!)
Žije si na vysoké noze... (Tu druhou mu amputovali...)
Žije si ve svém vlastním světě... (Mimozemšťan?!)
Žije ze dne na den... (Co dělá po nocích?!)
Žije z ruky do huby... (Ten se má!)
Žije naplno... (Tedy naprázdno!)
úterý 11. října 2016
HAIKU (49)
P l a c e d e l a C o n c o r d e
m u s l i m o v é s e m o d l í
s m ě r e m k M e k á č i
POETICKÉ KOMENTÁŘE (46)
S t í ž n o s t i u ž m o ž n á p í š e
l e c k d o n a t u „ h n u s n o u s r a n d u “
j á v t o m a l e v i d í m s p í š e
n e š k o d n o u a b e z v a š v a n d u . . .NEJLEPŠÍ PŘÍTEL ČLOVĚKA
Na úvod malá (ve smyslu jednoduchá) hádanka. Kdysi jsem kdesi četl, že ve Francii je zakázáno dávat praseti jméno Napoleon. Otázka: Jak se jmenuje můj čuník?
No, můj... Je vlastně celé rodiny, všichni se o něho podle svých časových a jiných možností staráme, čímž nemyslím "pouhé" krmení či úklid jeho "obytného prostoru" - chlívku. Snažíme se dělat pro něj i něco navíc, zpříjemňovat mu jeho poněkud stereotypní způsob života různými drobnými maličkostmi. Nevěřili byste, jak je pro takového čuníka (toto označení se mi zdá méně vulgární než mediálně otřepané "prase") důležité a vítané už to, když s ním při krmení konverzujete! Prostě - mluvíte na něho, přičemž je jedno, co konkrétně říkáte, on vám totiž stejně nerozumí, ale už samotný váš hlas má na něho uklidňující, konejšivý účinek, hned je takový veselejší, spokojenější... A když ho navíc podrbete za ušima, je v sedmém nebi - sedne si na zadek a když má obzvlášť dobrou náladu, svalí se na bok.
Má rád (samozřejmě kromě dobrého jídla) také to, když má chlívek pěkně vystlaný nejlépe pšeničnou slámou. S oblibou se do ní mezi jednotlivými krmeními "zavrtává", takže není vůbec vidět a spí. A to je moc dobře, protože právě tím roste a sílí.
Ten jeho jídelníček, to je kapitola sama pro sebe. Pochopitelně - na prvním místě jsou brambory, to je základ, na kterém stavíme, pak už ale se improvizaci meze nekladou. Náš čuník (už jste uhodli jeho jméno?) je tak trochu bioprasátko, dostává od všeho trochu a to z domácí zahrádky. Strouháme mu do krmení cuketu, mrkev, jablko, dýni, přidáváme kukuřičný šrot a nakrájené kopřivy. Papá dvakrát denně - ráno po probuzení a večer před spaním (tím hlavním, nočním).
Má rád pravidelnost. Budí se (tedy sám) v 8:50 a způsobně čeká, až mu dáme do korýtka snídani. Pak následuje denní spánek a po probuzení večeře (v 16:30). Po ní mu ještě občas dopřejeme malý výběh, kdy se prohání po celém chlévě a raduje se z možnosti pohybových aktivit, v chlívku nerealizovatelných.
Tento současný čuník, který se jmenuje tak hádankovitě, je naším v pořadí druhým prasátkem v rodinné historii. Ten první se jmenoval Heřman a vzhledem k tomu, že každý čuník bez rozdílu je individualita a někdy i individualista, nechtěli jsme tomuhle dávat jméno jeho slavného předchůdce, takže mu říkáme... No comment - hádejte!
Protože životnost takového krmníka je limitována jeho váhou (dva metráky jsou ideální), nežije příliš dlouho - i když cca 10 měsíců také není k zahození, ne? A když jsou navíc vyplněny hodnotnou a chutnou stravou, vydatným spánkem a celkem bezproblémovým přebýváním v útulném, slámou vystlaném chlívku s možností občasného výběhu, nemá si náš Bonapart (no, ujelo mi to, co nadělám...) na co stěžovat. Konec života je pak rychlý a bezbolestný.
Takže - máme Bonaparta a jsme za něj rádi. Je klidný, vyrovnaný, povahou takový sangvinicko - melancholický typ čuníka. Zatím nestonal, má se k světu a roste jako z brambor a kukuřičného šrotu s cuketou. Tedy rychle a v bio kvalitě. Život má ještě skoro celý před sebou, dospělý bude až v únoru příštího roku. Děláme vše pro to, aby se toho dožil ve zdraví.
Především je ale Bonapart čuník velmi vděčný. Ví, co se kolem něj každý den naběháme a těší se, že se nám jednou za všechnu tu péči a starostlivost bohatě a štědře odmění...
No, můj... Je vlastně celé rodiny, všichni se o něho podle svých časových a jiných možností staráme, čímž nemyslím "pouhé" krmení či úklid jeho "obytného prostoru" - chlívku. Snažíme se dělat pro něj i něco navíc, zpříjemňovat mu jeho poněkud stereotypní způsob života různými drobnými maličkostmi. Nevěřili byste, jak je pro takového čuníka (toto označení se mi zdá méně vulgární než mediálně otřepané "prase") důležité a vítané už to, když s ním při krmení konverzujete! Prostě - mluvíte na něho, přičemž je jedno, co konkrétně říkáte, on vám totiž stejně nerozumí, ale už samotný váš hlas má na něho uklidňující, konejšivý účinek, hned je takový veselejší, spokojenější... A když ho navíc podrbete za ušima, je v sedmém nebi - sedne si na zadek a když má obzvlášť dobrou náladu, svalí se na bok.
Má rád (samozřejmě kromě dobrého jídla) také to, když má chlívek pěkně vystlaný nejlépe pšeničnou slámou. S oblibou se do ní mezi jednotlivými krmeními "zavrtává", takže není vůbec vidět a spí. A to je moc dobře, protože právě tím roste a sílí.
Ten jeho jídelníček, to je kapitola sama pro sebe. Pochopitelně - na prvním místě jsou brambory, to je základ, na kterém stavíme, pak už ale se improvizaci meze nekladou. Náš čuník (už jste uhodli jeho jméno?) je tak trochu bioprasátko, dostává od všeho trochu a to z domácí zahrádky. Strouháme mu do krmení cuketu, mrkev, jablko, dýni, přidáváme kukuřičný šrot a nakrájené kopřivy. Papá dvakrát denně - ráno po probuzení a večer před spaním (tím hlavním, nočním).
Má rád pravidelnost. Budí se (tedy sám) v 8:50 a způsobně čeká, až mu dáme do korýtka snídani. Pak následuje denní spánek a po probuzení večeře (v 16:30). Po ní mu ještě občas dopřejeme malý výběh, kdy se prohání po celém chlévě a raduje se z možnosti pohybových aktivit, v chlívku nerealizovatelných.
Tento současný čuník, který se jmenuje tak hádankovitě, je naším v pořadí druhým prasátkem v rodinné historii. Ten první se jmenoval Heřman a vzhledem k tomu, že každý čuník bez rozdílu je individualita a někdy i individualista, nechtěli jsme tomuhle dávat jméno jeho slavného předchůdce, takže mu říkáme... No comment - hádejte!
Protože životnost takového krmníka je limitována jeho váhou (dva metráky jsou ideální), nežije příliš dlouho - i když cca 10 měsíců také není k zahození, ne? A když jsou navíc vyplněny hodnotnou a chutnou stravou, vydatným spánkem a celkem bezproblémovým přebýváním v útulném, slámou vystlaném chlívku s možností občasného výběhu, nemá si náš Bonapart (no, ujelo mi to, co nadělám...) na co stěžovat. Konec života je pak rychlý a bezbolestný.
Takže - máme Bonaparta a jsme za něj rádi. Je klidný, vyrovnaný, povahou takový sangvinicko - melancholický typ čuníka. Zatím nestonal, má se k světu a roste jako z brambor a kukuřičného šrotu s cuketou. Tedy rychle a v bio kvalitě. Život má ještě skoro celý před sebou, dospělý bude až v únoru příštího roku. Děláme vše pro to, aby se toho dožil ve zdraví.
Především je ale Bonapart čuník velmi vděčný. Ví, co se kolem něj každý den naběháme a těší se, že se nám jednou za všechnu tu péči a starostlivost bohatě a štědře odmění...
pondělí 10. října 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (45)
T y h l e m r c h y t o l s t o l o b í
m ě l y b y s e s m a ž i t v p e k l e
z a t o , j a k n á s s c h v á l n ě z l o b í
p ř e d s t í r á n í m , ž e j s o u l e k l é . . .neděle 9. října 2016
MOJE PERLIČKY (19)
Když si někdo splete houby, často se zaslouženě otráví.
Eiffelovka je dominantovnou Paříže.
Sochy na Šalamounových ostrovech jsou známé svým neznámým původem.
S cizími lidmi bychom se neměli bavit, zvlášť, když je neznáme.
Ryby se dělí na sladkovodní a mořskovodní.
Stav beztíže je známkou toho, že se člověk nachází někde ve vesmíru.
Atom je nejmenší část hmoty, která se dá zmenšovat.
Nacisté byli lidé, kteří si mysleli, že Hitler není blázen.
Moje babička má vydělávající zuby.
V noci slunce nevidíme, ale jen tušíme.
Kohout ráno rád krkohá.
POETICKÉ KOMENTÁŘE (44)
V í t e , d u t é p a l i c e
c o j e v e s n i c v A f r i c e ?
N a p i š t e t a m a s p o ň p ř e c e
v k t e r é m s t á t ě j e t o W é C é !IVANA KARÁSKOVÁ: ČERNOBÍLÉ PŘÍBĚHY
Kniha rozhovorů s lidmi, jejichž život ohrozila zákeřná nemoc – fascinující i poučná svědectví o síle vůle a touze žít!
Brněnská novinářka Ivana Karásková se svého času odhodlala k velmi zajímavému, především však chvályhodnému experimentu – obrátila se na dvanáct lidí, kteří prošli dramatickou životní krizí a nejenže ji dokázali překonat, ale našli i odvahu podělit se o svůj příběh s ostatními. Proč mluvím o odvaze? Prostě proto, že nemusí být zrovna příjemné hovořit např. o své závislosti na alkoholu, o psychické poruše, o ztrátě zraku apod. Jestliže to oněch dvanáct dokázalo (kniha Černobílé příběhy má formu rozhovorů autorky s oslovenými respondenty), pak si určitě zaslouží naše uznání – dle mého názoru především pro cenné rady a informace, které nám jejich vyprávění přináší. Vždyť kde je psáno, že jejich osud – jakkoli jej nikomu nepřeji – nemůže jednou potkat i někoho z nás? A potom je určitě jenom dobře, když budeme vědět, jak se s danou situací dokázali poprat jiní či co je především nutné k jejímu překonání.
Mám v prvé řadě na mysli duševní nemoci, které mnohdy přichází velmi nečekaně a postižený se v první chvíli nachází ve stavu šoku a naprosté dezorientace, kdy vůbec neví, co se s ním děje. Podobně je na tom i jeho okolí – např. rodinní příslušníci si říkají, co se vlastně stalo, že dříve veselý a společenský syn (manžel, dědeček...) je najednou skleslý, uzavřený a nekomunikativní a mají tendenci jej všelijak povzbuzovat k dřívějšímu radostnému životu, aniž by měli sebemenší tušení o tom, že depresi nelze překonat silou vůle a že – byť v dobrém úmyslu – dotyčnému spíše škodí.
Třem ze dvanácti zpovídaných vstoupila do života právě duševní choroba a domnívám se, že jejich svědectví nám může tuto problematiku ozřejmit možná víc a lépe než odborné příručky:
Markéta odjíždí po maturitě na roční pobyt do Itálie, kde se stará o německou paní na vozíku a zároveň se chystá na státnici z němčiny. Protože má pocit, že k tomu, aby se dobře připravila, nemá dost času, rozhoduje se učit na úkor spánku. Po týdnu tohoto ponocování začíná trpět halucinacemi a posléze se psychicky zhroutí. Z Itálie se vrací domů, resp. do psychiatrické léčebny. Diagnóza je neradostná – schizofrenie...
Naděžda se ve svém životě potýká s mnoha ranami osudu – tou nejtěžší je určitě smrt jejího syna. Tato psychicky silná žena se však vždy znovu dokáže postavit na nohy a žít dál. Jednou ale i ona náhle cítí, že tentokrát je to něco jiného, neznámého a děsivého. Tehdy ještě neví, že bojovat s depresí sama nedokáže, že to prostě nejde. Zkouší to, dlouho... Kdyby věděla, co ví dnes, určitě by na psychiatrii zašla včas a ne až ve stavu, kdy myslí na sebevraždu. „Ke své škodě jsem tomu dlouho nerozuměla. Nechala jsem to dojít moc daleko, protože jsem nevěděla, že i duše se dá léčit. Deprese je vážná nemoc a já si ji taky dřív pletla s tou obligátní ,depkou´, která vznikne z nějaké běžné lapálie. Lidi si to pletou pořád.“
Richarda při jízdě na kole srazí auto. Několik dní proleží v kómatu, naštěstí se z něj probere a začíná se pozvolna uzdravovat. Když je propuštěn z nemocnice, zdá se, že na něm zranění hlavy nezanechalo žádné následky. Po půl roce se však dostavují záchvaty, při nichž padá na zem, po jednom z nich je převezen do nemocnice. Vyšetření odhaluje příčinu jeho potíží – je jí epilepsie...
Tolik ve stručnosti alespoň o třech protagonistech knihy, která – jak již tyto krátké ukázky signalizují – je nejen zajímavá a poučná, ale mnohdy i takřka „hororová“. U ostatních devíti zpovídaných se totiž setkáváme s podobnými příklady mezní životní situace, v níž se ocitli zcela nečekaně a bez sebemenšího tušení, co je nyní čeká. Kromě jedné výjimky (známý brněnský zpěvák Laďa Kerndl) se při těchto rozhovorech seznamujeme s veřejnosti neznámými, obyčejnými lidmi, kteří jsou však přesto něčím neobvyklí – totiž svou statečností, optimismem a vůlí k životu. Přes všechnu ponurost je to tedy vposledku krásné čtení a jsem rád, že Černobílé příběhy mám ve své knihovně a mohu se k nim občas vracet.
Mám v prvé řadě na mysli duševní nemoci, které mnohdy přichází velmi nečekaně a postižený se v první chvíli nachází ve stavu šoku a naprosté dezorientace, kdy vůbec neví, co se s ním děje. Podobně je na tom i jeho okolí – např. rodinní příslušníci si říkají, co se vlastně stalo, že dříve veselý a společenský syn (manžel, dědeček...) je najednou skleslý, uzavřený a nekomunikativní a mají tendenci jej všelijak povzbuzovat k dřívějšímu radostnému životu, aniž by měli sebemenší tušení o tom, že depresi nelze překonat silou vůle a že – byť v dobrém úmyslu – dotyčnému spíše škodí.
Třem ze dvanácti zpovídaných vstoupila do života právě duševní choroba a domnívám se, že jejich svědectví nám může tuto problematiku ozřejmit možná víc a lépe než odborné příručky:
Markéta odjíždí po maturitě na roční pobyt do Itálie, kde se stará o německou paní na vozíku a zároveň se chystá na státnici z němčiny. Protože má pocit, že k tomu, aby se dobře připravila, nemá dost času, rozhoduje se učit na úkor spánku. Po týdnu tohoto ponocování začíná trpět halucinacemi a posléze se psychicky zhroutí. Z Itálie se vrací domů, resp. do psychiatrické léčebny. Diagnóza je neradostná – schizofrenie...
Naděžda se ve svém životě potýká s mnoha ranami osudu – tou nejtěžší je určitě smrt jejího syna. Tato psychicky silná žena se však vždy znovu dokáže postavit na nohy a žít dál. Jednou ale i ona náhle cítí, že tentokrát je to něco jiného, neznámého a děsivého. Tehdy ještě neví, že bojovat s depresí sama nedokáže, že to prostě nejde. Zkouší to, dlouho... Kdyby věděla, co ví dnes, určitě by na psychiatrii zašla včas a ne až ve stavu, kdy myslí na sebevraždu. „Ke své škodě jsem tomu dlouho nerozuměla. Nechala jsem to dojít moc daleko, protože jsem nevěděla, že i duše se dá léčit. Deprese je vážná nemoc a já si ji taky dřív pletla s tou obligátní ,depkou´, která vznikne z nějaké běžné lapálie. Lidi si to pletou pořád.“
Richarda při jízdě na kole srazí auto. Několik dní proleží v kómatu, naštěstí se z něj probere a začíná se pozvolna uzdravovat. Když je propuštěn z nemocnice, zdá se, že na něm zranění hlavy nezanechalo žádné následky. Po půl roce se však dostavují záchvaty, při nichž padá na zem, po jednom z nich je převezen do nemocnice. Vyšetření odhaluje příčinu jeho potíží – je jí epilepsie...
Tolik ve stručnosti alespoň o třech protagonistech knihy, která – jak již tyto krátké ukázky signalizují – je nejen zajímavá a poučná, ale mnohdy i takřka „hororová“. U ostatních devíti zpovídaných se totiž setkáváme s podobnými příklady mezní životní situace, v níž se ocitli zcela nečekaně a bez sebemenšího tušení, co je nyní čeká. Kromě jedné výjimky (známý brněnský zpěvák Laďa Kerndl) se při těchto rozhovorech seznamujeme s veřejnosti neznámými, obyčejnými lidmi, kteří jsou však přesto něčím neobvyklí – totiž svou statečností, optimismem a vůlí k životu. Přes všechnu ponurost je to tedy vposledku krásné čtení a jsem rád, že Černobílé příběhy mám ve své knihovně a mohu se k nim občas vracet.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)