P i e t n í a k t –
n a p r s o u v e t e r á n a
s t a r o ž i t n i c t v í
pátek 26. srpna 2016
čtvrtek 25. srpna 2016
BÁSNĚNÍ (5)
RUMÁKOVA PÍSEŇ
Dík vládě už ani na chleba nemám!
- díky clům, dépéhá, daním a cenám
Dík vzdávám Charitě a jejím darům
díky nimž (bohudík!) mám aspoň na rum...
TŘÍDNĚ PODMÍNĚNÁ MORÁLKA?
Když jsem chodil do školy, tak nás tam v hodinách občanské výchovy mimo jiné učili, že neexistuje něco jako jednou provždy daná morálka, nýbrž že o tom, co je v té které době správné a morální rozhoduje vládnoucí třída. Morálka je zkrátka třídně podmíněná. Jiná byla např. morálka ve společnosti prvobytně pospolné, jiná v otrokářské, feudální, kapitalistické... V socialistické společnosti (to byla ta, v níž jsem chodil do školy) máme morálku socialistickou, která je mnohem vyspělejší než předchozí kapitalistická, neboť vývoj jde (dle Darwina) stále dopředu. Dějiny skončí vybudováním komunismu, což bude beztřídní společnost s tou nejlepší, tj. komunistickou morálkou. Zvláštní přitom bylo, že na jedné straně nás učili o třídní podmíněnosti morálky, na straně druhé však byla komunistická společnost charakterizována jako společnost beztřídní - takže se nabízela otázka, čím bude morálka v komunismu podmíněna, když žádné třídy již nebudou. Ale jádrem této mé úvahy má být něco jiného.
Jakýsi Japonec vydal před časem knihu, v níž dokazuje, že dějiny vlastně skončily, protože liberální demokracie je vrcholem společenského vývoje a žádná jiná, nová a vyspělejší společnost již následovat nebude. Domnívám se, že tento jeho názor je stejně ujetý jako názor Marxův o společnosti komunistické, už proto, že vývoj přece postupuje stále dopředu (Darwin!) a zřejmě nikdy neskončí, leda s koncem světa. Jaká společnost tedy nahradí tu současnou liberálně-demokratickou samozřejmě nevíme, mnohé indície ale naznačují, že to může být znovu společnost prvobytně pospolná, v níž hlavním imperativem morálky bude boj všech proti všem a heslem Homo homini lupus - prostě právo silnějšího. Nakročeno k tomu máme a ostatně již Nietzche psal o teorii „věčného návratu“...
Zdá se ale, že Marx měl v něčem přece jen trochu pravdy - a nyní se tedy vracím k jeho teorii o tzv. třídní podmíněnosti morálky, resp. zákonů. Vzpomínám si, že v socialistické společnosti před r. 1989 bylo za jeden z nejtěžších kriminálních zločinů považováno tzv. „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Pokud někdo ukradl někde na stavbě paneláku pár pytlů cementu, mohl vyfasovat až 12 let. Rovněž tzv. „pobuřování“, tj. vyslovení protisocialistického (dnes bychom řekli politicko-nekorektního) názoru bylo trestáno častokrát tvrději než např. znásilnění.
A ať mi nikdo neříká, že dnešní demokratické zákony nejsou třídně podmíněné! Různé malé zlodějny jsou trestány přísněji než miliardové tunely. Říci o někom, že je „černá (bílá) svině“ je větší zločin než okrást starou babičku. A veřejně vyslovit svůj názor na homosexuální praktiky? To se dnes odváží málokdo, protože „homofobie“ už také pomalu začíná být zločinem.
Je možné a podle mého názoru i dost pravděpodobné, že naše evropská civilizace jednoho dne zanikne a bude vystřídána islámem. V něm platí právo šaría, což jsou morální předpisy, vycházející z nepsaných zákonů arabských kočovných kmenů. Šaría zakazuje potraty a trestá homosexuální praktiky (což vnímám jako veliké plus ve srovnání s „vyspělým“ světem), na druhé straně ale kamenuje ženy a seká ruce. Suma sumárum - jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Morálka je asi opravdu podmíněná, nedomnívám se však, že „třídně“. Spíš to vidím tak, že čím jsou lidé blbější, tím hůře se chovají a naopak...
Jakýsi Japonec vydal před časem knihu, v níž dokazuje, že dějiny vlastně skončily, protože liberální demokracie je vrcholem společenského vývoje a žádná jiná, nová a vyspělejší společnost již následovat nebude. Domnívám se, že tento jeho názor je stejně ujetý jako názor Marxův o společnosti komunistické, už proto, že vývoj přece postupuje stále dopředu (Darwin!) a zřejmě nikdy neskončí, leda s koncem světa. Jaká společnost tedy nahradí tu současnou liberálně-demokratickou samozřejmě nevíme, mnohé indície ale naznačují, že to může být znovu společnost prvobytně pospolná, v níž hlavním imperativem morálky bude boj všech proti všem a heslem Homo homini lupus - prostě právo silnějšího. Nakročeno k tomu máme a ostatně již Nietzche psal o teorii „věčného návratu“...
Zdá se ale, že Marx měl v něčem přece jen trochu pravdy - a nyní se tedy vracím k jeho teorii o tzv. třídní podmíněnosti morálky, resp. zákonů. Vzpomínám si, že v socialistické společnosti před r. 1989 bylo za jeden z nejtěžších kriminálních zločinů považováno tzv. „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Pokud někdo ukradl někde na stavbě paneláku pár pytlů cementu, mohl vyfasovat až 12 let. Rovněž tzv. „pobuřování“, tj. vyslovení protisocialistického (dnes bychom řekli politicko-nekorektního) názoru bylo trestáno častokrát tvrději než např. znásilnění.
A ať mi nikdo neříká, že dnešní demokratické zákony nejsou třídně podmíněné! Různé malé zlodějny jsou trestány přísněji než miliardové tunely. Říci o někom, že je „černá (bílá) svině“ je větší zločin než okrást starou babičku. A veřejně vyslovit svůj názor na homosexuální praktiky? To se dnes odváží málokdo, protože „homofobie“ už také pomalu začíná být zločinem.
Je možné a podle mého názoru i dost pravděpodobné, že naše evropská civilizace jednoho dne zanikne a bude vystřídána islámem. V něm platí právo šaría, což jsou morální předpisy, vycházející z nepsaných zákonů arabských kočovných kmenů. Šaría zakazuje potraty a trestá homosexuální praktiky (což vnímám jako veliké plus ve srovnání s „vyspělým“ světem), na druhé straně ale kamenuje ženy a seká ruce. Suma sumárum - jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Morálka je asi opravdu podmíněná, nedomnívám se však, že „třídně“. Spíš to vidím tak, že čím jsou lidé blbější, tím hůře se chovají a naopak...
VELKÁ RÁNA
Asi jsem právě usnula, protože jsem si v první chvíli pomyslela, že se mi to jen zdálo. Veliká rána! Přemýšlela jsem, jestli nemám vylézt z postele a jít se podívat po bytě, třeba spadla nějaká kytka nebo se stalo něco v koupelně... Ale ne - ta rána byla tak silná, že... samozřejmě, pokud se mi to tedy jen nezdálo. Je možné, že to bylo v bytě nade mnou, jak bydlí ten potrhlý chemikář, co... Třeba ale není takový hlupák, za jakého ho mám, určitě ne, každý může mít své záliby a on má prostě tu chemii... Vypadá divně, to ano... no, divně, každý nějak vypadáme a on vlastně zas tak divně... je to zkrátka takový samorost, žije si tak nějak po svém a že si z lidí nic nedělá, to je přece spíš pozitivum než... Snad je i trochu sympatický, takový normální kluk to je, ty džíny, co nosí snad pořád, no dobře... ale jinak - vždy pozdraví, na nic si nehraje, i když by asi mohl, má dva tituly a navíc za mnou nedolézá jako jiní, co pořád...
Takto nějak jsem přemýšlela a asi bych znovu usnula, kdyby se neozval zvonek. Dlouze a naléhavě - takto nezvoní žádná z mých kamarádek, blesklo mi hlavou. Vstala jsem, hodila přes sebe župan a šla ke dveřím. Podívala jsem se do kukátka - před dveřmi stál soused seshora, ten, na kterého jsem právě myslela. Na chvíli jsem zaváhala - co asi může chtít, tak pozdě večer, určitě to musí být něco důležitého, vždyť kromě pozdravů na chodbě se vůbec neznáme... Ta rána! Musí to být kvůli ní, něco se určitě stalo! Otevřela jsem.
"Dobrý večer, nezlobte se, prosím, že tak pozdě, ale... Neslyšela jste to také? Víte, takovou velikou ránu, jako když... těžko říct, ale zdálo se mi, že to bylo u vás a tak jsem si myslel, že třeba bojler nebo něco takového."
Mladý muž se na mne díval omluvným, nesmělým pohledem. Odpověděla jsem:
"Také jsem to slyšela a říkala jsem si, že to šlo spíš od vás..."
Zarazila jsem se:
"Promiňte, zapomněla jsem se vám představit... Jana Nováčková!"
"Petr Starý, těší mne..."
Podala jsem mu ruku a pokračovala:
"Říkala jsem si... víte, povídá se tady, že se zajímáte o chemii... jestli tam u vás třeba něco nebouchlo."
Petr se zasmál:
"No, s tou chemií máte pravdu, ale nic takového nehrozí, doma mám jenom knížky, pokusy dělám v práci. A nemohlo to tedy být ve sklepě?"
Chvíli jsem přemýšlela. Petr dodal:
"Myslím... třeba zloději. Mohli tam krást a přitom něco rozbít. No, hlavně že se nic nestalo u vás, přeji vám dobrou noc a půjdu se ještě podívat do toho sklepa."
"Počkejte," vyhrkla jsem, "možná to opravdu bylo ve sklepě a jestli, jak říkáte, to byli zloději, tak tam mohou být pořád. Nemůžete tam jít sám!"
"Nebojte se, budu dávat pozor. Dobrou noc."
Petr se obrátil a pomalu odcházel. Zavolala jsem:
"Petře, nechoďte tam sám, půjdu s vámi!"
Otočil se, usmál a řekl:
"To jste hodná, Jano, ale já..."
Skočila jsem mu do řeči:
"Malý moment, hned jsem zpátky!"
Vlétla jsem do koupelny, opláchla si obličej, přičísla vlasy a upravila župan. Rychle jsem ještě popadla z poličky baterku a vyběhla ven.
"Vy, Jano, myslíte na všechno," řekl obdivně Petr s pohledem na baterku v mé ruce. Začali jsme sestupovat dolů do sklepa. Petr zašeptal:
"Jano, kdyby nás tak teď někdo viděl, to by se o tom asi zítra vyprávělo po celém domě."
Vyprskla jsem smíchy. Petr si přiložil prst na rty, vzal si ode mne baterku, stáli jsme u dveří do sklepa, které prudce otevřel a posvítil dovnitř, pak nahmatal vypínač a rozsvítil světlo. Ve sklepě nikdo nebyl.
Když jsme jím procházeli, uviděli jsme pod oknem hromadu střepů z jakési veliké rozbité nádoby. Petr se na tu spoušť chvíli díval, pak zvedl hlavu k oknu a řekl:
"No, a záhada je vyřešená. Podívejte, někdo zapomněl zavřít okno... Tím by se samozřejmě zloděj neprotáhl, pro kočku to ale byla hračka. Takže - mnoho povyku pro nic. Ale toho demižónu je vážně škoda - naštěstí byl prázdný!"
Zavřeli jsme okno, zametli střepy a vydali se na zpáteční cestu. Když jsem se s Petrem před dveřmi svého bytu loučila, zdálo se mi, že moji ruku v té svojí podržel o chvilku déle...
Takto nějak jsem přemýšlela a asi bych znovu usnula, kdyby se neozval zvonek. Dlouze a naléhavě - takto nezvoní žádná z mých kamarádek, blesklo mi hlavou. Vstala jsem, hodila přes sebe župan a šla ke dveřím. Podívala jsem se do kukátka - před dveřmi stál soused seshora, ten, na kterého jsem právě myslela. Na chvíli jsem zaváhala - co asi může chtít, tak pozdě večer, určitě to musí být něco důležitého, vždyť kromě pozdravů na chodbě se vůbec neznáme... Ta rána! Musí to být kvůli ní, něco se určitě stalo! Otevřela jsem.
"Dobrý večer, nezlobte se, prosím, že tak pozdě, ale... Neslyšela jste to také? Víte, takovou velikou ránu, jako když... těžko říct, ale zdálo se mi, že to bylo u vás a tak jsem si myslel, že třeba bojler nebo něco takového."
Mladý muž se na mne díval omluvným, nesmělým pohledem. Odpověděla jsem:
"Také jsem to slyšela a říkala jsem si, že to šlo spíš od vás..."
Zarazila jsem se:
"Promiňte, zapomněla jsem se vám představit... Jana Nováčková!"
"Petr Starý, těší mne..."
Podala jsem mu ruku a pokračovala:
"Říkala jsem si... víte, povídá se tady, že se zajímáte o chemii... jestli tam u vás třeba něco nebouchlo."
Petr se zasmál:
"No, s tou chemií máte pravdu, ale nic takového nehrozí, doma mám jenom knížky, pokusy dělám v práci. A nemohlo to tedy být ve sklepě?"
Chvíli jsem přemýšlela. Petr dodal:
"Myslím... třeba zloději. Mohli tam krást a přitom něco rozbít. No, hlavně že se nic nestalo u vás, přeji vám dobrou noc a půjdu se ještě podívat do toho sklepa."
"Počkejte," vyhrkla jsem, "možná to opravdu bylo ve sklepě a jestli, jak říkáte, to byli zloději, tak tam mohou být pořád. Nemůžete tam jít sám!"
"Nebojte se, budu dávat pozor. Dobrou noc."
Petr se obrátil a pomalu odcházel. Zavolala jsem:
"Petře, nechoďte tam sám, půjdu s vámi!"
Otočil se, usmál a řekl:
"To jste hodná, Jano, ale já..."
Skočila jsem mu do řeči:
"Malý moment, hned jsem zpátky!"
Vlétla jsem do koupelny, opláchla si obličej, přičísla vlasy a upravila župan. Rychle jsem ještě popadla z poličky baterku a vyběhla ven.
"Vy, Jano, myslíte na všechno," řekl obdivně Petr s pohledem na baterku v mé ruce. Začali jsme sestupovat dolů do sklepa. Petr zašeptal:
"Jano, kdyby nás tak teď někdo viděl, to by se o tom asi zítra vyprávělo po celém domě."
Vyprskla jsem smíchy. Petr si přiložil prst na rty, vzal si ode mne baterku, stáli jsme u dveří do sklepa, které prudce otevřel a posvítil dovnitř, pak nahmatal vypínač a rozsvítil světlo. Ve sklepě nikdo nebyl.
Když jsme jím procházeli, uviděli jsme pod oknem hromadu střepů z jakési veliké rozbité nádoby. Petr se na tu spoušť chvíli díval, pak zvedl hlavu k oknu a řekl:
"No, a záhada je vyřešená. Podívejte, někdo zapomněl zavřít okno... Tím by se samozřejmě zloděj neprotáhl, pro kočku to ale byla hračka. Takže - mnoho povyku pro nic. Ale toho demižónu je vážně škoda - naštěstí byl prázdný!"
Zavřeli jsme okno, zametli střepy a vydali se na zpáteční cestu. Když jsem se s Petrem před dveřmi svého bytu loučila, zdálo se mi, že moji ruku v té svojí podržel o chvilku déle...
- - - - -
Na tuto příhodu, i když se udála před více jak deseti lety, jsem dodnes nezapomněla a vlastně ani zapomenout nemohla. Když totiž byly mé dceři asi čtyři roky, jednou jsem jí o ní pověděla a od té doby ji musela vyprávět nesčetněkrát. Samozřejmě formou pohádky - o princezně, která jednou večer usínala a uslyšela velikou ránu a tak přemýšlela, co to mohlo být... Dcera mi vždycky doslova visí na rtech, poslouchá se zatajeným dechem, je to její nejoblíbenější pohádka a pokaždé, když skončím, má nějakou zvídavou otázku. A já, když zrovna odpověď neznám, ji musím zklamat, ale slíbím jí, že příště to v pohádce určitě bude. Večer pak, když už jsme s mužem sami, se ho zeptám jako např. právě včera:
"Petře, prosím tě, ptala se mě dnes Klárka, víš, jak na tom zámku byla princezna a ten kuchař byl takový nesmělý, ale hrozně ji miloval a pořád přemýšlel, jak by se s ní seznámil a jak to nakonec vymyslel a šel do sklepa a tam rozbil ten demižón, aby to udělalo velkou ránu a ta princezna aby to slyšela a on se jí šel zeptat, jestli to slyšela a pak spolu do toho sklepa šli a on řekl, že to asi udělala kočka... to tehdy na zámcích už měli kočky?"
"Petře, prosím tě, ptala se mě dnes Klárka, víš, jak na tom zámku byla princezna a ten kuchař byl takový nesmělý, ale hrozně ji miloval a pořád přemýšlel, jak by se s ní seznámil a jak to nakonec vymyslel a šel do sklepa a tam rozbil ten demižón, aby to udělalo velkou ránu a ta princezna aby to slyšela a on se jí šel zeptat, jestli to slyšela a pak spolu do toho sklepa šli a on řekl, že to asi udělala kočka... to tehdy na zámcích už měli kočky?"
středa 24. srpna 2016
DER STAATSSTREICH IN DEUTSCHLAND! MERKEL VERHAFTET! ERSTE ERKLÄRUNG DER NEUEN REGIERUNG DER NATIONALEN RETTUNG (science-fiction)
AUFRUF AN DAS DEUTSCHE VOLK
Deutsche Bürger!
Seitdem der sogenannte Islamische Staat angefangen hatte, nach Europa seine Truppen zu schicken, hat sich die Situation in der Bundesrepublik Deutschland dramatisch verschärft. Auf diese muslemische Invasion sind europäischen Länder nicht vorbereit worden, sodass nur im letzten Jahr mehr als eine Milion von diesen „Flüchtlingen“ die Schengengrenze überging. Die Mehrheit von ihnen sind junge Männer im Alter von 20 bis 35 Jahren, die behaupten, sie seien „Kriegsflüchtlinge“, und, um dieser Lüge die Warhaftigkeit zu schaffen und den wirklichen Grund ihres Eindringens zu tarnen, lassen sie sich von Frauen und Kindern begleiten.
Während einige, vor allem osteuropäische Länder (Polen, Hungarn, Slowakei) die Gefahr dieser Lage zur Kenntnis nehmen und alle möglichen Entscheidungen treffen, um den islamischen Kriegern zu verhindern, ihre Länder zu okuppieren, Deutschland vom Anfang an die selbstmörderische Politik der offenen Tür treibt. Anstatt die Staatgrenze zu schliessen und zu schützen, hat die Bundeskanzlerin die muslemischen Truppen ofiziell nach Deutschland eingeladen. Diese hochverräterische Tat hatte zur Folge, dass zur Zeit unser Land von „Flüchtlingen“ überschwemmt ist, während weitere jeden Tag kommen.
In dieser Situation, wenn die Integrität unseres Staates bedroht ist, wenn die staatliche Macht nicht mehr imstande ist, die Sicherheit der Bürger zu garantieren und wenn die Bundesregierung nicht bereit ist, diese Krise zu lösen und Angela Merkel das Land zur Anarchie führt, haben wir, Polizei und Armeeoffiziere, in dieser verhängnisvollen Zeit die Entscheidung getroffen, die Macht im Staat zu übernehmen und das deutsche Volk und der deutsche Staat zu retten. Unsere erste Erklärung an die deutschen Burger:
1. Heute, am 26. August 2016, ist die Bundesregierung gestürzt worden. Die Bundesminister und die Bundeskanzlerin sind verhaftet worden. Die Macht im Staat ist an die Regierung der nationalen Rettung übergangen. Zum neuen Bundeskanzler ist Generalleutnant Wolfgang Steinhauer ernannt worden. Zur Zeit werden das Regierungsviertel und die strategischen Orte in der Haupstadt von Polizeieinheiten besetzt.
2. Der Bundestag ist aufgelöst worden.
3. Die verräterischen Parteien der bisherigen Koalition (CDU, CSU, SPD) sind aufgelöst worden.
4. Die Staatsgrenzen sind geschlossen worden.
5. Der Islam ist verboten. Jegliche Propagation dieser „Religion“ ist strafbar.
Die Regierung der nationalen Rettung, die sechs Monate die Macht im Staat ausüben wird, garantiert den deutschen Bürgern folgendes:
1. Die Abschiebung aller „Flüchtlinge“ binnen 3 Monate.
2. Die neue Wahlen.
3. Die Bestrafung aller, die die Verantwortung für die bisherige Zensur der Medien, die Vorfolgung der Patrioten und die Islamisierung des Landes tragen.
Deutsche Bürger! Die neue Regierung der nationalen Rettung verlässt sich auf Ihren Patriotismus und Ihren nationalen Stolz. Sowie einst Klaus von Stauffenberg und andere Helde vom 20. Juli, sollten wir bereit sein, alles zu tun, um das Vaterland zu retten. Die folgenden Monate werden für die Zukunft Deutschlands entscheidend sein. Zusammen werden wir es schaffen, die Islamisierung zu stoppen und unser Land zu befreien. Es lebe das heilige Deutschland!
Während einige, vor allem osteuropäische Länder (Polen, Hungarn, Slowakei) die Gefahr dieser Lage zur Kenntnis nehmen und alle möglichen Entscheidungen treffen, um den islamischen Kriegern zu verhindern, ihre Länder zu okuppieren, Deutschland vom Anfang an die selbstmörderische Politik der offenen Tür treibt. Anstatt die Staatgrenze zu schliessen und zu schützen, hat die Bundeskanzlerin die muslemischen Truppen ofiziell nach Deutschland eingeladen. Diese hochverräterische Tat hatte zur Folge, dass zur Zeit unser Land von „Flüchtlingen“ überschwemmt ist, während weitere jeden Tag kommen.
In dieser Situation, wenn die Integrität unseres Staates bedroht ist, wenn die staatliche Macht nicht mehr imstande ist, die Sicherheit der Bürger zu garantieren und wenn die Bundesregierung nicht bereit ist, diese Krise zu lösen und Angela Merkel das Land zur Anarchie führt, haben wir, Polizei und Armeeoffiziere, in dieser verhängnisvollen Zeit die Entscheidung getroffen, die Macht im Staat zu übernehmen und das deutsche Volk und der deutsche Staat zu retten. Unsere erste Erklärung an die deutschen Burger:
1. Heute, am 26. August 2016, ist die Bundesregierung gestürzt worden. Die Bundesminister und die Bundeskanzlerin sind verhaftet worden. Die Macht im Staat ist an die Regierung der nationalen Rettung übergangen. Zum neuen Bundeskanzler ist Generalleutnant Wolfgang Steinhauer ernannt worden. Zur Zeit werden das Regierungsviertel und die strategischen Orte in der Haupstadt von Polizeieinheiten besetzt.
2. Der Bundestag ist aufgelöst worden.
3. Die verräterischen Parteien der bisherigen Koalition (CDU, CSU, SPD) sind aufgelöst worden.
4. Die Staatsgrenzen sind geschlossen worden.
5. Der Islam ist verboten. Jegliche Propagation dieser „Religion“ ist strafbar.
Die Regierung der nationalen Rettung, die sechs Monate die Macht im Staat ausüben wird, garantiert den deutschen Bürgern folgendes:
1. Die Abschiebung aller „Flüchtlinge“ binnen 3 Monate.
2. Die neue Wahlen.
3. Die Bestrafung aller, die die Verantwortung für die bisherige Zensur der Medien, die Vorfolgung der Patrioten und die Islamisierung des Landes tragen.
Deutsche Bürger! Die neue Regierung der nationalen Rettung verlässt sich auf Ihren Patriotismus und Ihren nationalen Stolz. Sowie einst Klaus von Stauffenberg und andere Helde vom 20. Juli, sollten wir bereit sein, alles zu tun, um das Vaterland zu retten. Die folgenden Monate werden für die Zukunft Deutschlands entscheidend sein. Zusammen werden wir es schaffen, die Islamisierung zu stoppen und unser Land zu befreien. Es lebe das heilige Deutschland!
Generalleutnant Wolfgang Steinhauser - der Bundeskanzler
Major Andreas Goldring - der Innenminister
Major Andreas Goldring - der Innenminister
POETICKÉ KOMENTÁŘE (2)
S t r u č n ě a j a s n ě , s v ý m i s l o v y
a p ř i t o m c h y t ř e n a p s á n o -
j e j i s t ě l é p e ř í c t t o p s o v i
k d y ž p á n m á v h l a v ě n a s . á n o !
POETICKÉ KOMENTÁŘE (1)
D n e s s e d á s n a d n a p s a t k d e c o
j e t o z v l á š t n í č t e n í :
M i m o p r o v o z j e p r ý n ě c o
c o t u v ů b e c n e n í !
MOJE PERLIČKY (5)
Učit se cizí jazyk je velmi důležité hlavně pro toho, kdo umí mluvit jen mateřsky.
Ve středověku lidé nežili tak dlouho jako dnes, takže se jen někteří dožili důchodového věku.
Exekutor je člověk, který krade ukradené věci.
Bulvární noviny jsou takové noviny, které se nestydí psát o známých lidech často úplně holou pravdu.
Vánoce jsou svátky klidu a míru, takže se hodně lidí těší, až už bude po nich.
Komunisté se snažili vytvořit společnost, kde už nebudou peníze, což se nemohlo podařit, protože lidé by pak už neměli pro co žít.
Amazonka je řeka, která protéká Jižní Amerikou a nedbá přitom na státní hranice.
Naše národní dějiny sahají tak daleko, že už často ani nevíme, co je skutečná legenda a co jen pouhá historie.
Se svými trápeními by se děti měli svěřovat především rodičům, protože jsou to jediní lidé, kteří je znají prakticky od jejich početí.
Majitelé psů mají povinnost uklízet svoje exkrementy.
LOMEC (povídka pro ty, co tam byli...)
Nevěřil mi, že jsem tam byl. Přesto v něm ale hlodaly pochybnosti, protože se vyptával dál:
"Dobře, tak mně řekni, co je napsané na tom kostele nahoře na kopci. Všichni, kdo tam byli, to ví!"
Už mě ten výslech přestával bavit, takže jsem mu řekl:
"Franto, my si asi nerozumíme. Já tě přece nenutím, abys mně věřil. Ptal ses mě, tak jsem ti odpověděl a jestli mně věříš nebo ne, nezlob se, ale to je mi úplně jedno. Není mně ale jedno, že mě považuješ za lháře."
Zarazil se a pak vyhrkl:
"Ne, to ne. To si asi vážně nerozumíme. Jen mi přijde zvláštní, jak ses tam mohl dostat. Vždyť tam chodili jen ti nejlepší, speciálně vybraní pro..."
Přerušil jsem ho:
"Jak jsi přišel na takovou hloupost?"
"Řekli mně to! Na vojenské správě. Prostě - že na to není nárok, že se tam vybírá. Ukazoval jsem jim všechny diplomy a medaile, co jsem za ta léta vyhrál a nic! Nakonec jsem se jich zeptal, co mám tedy dělat. A víš, co mi řekli? Abych napsal Husákovi!"
Franta zuřil. Ještě teď, po tolika letech, jím lomcoval vztek na lampasáky, kteří mu tenkrát zničili jeho sen. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nerozesmál, tak mně to připadalo absurdní a neuvěřitelné. Jakoby odsouzenec na smrt litoval, že místo něho popravili někoho jiného a jemu dali milost. Všiml jsem si ale, že se na mě Franta dívá pohledem, který žadonil o soucit a pochopení. Zeptal jsem se ho:
"A ty jsi tomu Husákovi napsal?"
"Jo."
"A co?"
"No co - nic! Odpověděl mně nějaký límeček, že s tím prezident nemá nic společného, že je to věc vojenské správy!"
Jeho tvář zbrunátněla a oči metaly blesky. To jsem se už ale neudržel a rozesmál se na celé kolo. Chvíli na mě vyjeveně civěl a pak se rozkřikl:
"Tak ty si ze mě budeš ještě dělat srandu?"
Přestal jsem se smát a po chvíli přemýšlení se ho zeptal:
"Víš, jaké to tam bylo?"
"No, říká se, že dost tvrdé, je to pravda?"
"Dost tvrdé... ano, vlastně se tak tak dá říct. A jsem rád, že mně už konečně věříš."
Franta vyštěkl:
"Jak to myslíš?"
Pomalu jsem mu to vysvětloval:
"Ptal ses mě, jestli je pravda, že to tam bylo tvrdé. Takže musíš logicky předpokládat, že jsem tam byl, protože jinak by ses mě na to nemohl ptát."
Franta se zamyslel. Pochopit, co jsem mu právě řekl, vyžadovalo přece jen trochu duševní námahy a to byla činnost, která nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Nakonec z něho vypadlo:
"Aha! To je pravda. Ale stejně ti nevěřím."
"Když mi nevěříš, tak už se mě na to neptej."
"No jo, ale když ty toho víš tolik, že to skoro vypadá, jako bys tam byl. Jak jinak bys to mohl vědět!"
"Třeba proto, že jsem tam byl."
"To přece není možné! Mě tam nevzali - a to mám kynologický kurs, medailí a diplomů plný obývák a - vždyť ty jsi snad psa nikdy neměl!"
"To neměl."
"Tak vidíš! Jak ses tam tedy mohl dostat?"
"Já jsem se tam nedostal, mě tam poslali."
"To je jedno - prostě tě tam nemohli poslat!"
"Ale oni mohli všecko, vždyť tebe také někam poslali."
"Jasně - ale ne tam, kam jsem chtěl!"
Franta zmlkl. Asi tušil, že se ocitl v bludném kruhu a že mluví hloupě. Po chvíli se tiše zeptal:
"Dobře, tak tě tam poslali - a to ti nebylo divné?!"
"Nebylo, já jsem se tam nikdy ničemu nedivil. Byla to vlastně jediná možnost, jak to přežít. Prostě pud sebezáchovy."
Franta neříkal nic. Přemýšlel. Nakonec se mě podruhé zeptal:
"A proč mně nemůžeš říct, co je na tom kostele napsané?"
Odpověděl jsem mu:
"Franto, to není kostel, ale kaple. A ten nápis si samozřejmě dobře pamatuji, protože jsem ho četl tolikrát, že je nemožné na něj zapomenout. Vždycky, když jsem na ten kopec s plnou polní přiběhl, podíval jsem se spolu s ostatními nahoru a četl - HLE, MATKA TVÁ..."
Franta zakoktal:
"Ty... ty jsi tam vážně byl?!"
"Dobře, tak mně řekni, co je napsané na tom kostele nahoře na kopci. Všichni, kdo tam byli, to ví!"
Už mě ten výslech přestával bavit, takže jsem mu řekl:
"Franto, my si asi nerozumíme. Já tě přece nenutím, abys mně věřil. Ptal ses mě, tak jsem ti odpověděl a jestli mně věříš nebo ne, nezlob se, ale to je mi úplně jedno. Není mně ale jedno, že mě považuješ za lháře."
Zarazil se a pak vyhrkl:
"Ne, to ne. To si asi vážně nerozumíme. Jen mi přijde zvláštní, jak ses tam mohl dostat. Vždyť tam chodili jen ti nejlepší, speciálně vybraní pro..."
Přerušil jsem ho:
"Jak jsi přišel na takovou hloupost?"
"Řekli mně to! Na vojenské správě. Prostě - že na to není nárok, že se tam vybírá. Ukazoval jsem jim všechny diplomy a medaile, co jsem za ta léta vyhrál a nic! Nakonec jsem se jich zeptal, co mám tedy dělat. A víš, co mi řekli? Abych napsal Husákovi!"
Franta zuřil. Ještě teď, po tolika letech, jím lomcoval vztek na lampasáky, kteří mu tenkrát zničili jeho sen. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nerozesmál, tak mně to připadalo absurdní a neuvěřitelné. Jakoby odsouzenec na smrt litoval, že místo něho popravili někoho jiného a jemu dali milost. Všiml jsem si ale, že se na mě Franta dívá pohledem, který žadonil o soucit a pochopení. Zeptal jsem se ho:
"A ty jsi tomu Husákovi napsal?"
"Jo."
"A co?"
"No co - nic! Odpověděl mně nějaký límeček, že s tím prezident nemá nic společného, že je to věc vojenské správy!"
Jeho tvář zbrunátněla a oči metaly blesky. To jsem se už ale neudržel a rozesmál se na celé kolo. Chvíli na mě vyjeveně civěl a pak se rozkřikl:
"Tak ty si ze mě budeš ještě dělat srandu?"
Přestal jsem se smát a po chvíli přemýšlení se ho zeptal:
"Víš, jaké to tam bylo?"
"No, říká se, že dost tvrdé, je to pravda?"
"Dost tvrdé... ano, vlastně se tak tak dá říct. A jsem rád, že mně už konečně věříš."
Franta vyštěkl:
"Jak to myslíš?"
Pomalu jsem mu to vysvětloval:
"Ptal ses mě, jestli je pravda, že to tam bylo tvrdé. Takže musíš logicky předpokládat, že jsem tam byl, protože jinak by ses mě na to nemohl ptát."
Franta se zamyslel. Pochopit, co jsem mu právě řekl, vyžadovalo přece jen trochu duševní námahy a to byla činnost, která nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Nakonec z něho vypadlo:
"Aha! To je pravda. Ale stejně ti nevěřím."
"Když mi nevěříš, tak už se mě na to neptej."
"No jo, ale když ty toho víš tolik, že to skoro vypadá, jako bys tam byl. Jak jinak bys to mohl vědět!"
"Třeba proto, že jsem tam byl."
"To přece není možné! Mě tam nevzali - a to mám kynologický kurs, medailí a diplomů plný obývák a - vždyť ty jsi snad psa nikdy neměl!"
"To neměl."
"Tak vidíš! Jak ses tam tedy mohl dostat?"
"Já jsem se tam nedostal, mě tam poslali."
"To je jedno - prostě tě tam nemohli poslat!"
"Ale oni mohli všecko, vždyť tebe také někam poslali."
"Jasně - ale ne tam, kam jsem chtěl!"
Franta zmlkl. Asi tušil, že se ocitl v bludném kruhu a že mluví hloupě. Po chvíli se tiše zeptal:
"Dobře, tak tě tam poslali - a to ti nebylo divné?!"
"Nebylo, já jsem se tam nikdy ničemu nedivil. Byla to vlastně jediná možnost, jak to přežít. Prostě pud sebezáchovy."
Franta neříkal nic. Přemýšlel. Nakonec se mě podruhé zeptal:
"A proč mně nemůžeš říct, co je na tom kostele napsané?"
Odpověděl jsem mu:
"Franto, to není kostel, ale kaple. A ten nápis si samozřejmě dobře pamatuji, protože jsem ho četl tolikrát, že je nemožné na něj zapomenout. Vždycky, když jsem na ten kopec s plnou polní přiběhl, podíval jsem se spolu s ostatními nahoru a četl - HLE, MATKA TVÁ..."
Franta zakoktal:
"Ty... ty jsi tam vážně byl?!"
úterý 23. srpna 2016
BÁSNĚNÍ (3)
SEZNAMOVACÍ INZERÁT
Minulost mám vyřešenou
hezký jsem i bohatý
chceš-li se stát mojí ženou
napiš! Třeba zrovna ty
jsi ta šťastná, co mi říkat
bude smět "Můj pane"
a prát, vařit, dříví štípat
hned, jak ráno vstane!
PŘESNÁ TREFA (hororová povídka)
Ptáci se sice zvedli, ale jen proto, aby poodlétli na nedalekou břízu a hlasitě dávali najevo své rozhořčení. Bylo to početné hejno - větve břízy, náhle obtěžkané černými plody, se klátily na všechny strany, třebaže panovalo úplné bezvětří.
Drzost, s níž tito zákeřní opeřenci už po několikáté reagovali na moje pokusy o jejich zastrašení a odehnání, mě jednak udivovala, hlavně však pořádně štvala. Tleskání rukama a házení kamením na tu zlodějskou bandu očividně nepůsobilo tak, jak jsem zamýšlel. Dokonce jsem měl (než jsem si vzápětí uvědomil, že je to hloupost) jednu chvíli pocit, že se mi vysmívají. Teď se tedy trochu vzdálili, ale jakmile zmizím v domě, okamžitě se vrátí, aby pokračovali v devastaci mého vinohradu. Všechna práce, kterou jsem mu po celé jaro i léto věnoval, přijde vniveč.
Začal jsem si opět pohrávat s myšlenkou, která by můj problém okamžitě vyřešila, totiž s použitím své nelegálně držené brokovnice. O účinnosti tohoto radikálního řešení jsem neměl nejmenších pochyb, byla tu však jedna potíž, kterou jsem nemohl ignorovat. Vedle mne měl zahradu jistý Josef Beran, důchodce a místní slídil, který by mou střelbu určitě zaregistroval a neopomněl by na ni upozornit policisty. Seděl jsem u okna a přemýšlel, jak asi může být člověk potrestán za nelegální vlastnictví zbraně, zatímco se ptáci postupně vraceli a obsazovali vinohrad...
Po chvíli mi bylo jasné (když ostatní jsem postupně vyloučil), že mi zbývá pouze jediná možnost. Nabil jsem brokovnici a vyšel na zahradu. Ptáci, zaměstnaní pilnou prací, si mě sice všimli, zároveň však věděli, že nic horšího jak křik, tleskání a nějaký ten vržený kámen jim z mé strany nehrozí.
Přitiskl jsem pušku k rameni, zadržel dech, zamířil a vystřelil. Ta rána byla tak ohlušující, že vyděšení ptáci okamžitě odlétli. A nejen na nedalekou břízu jako obvykle, ale po chvíli zmizeli za obzorem. Už se určitě nevrátí!
Pokud jde o toho udavače Berana, krátce před výstřelem jsem si všiml, že stojí na své zahradě a překvapeně na mě zírá, tedy na brokovnici v mé ruce. Spokojeně jsem se vrátil domů a pověsil pušku na její místo, na hřebík v předsíni. Ne, Beranova žalování a následné domovní prohlídky se bát nemusím.
Mířil jsem totiž přesně mezi oči!
Drzost, s níž tito zákeřní opeřenci už po několikáté reagovali na moje pokusy o jejich zastrašení a odehnání, mě jednak udivovala, hlavně však pořádně štvala. Tleskání rukama a házení kamením na tu zlodějskou bandu očividně nepůsobilo tak, jak jsem zamýšlel. Dokonce jsem měl (než jsem si vzápětí uvědomil, že je to hloupost) jednu chvíli pocit, že se mi vysmívají. Teď se tedy trochu vzdálili, ale jakmile zmizím v domě, okamžitě se vrátí, aby pokračovali v devastaci mého vinohradu. Všechna práce, kterou jsem mu po celé jaro i léto věnoval, přijde vniveč.
Začal jsem si opět pohrávat s myšlenkou, která by můj problém okamžitě vyřešila, totiž s použitím své nelegálně držené brokovnice. O účinnosti tohoto radikálního řešení jsem neměl nejmenších pochyb, byla tu však jedna potíž, kterou jsem nemohl ignorovat. Vedle mne měl zahradu jistý Josef Beran, důchodce a místní slídil, který by mou střelbu určitě zaregistroval a neopomněl by na ni upozornit policisty. Seděl jsem u okna a přemýšlel, jak asi může být člověk potrestán za nelegální vlastnictví zbraně, zatímco se ptáci postupně vraceli a obsazovali vinohrad...
Po chvíli mi bylo jasné (když ostatní jsem postupně vyloučil), že mi zbývá pouze jediná možnost. Nabil jsem brokovnici a vyšel na zahradu. Ptáci, zaměstnaní pilnou prací, si mě sice všimli, zároveň však věděli, že nic horšího jak křik, tleskání a nějaký ten vržený kámen jim z mé strany nehrozí.
Přitiskl jsem pušku k rameni, zadržel dech, zamířil a vystřelil. Ta rána byla tak ohlušující, že vyděšení ptáci okamžitě odlétli. A nejen na nedalekou břízu jako obvykle, ale po chvíli zmizeli za obzorem. Už se určitě nevrátí!
Pokud jde o toho udavače Berana, krátce před výstřelem jsem si všiml, že stojí na své zahradě a překvapeně na mě zírá, tedy na brokovnici v mé ruce. Spokojeně jsem se vrátil domů a pověsil pušku na její místo, na hřebík v předsíni. Ne, Beranova žalování a následné domovní prohlídky se bát nemusím.
Mířil jsem totiž přesně mezi oči!
HAIGA (5) – ROZSÉVAČKA
Z r u d ý c h z e r t ů
d e c h t v ý c h ú s t
ž l u t ý m k v ě t ů m
d á z a s r ů s t . . .
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)