MILENA FLODROVÁ: HOVORY O BRNĚ

„Brno, Brno, Brno, Brno... To je tak nádherné město!“ (Hugo Haas)

 

Třebaže v něm nebydlím, považuji Brno za své město. Pokaždé, když se vracím z nějaké delší cesty a vlak zastaví na Hlavním nádraží, říkám si, že jsem konečně doma a skutečně to tak cítím, byť to není tak úplně pravda. Čeká mne totiž ještě asi půlhodinová jízda autobusem č. 48 do malé vesničky, která je mým skutečným domovem, ale to nic nemění na tom, že Brno mám rád a vždycky mne potěší, když jím mohu procházet či projíždět. Jsem již bohužel ve věku, kdy se tak děje ponejvíce z důvodů návštěv zdejších zdravotnických zářízení. Ovšem i tak pozorně sleduji, co je kde nového a raduji se z každé pozitivní změny. Tak třeba cestou k poliklinice na Zahradníkové se na chvíli zastavuji u krásně zrekonstruovaného Konečného náměstí, v Bohunicích jsem zase fascinován obrovským stavebním boomem a neustále se rozrůstajícím komplexem moderních pavilonů kolem impozantní budovy nemocnice. Zdravotní indispozice naštěstí nejsou takového rázu, aby mně znemožňovaly oblíbené výlety po krásném okolí Brna či prohlídky jeho pamětihodností. Dříve jsem tak činil se ženou a dětmi, dnes už chodíme s vnoučaty...

 

K recenzi této knihy jsem se dostal tak trochu náhodou. Před časem jsem v rádiu slyšel vyprávění mně do té doby neznámé Mileny Flodrové, která toho o Brně, jeho současnosti i historii věděla tolik, že jsem tím byl nejen příjemně překvapen, ale přímo nadšen. Mluvila neobyčejně poutavě a zasvěceně a z jejích slov mohl navíc posluchač cítit velikou lásku, kterou k tomuto městu chová. A tak když jsem nedávno spatřil za výlohou knihkupectví knihu Hovory o Brně a všiml si, že její autorkou je právě paní Milena Flodrová, pokusil jsem se přes šéfredaktora webového portálu Kultura 21 získat recenzní výtisk. A ten mi byl díky vstřícnosti pana Libora Blažka z Archivu města Brna před několika dny doručen...

 

Kniha je rozdělena do čtyřiceti kapitol. v nichž je čtenář provázen jak významnými obdobími dávné brněnské historie, tak i novějšími dějinami a současností a končí autorčiným výhledem do blízké a vzdálenější budoucnosti. Slavné i smutné okamžiky města před námi defilují jako jakési milníky či opěrné body, díky nimž se můžeme orientovat v prudce kolotajícím toku času, který má tendenci měnit naše vzpomínky na pouhá data v kalendáři a posléze je nechat zmizet v hlubinách zapomnění. Mimořádný rozsah knihy s obrovským penzem nejrůznějších informací mně nedovoluje rozepisovat se o ní příliš podrobně (vždyť svou speciální recenzi by si zasluhovala každá jednotlivá kapitola!), vynasnažím se však představit ji čtenářské veřejnosti tak, jak nejlépe dovedu...

 

Především musím říct, že se jak obsahově, tak i knižním zpracováním jedná o literární skvost par excellence. Ta publikace je jedním slovem úžasná a myslím. že se o ní dá bez přehánění mluvit jako o bibliofilské raritě. Chci tudíž vyslovit obdiv a vzdát hold nejen Mileně Flodrové, ale též Radaně Červené a již zmíněnému Liboru Blažkovi, kteří se spolupodíleli na jejím vydání, ilustrátorovi Vojtěchu Danišovi a určitě i mnoha dalším lidem (tak monumentální dílo totiž mohlo vzniknout pouze jako kolektivní projekt velkého počtu odborníků a zároveň nadšenců). 

 

Snad se nedopustím indiskrétnosti, když o autorce prozradím, že se narodila v roce 1935! Ostatně ona sama v úvodu říká, že knihu věnuje městu, které se jí „stalo na více než osmdesát let domovem a láskou“. A závěrečná kapitola s názvem  Výběrový soupis prací a aktivit Mileny Flodrové zahrnuje skoro neuvěřitelné časové období let 1953 – 2022. Sáhodlouhý seznam toho, co kdy o Brně napsala či řekla, mne naplnil úžasem a nezměrným obdivem.

 

Při pročítání knihy jsem často zjišťoval, že mne s její autorkou pojí silná duchovní spřízněnost. Například mně „mluvil z duše“ výběr osobností, které považovala za vhodné v souvislosti s historií Brna zmínit. I já se totiž dlouhodobě zajímám o životní osudy Elišky Rejčky, vdovy po dvou králích, pohřbené v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, kde dlouhá léta žila a roku 1335 zemřela. Také o P. Martinu Středovi, obránci Brna před Švédy, jsem toho už hodně přečetl a stejně jako Mileně Flodrové se mi moc líbí jeho socha, nedávno instalovaná před chrámem U Jezuitů. Své čestné místo má v knize i otec genetiky Gregor Mendel, přičemž souhlasím s autorkou, že Brno má stále nemalý dluh vůči svému možná vůbec nejvýznamnějšímu rodákovi Kurtu Gödelovi. Vždyť tento proslulý génius (autor dvou slavných vět o neúplnosti, jimiž zcela změnil moderní matematiku) patřil svého času mezi nejbližší přátele a spolupracovníky Alberta Einsteina, který o něm mluvil jako o „největším logikovi od dob Aristotela“!

 

Byť svou knihu pojala jako populární a místy i veselé vyprávění o milovaném městě, neváhá se Milena Flodrová jako správná patriotka kriticky vyjádřovat k některým zdejším negativům, čímž je mi rovněž blízká. Zraněné a nepochopené město – takto nazvala kapitolu, v níž vyjadřuje svůj smutek z necitlivých zásahů do infraktrustury, které kolem sebe na řadě míst vidí. Nedovede se smířit se současnou podobou Mendlova náměstí, trápí ji i „dělostřelecký náboj“ a podivná kašna na Náměstí Svobody. Já sice těmto věcem moc nerozumím, ale i jako naprostému laikovi mi přijde minimálně nelogické, proč byl do staré zástavby na Dominikánské ulici postaven hypermoderní Velký špalíček a jako příslovečnou pěst na oko vnímám i budovu ČSOB na souběhu ulic Joštovy a České. Chci věřit, že brněnští  političtí představitelé při svém rozhodování nebudou nikdy hledět na osobní či skupinové zájmy, ale vždy upřednostní to, co přinese prospěch celému městu. Vzpomínám si, že za minulého režimu se plánovalo zbourání tzv. Červeného kostela na Husově třídě, protože „zacláněl“ výhledu na sídlo KSČ. Nakonec zvítězil zdravý rozum a kostel zůstal stát, jeho „kolega“ na Faměrově náměstí však takové štěstí neměl a komunisté ho srovnali se zemí. Bohužel i dnes se u některých horkých hlav projevují podobné ideologické tendence, když je jim trnem v oku např. socha rudoarmějce na Moravském náměstí...

 

Milena Flodrová se zaměřuje i na různé kuriozity, které k Brnu neodmyslitelně patří a spoluvytvářejí jeho svérázný kulturní kolorit. Jedná se mimo jiné o pozoruhodný fenomén zvaný brněnský hantec, což je jakýsi legrační žargon, svého času velmi populární mezi mladou generací. Dodnes si vzpomínám na vyprávění o „borcovi, co ráno vyhópne z betle, hodí čučku z vokna, gómne, že zoncna rumpluje a tak si vohákne hózny a de se hodit štatlem, sedne na šmirgl a jede na prygl, kde zmerčí solidní koc a začne do ní kérovat...“ Samozřejmě mne častokrát napadlo, kdo asi tuto podivnou „nesrozumitelštinu“ vymyslel. Stejnou otázku si  položila i autorka Hovorů o Brně a na její zodpovězení vynaložila nemalé úsilí, když v kapitole s názvem Rozumíte brněnštině? podnikla rozsáhlou historickou exkurzi, z níž je patrné, že původ hantecu sahá až do doby středověku...

 

Chtěl bych se se čtenáři této recenze ještě ve stručnosti podělit o neobvyklé poetické pocity (nevím, jak to jinak nazvat), které jsem u Hovorů o Brně zažíval. Často se totiž stávalo, že se mi v mysli neočekávaně a jako by nahodile vynořovaly asociace, které byly na jednu stranu dosti vzdálené textu, který jsem právě četl, zároveň však s ním vytvářely jakousi podivuhodnou, tajemnou symbiózu. Bylo tomu tak např. u kapitoly Proměnná tvář Brna s podtitulem Za všechno může architektura, kdy jsem si třeba v jednu chvíli zničehonic vzpomněl na brněnského Oldřicha Mikuláška a první sloku jedné jeho básně:

 

Po letech doma. Nikdo nepoznává

cizince v městě. Město snad

jako se hlava k vlasu znává

nechá mě aspoň ulicemi vlát.

 

A pak se náhle probudily k životu další verše:

 

Holubi létali děrami v okenicích 

měkkého Tomáše a usedali naň

a přilévali vln na roucha světců spících,

na římsy, výklenky a na mechovou báň.

 

Vždycky, když jdu kolem kostela svatého Tomáše, vzpomenu si na Ivana Blatného a jeho nesmrtelnou básnickou sbírku Melancholické procházky. Původně se měla jmenovat Brněnské procházky, ale německá cenzura za protektorátu tento název zakázala. Proč, to nevím...

 

Pak přišel Jak Skácel a závěr jeho sonetu, kde se říká:

 

A do kopce spí Zelný rynek

a nad ním jako mandarinek

(ten k nedostání) luna svítí

 

A kdopak je tohle? Ach ano, přece Jiří Veselský a jeho Dívenky jdou Brnem:

 

Dvojice ze Špilberka všecky,

zřím mizet vás do kasemat.

Vždyť milencům se každý šat

proměňuje v šat trestanecký!

 

O Brnu psal i Zdeněk Rotrekl ve sbírce Nezděné město. Báseň z Vídeňky začíná takto:

 

Sedmitečný plášť

od minoritského kostela po novoluní

Milosrdných bratří

Staré Brno naopak

 

atd., atd.

 

No, mohl bych o knize Hovory o Brně psát ještě dlouho, ale musím končit. A tak jí závěrem popřeji spoustu spokojených čtenářů, a to nejen mezi Brňankami a Brňany, nýbrž všemi milovníky kvalitní místopisné literatury. A paní Mileně Flodrové a všem ostatním ještě jednou děkuji za „betálně zmáknutó fachu“ (tedy skvěle odvedenou práci)!

MICHAELA KLEVISOVÁ: PROKLETÝ KRAJ

 

Uznávaná autorka detektivek exceluje i v románové tvorbě!

Dobrých spisovatelek u nás dnes mnoho není a pokud bych měl být konkrétní, tak pouze tři – Anna Bolavá, Karin Lednická a Michaela Klevisová. Posledně jmenovaná si plným právem vysloužila renomé nejlepší české „detektivkářky“, jak však dokazuje román Prokletý kraj, dokáže „zabrousit“ i do jiných literárních žánrů. Jde již o druhé vydání této knihy, takže je zřejmé, že se napoprvé setkala s velkým čtenářským ohlasem. Podívejme se, co nás na jejích stránkách čeká.  

Linda vlastně nemá žádný důvod, aby se ve svém současném životě cítila nespokojená. Od dětství byly jejímí nerozlučnými společníky knihy a když se nedávno stala majitelkou antikvariátu, považovala to za splnění dávného snu. Jak se tedy mohlo stát, že postupně z této euforie vystřízlivěla a nyní se s ní setkáváme v situaci, kdy by nejraději se vším praštila? Možná se jedná o projev jakéhosi psychického vyhoření, pro který se ujal termín krize středního věku. Svou roli hraje i to, že každé podnikání, byť i v milovaném oboru, je chtě nechtě spojeno se stresem a neustálými obavami, co přinese příští den. Nelze se tedy divit, že Linda hodlá následující dva týdny strávit takříkajíc mimo civilizaci, aby svým pocuchaným nervům dopřála trochu odpočinku. Ideálním místem pro takovou relaxaci se zdá být vesnička, kde prožila své dětství, z níž se ale její rodina před mnoha lety odstěhovala. 

Centrem příběhu je imaginární Jelení Zhoř, nacházející se v odlehlém šumavském zákoutí bývalých Sudet. Autorka do románu Prokletý kraj zakompovala téma poválečného osídlování opuštěných zemědělských usedlostí, organizované československou vládou mimo jiné i tak, že sem byli různými sliby lákáni Slováci, žijící v Rumunsku. Tito lidí, vyrostlí v úplně jiných sociálních, kulturních a geografických podmínkách, se jen velmi pozvolna začleňovali do nového prostředí, které na ně navíc hledělo s nedůvěrou a obavami. Ačkoli od té doby uplynula celá desetiletí, staré rány se doposud nezacelily a Linda s překvapením zjišťuje, že vytouženého klidu se zde nejspíš nedočká...

Nejde jen o to, že ji hned při příjezdu málem smete vlak (tuto hrůznou událost si přece může vysvětlit svou nepozorností a řidičskou nezkušeností). Horší je, že u chaty, kde se ubytovala, spatří v noci neznámého muže, jak hledí do jejího okna. A když rychle po sobě následují další podezřelé úkazy, je Lindě jasné, že se nemůže jednat o náhody. A tak jí nezbývá nic jiného, než si zahrát (jakkoli sem s tímto úmyslem nepřijela) na kriminalistku, rozplétající záhadné klubko dávného tajemství...

Michaela Klevisová se v románu Prokletý kraj opět představuje jako skvělá psycholožka, když před námi nechává defilovat celé panoptikum nejrůznějších postav a postaviček, usilovně bojujících o své „místo na slunci“ v kulisách vesničky na konci světa, Prostředky, které při tom používají, nebývají vždycky (kulantně řečeno) úplně „košer“ a někdy se dokonce pohybují na hraně zákonnosti. Linda mezi místními naštěstí najde spřízněnou duši v osobě Gerdy a tak ve svém pátracím úsilí není sama. Navíc se blíží den, kdy má do Jelení Zhoře přijet její matka a snad i babička...

Jak vidno, autorka v knize bohatě zúročila své mnohaleté zkušenosti z psaní detektivek, takže Prokletý kraj je vícevrstevný román, v němž se v perfektně vyvážené symbióze setkává hned několik žánrových rovin. Určitě stojí za přečtení! 

NEZNÁMÝ J. H. K (14)

Tak to je vážně hit... hlavně ten refrén!

(v rádiu vyřvává jakýsi David)

Žít nonstop... to chce dnes kdejaký kretén

Hovno žít! Chtěj se jen do smrti bavit...

JACQUES BAUD: UMĚNÍ VÁLKY

 

Renomovaný odborník vs. mainstreamová média aneb válka na Ukrajině z pohledu nestranného pozorovatele... 

Tuto recenzi začnu poněkud obšírněji, věřím však, že její čtenáři pochopí důvody, které jsem pro svůj „netradiční“ úvod měl...

Ve sněmovních volbách roku 2021 propadl více jak milion hlasů, což mělo pro naši zemi tragické následky – k moci se dostal obskurní slepenec pěti stran, jejichž jediným programem byla obsedantní nenávist k předchozímu premiérovi. Vznikla vláda amatérských neumětelů, neschopných řídit své rezorty. Tito lidé si velmi dobře uvědomovali, že pro to, aby si udrželi svá nečekaně získaná korýtka, musí udělat dvě zásadní věci – ochočit si média a zkorumpovat novináře, z nichž se měli stát servilní obhájci nových pořádků a zastrašit obyvatelstvo výhrůžkami, že projevy nespokojenosti a odporu budou napříště bedlivě monitorovány a případně i trestány. Začala doba liberálně-demokratické totality, pro niž se posléze vžil lidový název fialová hrůzovláda...

Když 24. února 2022 začal ozbrojený konflikt na Ukrajině, tehdejší česká vláda okamžitě pochopila, že vzniklou situaci může využít ve svůj prospěch. A tak se ekonomické neúspěchy začaly vysvětlovat ruskou agresí („Musíme se odstřihnout od ruské ropy a plynu!“), diletanství ve všech sférách řízení státu se omlouvalo nutností bránit Ukrajinu („Jsme ve válce!“) a cenzurní šrouby se utáhly tak, že si nikdo nemohl být jistý, zda se nedostane do hledáčku policie za „nenávistné projevy“ na sociálních sítích. Byly vypnuty „dezinformační“ weby, vrchní prokurátor hrozil drakonickými tresty za „schvalování agrese“ a strategický komunikátor se dal do stavění plotů a kopání příkopů... Rusofobní hysterie nabyla postupem času absurdních rozměrů – stačilo, když někdo např. vyslovil pochybnosti o objektivitě nějaké mainstreamové zprávy z bojiště, aby byl vzápětí označen za dezoláta, „proruského švába“ (Rakušan) či „svini“ (Foltýn). Kritika Fialy se automaticky považovala za oslavu Putina...

Přišly další volby a máme novou vládu. Nedělám si iluze, že dojde k nějakým zásadním změnám politického diskurzu, na druhou stranu věřím, že alespoň ty nejkřiklavější excesy jsou již minulostí. V našich knihkupectvích se např. objevují publikace, které by se za Fialova režimu neodvážil nikdo tisknout. Jednou z nich je i Umění války, jejíž podtitul (Jak Západ přivedl Ukrajinu k pohromě) by tenkrát vedl ke společenské diskreditaci, mediálnímu lynči a patrně i trestnímu stíhání všech, kdo by se na jejím vydání podíleli.

Autorem knihy je Jacques Baud, švýcarský expert na problematiku válečných konfliktů. Svou erudici dokazuje i nyní a to již tím, že  k rusko-ukrajinské válce přistupuje jako nestranný a nezávislý pozorovatel, oproštěný od ideologických předsudků, což je pro českého čtenáře, po léta masírovaného protiruskou propagandou, naprosté novum. Osnovu knihy tvoří několik základních kapitol, členěných do řady tématických okruhů, které se dále rozvětvují do stále specifičtějších detailů. Čtenářům se tím dostává obrovského množství nejrozmanitějších informací, o něco hůře je na tom však recenzent, který namísto toho, aby mohl knihu pojmout v její celistvosti, si z ní musí vybrat pouze několik ilustrativních pasáží a doufat, že se mu i tímto způsobem podaří představit ji čtenářské veřejnosti.

Předně je nutné říct, že pro Jacquese Bauda není 24. únor 2022 bleskem z čistého nebe. Ruský útok přišel jako důsledek dlouholeté ukrajinské politiky vůči východním regionům, jejichž  obyvatelé museli čelit diskriminačním zákonům a posléze i ostřelování svých měst a vesnic. Flagrantní porušování tzv. minských dohod ze strany kyjevského režimu pak vyústilo v otevřený válečný střet.

Do říše bajek odsouvá autor všeobecně rozšířený názor, že Rusové měli v plánu dobýt  Kyjev, což se jim nepodařilo a Ukrajinci jejich útok odrazili. Jacques Baud má naopak za to, že postup na ukrajinské hlavní město byl pouze klamným manévrem, majícím za cíl zadržet nepřátelská vojska na severním úseku fronty a získat tak převahu na jihu. Přináší též řadu důkazů pro své tvrzení, že již několik dnů po vypuknutí konfliktu se Zelenskyj chystal uzavřít s Putinem dohodu o příměří (Rusové se z tohoto důvodu stáhli od Kyjeva), byl však přesvědčen západními politiky, aby pokračoval v boji. Tento scénář se měl opakovat ještě několikrát – vždy, když se rýsovala dohoda o ukončení bojů, přišla ze strany Bidenovy administrativy a špiček EU na adresu ukrajinského vůdce výzva k jejímu torpédování spolu se sliby dalších dodávek zbraní a munice. 

Velmi zajímavý je rozbor rozdílného vedení vojenských operací. Zatímco Rusové šetří své lidské zdroje, Ukrajinci posílají vojáky na zbytečnou smrt. Tak během ukrajinské ofenzívy u Chersonu neváhal generál Surovikin stáhnout své oddíly za Dněpr, Bachmut naopak přikázal Zelenskij z propagandistických důvodů bránit do posledního muže.

Jacques Baud si velmi podrobně všímá i válečného zpravodajství, přičemž dospívá ke smutnému zjištění, že západní sdělovací prostředky šíří mnohem víc dezinformací než ty ruské. Neustále omílané fráze o tom, že Putin vede svou zemi k vojenské porážce, vycházejí z mylného předpokladu, podle nějž je probíhající válka pro ruského prezidenta nejvyšší prioritou, jíž se vše ostatní podřizuje. Ve skutečnosti má pro něj spíše epizodní charakter a svou hlavní pozornost zaměřuje na stabilizaci a rozvoj ekonomiky.

Švýcarský autor dokazuje, že svou pověst experta na válečné operace a zbraňové systémy si vysloužil plným právem. Značná část knihy totiž obsahuje podrobné informace o sofistikovaných bojových prostředcích (drony, hypersonické střely aj.) včetně úvah, jak jsou na tom obě soupeřící strany s jejich množstvím, výrobou a technologickým vývojem. Jedná se o pasáže navýsost odborné, přitom však koncipované tak, aby jim byl schopen porozumět i vojenský laik.

Domnívám se, že některé názory, prezentované v knize Umění války, jsou diskutabilní a nemusíme s nimi souhlasit. Jacques Baud ostatně nikde netvrdí, že má patent na rozum. S takřka vědeckou precizností se však snaží o to, aby měl své argumenty podepřené fakty, což v současném světě mainstreamových klišé a jednostranných narativů dělá z jeho knihy záležitost navýsost unikátní! 

Nikdo asi nepochybuje o tom, že válka na Ukrajině je tragickým konfliktem, při němž kromě vojáků umírají i tisíce nevinných civilistů. Měl by být co nejrychleji ukončen, k tomu je však (mimo jiné) zapotřebí objektivně posoudit příčiny, které k němu vedly. Jednostranné svalování viny na Putina a eskalace dalšího krveprolévání ze strany Západu jsou možná těmi největšími překážkami na cestě k míru. A právě toto je dle mého názoru hlavním poselstvím knihy Umění války...